Článek
Proč stále stojíme v kolonách?
Každý den tráví tisíce lidí čas v dopravních zácpách. Obce se rozrůstají, města se zahlcují automobily a nové silnice často přinášejí jen dočasnou úlevu. Postavíme další pruh, doprava se postupně zahustí a za několik let zjišťujeme, že potřebujeme další rozšíření.
Železnice je přitom jedním z nejúspěšnějších dopravních vynálezů moderní historie. Je bezpečná, energeticky efektivní a dokáže přepravit velké množství lidí. Její základní princip se však po generace příliš nemění: koleje vedou po zemi, potřebují prostor, křížení s dalšími trasami se řeší složitě a vybudování nové tratě bývá nákladné a časově náročné.
Co kdybychom se přestali ptát, jak ještě rozšířit silnice a železnice, a položili si jinou otázku?
Co kdyby část veřejné dopravy vedla nad terénem, mimo běžný provoz, a dokázala přivést lidi z menších obcí přímo do měst?
Třetí cesta mezi autem a vlakem
Představme si síť vyvýšených kolejí na štíhlých pilířích, po kterých by jezdily menší automatické soupravy. Trasa by vedla nad vybranými silnicemi, podél železničních koridorů nebo přes zemědělskou krajinu. Tam, kde by to dávalo smysl, by se mohla přiblížit obytným oblastem a nabídnout snadno dostupné zastávky.
Nešlo by o náhradu veškeré železnice ani o další dálnici. Šlo by o nový druh dopravy, který by vyplnil prostor mezi individuální automobilovou dopravou a klasickou železnicí.
Menší soupravy by mohly jezdit automaticky, v častých intervalech a podle skutečné poptávky. Dvě oddělené koleje by umožňovaly provoz v obou směrech. Cestující by nemuseli čekat na několik spojů denně, jako se to někdy děje na méně vytížených regionálních tratích.
Základní myšlenka je jednoduchá: místo aby každý člověk zabíral místo na silnici vlastním automobilem, mohl by se pohybovat po samostatné dopravní infrastruktuře, která by nekolidovala s křižovatkami ani kolonami.
Proč zrovna nad zemí?
Nová pozemní komunikace vyžaduje prostor, výkupy pozemků, řešení křižovatek, mostů a často také složité zásahy do krajiny. Železnice zase potřebuje vhodné směrové a výškové vedení, náspy, zářezy, přejezdy nebo nákladné mimoúrovňové křížení.
Vyvýšená trať má jinou výhodu: její nosná konstrukce může zabírat relativně úzký pás území. Pod ní může v některých úsecích zůstat cesta, zemědělská půda nebo jinak využitelný prostor.
To samozřejmě neznamená, že by šlo o stavbu bez dopadů. Pilíře potřebují základy, zastávky prostor, konstrukce pravidelnou údržbu a trasa musí splňovat bezpečnostní i hlukové požadavky. V zastavěných oblastech by navíc bylo nutné citlivě řešit vzhled a vztah k okolní zástavbě.
Přesto stojí za to ověřit, zda by takové řešení nebylo v některých koridorech výhodnější než další rozšiřování silnic nebo budování nové klasické železnice.
Rozhodující by nebyla cena samotného pilíře nebo koleje. Rozhodovaly by celkové náklady na kilometr, výstavbu stanic, údržbu, napájení, bezpečnost a celý životní cyklus infrastruktury. Teprve jejich srovnání s dálnicí a železnicí by ukázalo, kde má tento systém skutečný smysl.
Ne další velkolepý projekt. Začněme jedním úsekem
Česká republika nepotřebuje další megalomanský plán, který zůstane desítky let na papíře. Potřebuje ověřovat nové nápady v malém měřítku a podle výsledků rozhodovat, zda stojí za rozšíření.
Představme si například spojení několika obcí s okresním městem. Trasa dlouhá několik kilometrů by mohla propojit obytné oblasti, pracoviště, školská zařízení a přestupní uzel veřejné dopravy. Soupravy by jezdily pravidelně, v obou směrech, a jejich interval by odpovídal počtu cestujících.
První pilotní projekt by nemusel přepravovat desetitisíce lidí denně. Jeho úkolem by bylo ověřit technickou bezpečnost, hlučnost, energetickou spotřebu, náklady na údržbu, rychlost výstavby a především ochotu lidí takovou dopravu využívat.
Teprve na základě naměřených výsledků by bylo možné rozhodnout, zda systém rozšířit, nebo projekt opustit.
Právě zde vidím důležitou změnu v uvažování o infrastruktuře. Nemusíme nejprve vymyslet dokonalou síť pro celou republiku. Můžeme začít krátkým úsekem, prokázat jeho přínos a postupovat dál.
Co když nebude levnější?
To je legitimní otázka a nelze ji odbýt nadšením pro novou technologii.
Vyvýšená infrastruktura může být drahá. Konstrukce musí unést dynamické zatížení, odolat povětrnostním vlivům a umožnit bezpečný provoz i evakuaci cestujících. Automatizace zase vyžaduje spolehlivé řízení, zabezpečení a dohled.
Menší soupravy také nemusejí mít kapacitu klasického vlaku. Pokud by cestujících bylo příliš mnoho, bylo by nutné zvýšit frekvenci spojů, zvětšit vozidla nebo vybudovat další kapacitu.
Proto bych netvrdil, že tento systém nahradí dálnice, vysokorychlostní železnici nebo běžné vlaky. Jeho největší potenciál může být jinde: v kratších regionálních spojeních, kde je potřeba častá doprava, ale klasická železnice by byla příliš nákladná nebo prostorově obtížná.
Možná se ukáže, že některé úseky se vyplatí, jiné nikoli. I to je cenný výsledek. Smyslem inovace není dokázat, že nový nápad je nejlepší za všech okolností, ale zjistit, kde dokáže nabídnout lepší řešení než současné možnosti.
Skutečná inovace začíná změnou otázky
Když mluvíme o dopravě budoucnosti, často si představujeme létající auta, autonomní vozidla nebo nové typy pohonů. Jenže možná nepotřebujeme čekat na revoluční automobil. Možná potřebujeme především jinak uspořádat prostor, ve kterém se pohybujeme.
Automobil je užitečný a ještě dlouho bude mít své místo. Neměl by však být jedinou odpovědí na otázku, jak se dostat z domu do práce, do školy nebo k lékaři. Stejně tak železnice zůstává mimořádně hodnotnou součástí dopravy, nikoli však nutně jediným vzorem pro všechny budoucí systémy.
Mou představou je doprava, v níž by se různé způsoby přepravy doplňovaly. Vlak by zajišťoval hlavní dálkové trasy, automobily flexibilní individuální cesty a automatické vyvýšené soupravy by mohly nabídnout rychlé a pravidelné spojení tam, kde dnešní nabídka nestačí.
Největší přínos by nemusel spočívat pouze v rychlosti. Byl by také v čase, který lidé získají zpět, v lepší dostupnosti práce a služeb a v menší závislosti na automobilu.
Doprava totiž není jen otázkou kilometrů, kolejí a motorů. Je také otázkou kvality života.
Nemusíme hned stavět síť napříč celou zemí. Stačí začít seriózní studií, vybrat vhodný úsek, porovnat náklady a zveřejnit výsledky. Pokud se ukáže, že nápad nefunguje, poučíme se. Pokud fungovat bude, můžeme získat novou možnost, o které dnes většinou neuvažujeme.
Možná totiž nepotřebujeme jen rychlejší auta a širší silnice. Možná potřebujeme odvahu položit si otázku, zda doprava budoucnosti musí zůstat na zemi.
