Článek
V devadesátých letech jsem jezdil autem na obchodní cesty po západní Evropě. Jel jsem do Německa, Francie, Itálie a přes Rakousko zpátky. Ve všech těch zemích jsem měl pár dní obchodních jednání. Německo platilo markami, Francie franky, Itálie lirami a Rakousko šilinky.
Tehdy jsme neměli platební karty a od firmy jsme dostali na cestu jen německé marky. Takže na německo-francouzské hranici vyměnit marky na franky. Směnárny měly často minimální paušální poplatek pár marek a nějaké procento k tomu. Neměly otevřeno pořád, tak člověk v noci někdy jel dál bez peněz a ráno hledal banku. Některé hotely se daly platit v jiné měně, ale kurzy byly hrozné.
Takže se člověk snažil vyměnit si přesně, aby mu peníze vyšly, ale nezbyly, protože to firmě vrátit nešlo a jeden nechtěl mít na konci cesty pytlíky s pár franky, lirami a šilinky, protože vyměnit je zpátky bylo kvůli paušálnímu poplatku dost drahé.
Snažil jsem se to řešit tak, že jsem se snažil mít při výjezdu ze země prázdnou nádrž a natankovat do ní přesně za všechny zbylé franky, aby mi žádné nezbyly.
Navíc ale jsem musel přepočítávat ceny svého zboží z korun v každé zemi na jinou lokální měnu – na marky, šilinky, franky a liry a při tom sledovat pohyb jejich kurzů, odhadovat jeho vývoj a případně si při podpisu kontraktu kurs za drahé peníze pojistit.
No a jako třešnička na dortu bylo na konci vyúčtování služební cesty v pěti různých měnách.
Dnes je to velká paráda, že můžeme účtovat jenom ve dvou, ale platit a účtovat v jedné měně by bylo ještě lepší. V zemích eurozóny už to vědí a nechtěli by to zpátky. Za to směnárny a banky si chtějí udržet tento prima kšeft co nejdéle.
