Článek
Premiéra, kterou už jsme viděli
Veřejnost má ráda premiéry. Zvlášť tehdy, když v nich vystupuje někdo, kdo slibuje, že tentokrát už všechno dopadne jinak. Méně příjemné bývá až pozdější zjištění, že představení, které právě sledujeme, možná není nové, ale jen znovu nastudované.
Právě takový pocit ve mně vyvolává Polka specielně aktuelní Jiřího Voskovce, Jana Wericha a Jaroslava Ježka. Vznikla v roce 1932, a přesto její název působí, jako by jej někdo napsal na vývěsní štít dnešní doby.
Svět se od té doby změnil k nepoznání. Lidé nosí jiné obleky, používají jiné přístroje a své názory dokážou šířit rychleji, než si je stačí rozmyslet. Některé lidské vlastnosti se však mění podstatně pomaleji. Například důvěřivost, zvlášť když je spojena s příjemnou představou, že tentokrát už všechno dobře dopadne.
Voskovec s Werichem měli dar vidět směšnost tam, kde se ostatní tvářili smrtelně vážně. Jejich humor nebyl jen zábavou. Pod jeho povrchem se skrývalo varování před lidmi, kteří zaměňují vlastní zájem za zájem národa a své sliby za pravdu.
Kat, blázen a vděčné publikum
Ve hře Kat a blázen z roku 1934 zasadili Voskovec a Werich politickou satiru do smyšleného Mexika. Melichar Mahuleno je nespravedlivě odsouzen k smrti, ale jeho kat, měkkosrdcatý Gaspar Radůzo, se k popravě příliš nemá. Odloží ji na neurčito a oba muži spolu stráví dlouhá léta na odlehlém ostrově. Doma je mezitím pokládají za mrtvé a oslavují jako národní hrdiny. Jejich legenda se nakonec stane nástrojem politiků, kteří se jejím prostřednictvím snaží získat a udržet moc.
Právě v tom spočívá síla této satiry. Národ má rád hrdiny. A někdy má nejraději ty, kteří už nemohou vstát a opravit, co se o nich vypráví.
Moc totiž nepotřebuje vždy pravdu. Někdy jí stačí příběh, kterému publikum chce věřit. Stačí najít společného nepřítele, slíbit nápravu všech křivd a ujistit lidi, že tentokrát přichází někdo, kdo všechno napraví. Složitost světa se rázem zmenší. Všechno má viníka, všechno má řešení a všechno má svého zachránce.
Taková nabídka je přitažlivá. Člověk nemusí být hlupák, aby jí podlehl. Někdy stačí, že je unavený, zklamaný a touží konečně slyšet něco, co mu vrátí naději.
Jenže mezi člověkem, který umí problém pojmenovat, a člověkem, který jej dokáže vyřešit, bývá značný rozdíl. Prvnímu stačí několik přesvědčivých vět. Druhý musí předložit plán, přijmout odpovědnost a počítat s tím, že skutečnost se ne vždy podřizuje krásným představám.
Slib je totiž zvláštní druh zboží. Prodává se snadno, ale účet se někdy vystavuje až po volbách.
I dnes se objevují hlasy, které obdivují neomezenou moc, zpochybňují demokratické pojistky nebo hledají omluvu pro jednání silnějšího na úkor slabšího. Někdy se dokonce tomu, kdo se brání, vytýká, že měl raději ustoupit, zatímco jednání útočníka se vysvětluje jako pochopitelné a téměř nevyhnutelné.
Stačí změnit slovník a stará hra může začít znovu.
Nejde o to, aby člověk všemu automaticky nedůvěřoval. Jde o schopnost rozlišovat mezi přesvědčivým vystupováním a skutečnými důkazy, mezi oprávněnou kritikou a hledáním obětního beránka, mezi nadějí a slepou vírou.
Vždyť i kat může mít na plakátu napsáno „zachránce národa“. Plakát snese mnoho. Otázkou zůstává, co všechno snese národ, který si podle něj vybere svého hrdinu.
Jak krásně se vzpomíná, když se zapomene
Schopnost uvěřit příběhu, který nám vyhovuje, se však netýká jen budoucnosti. Stejně snadno si dokážeme přizpůsobit i pohled na minulost. A právě zde se dostáváme k nostalgii po někdejším režimu.
S přibývajícími lety získávají vzpomínky zvláštní schopnost uhlazovat hrany. Co bylo nepříjemné, ustupuje do pozadí, zatímco příjemné okamžiky zůstávají. Člověk vzpomíná na mládí, známé tváře, první lásky nebo dobu, kdy měl méně starostí o zdraví a budoucnost. Někdy se mu možná nestýská ani tolik po tehdejším světě jako po vlastním mladším já.
To je lidské a samo o sobě na tom není nic špatného. Potíž nastává ve chvíli, kdy se osobní vzpomínka začne vydávat za úplný obraz dějin.
Někteří lidé dnes s nostalgií vzpomínají na jistoty minulého režimu, na práci, předvídatelnější život nebo údajně větší pořádek. Jenže v tehdejším Československu nebyla svoboda samozřejmostí, informace podléhaly cenzuře a cestování na Západ omezoval režim, který rozhodoval, kdo smí odejít a za jakých podmínek.
Železná opona nebyla pouhou čárou na mapě. Oddělovala také lidi od možností, které dnes mnozí považují za naprosto přirozené.
Bylo by ale nespravedlivé tvrdit, že každý, kdo vzpomíná na některé stránky tehdejšího života, touží po návratu nesvobody. A stejně tak není pravda, že všechno v dnešním světě je automaticky lepší jen proto, že je novější. Rozumné hodnocení minulosti musí připustit obojí: lidé mohli prožívat hezké a spokojené chvíle, a přitom žít v systému, který jim upíral základní svobody.
Nostalgie je totiž výborný archivář. Některé vzpomínky uloží do zlaté vitríny a jiné odveze tak hluboko do sklepa, že se na ně zapomene úplně.
A právě tady se obě témata našeho příběhu znovu setkávají. Stejně jako lze vytvořit legendu o hrdinovi, lze vytvořit i přikrášlený obraz minulosti. V obou případech se vybírá jen to, co se hodí, a zbytek se odsune stranou. Když se taková představa stane základem pro rozhodování o budoucnosti, měli bychom se ptát, zda vycházíme ze skutečné zkušenosti, nebo jen z pohodlné vzpomínky.
Touha po jistotách je pochopitelná. Touha po jistotách za cenu svobody je však obchod, jehož skutečnou cenu je třeba znát předem.
Dějiny mají dobrou paměť. Lidé o něco horší.
Dějiny se neopakují jako divadelní hra, jejíž herci musejí každý večer odříkat totožný text. Mění se podmínky, jména, státy i způsoby, jakými se lidé dorozumívají. Opakovat se však mohou lidské reakce.
Strach vede k hledání viníka. Nespokojenost k touze po rychlém řešení. A naděje, pokud není doprovázena úsudkem, může člověka přivést k tomu, že přehlédne právě ty věci, které by měl považovat za nejdůležitější.
Voskovec, Werich a Ježek na tyto slabosti upozorňovali v době, kdy se Evropa znovu stávala svědkem vzestupu autoritářských ideologií. Jejich satira nebyla pouhým výsměchem politickým protivníkům. Byla také obranou schopnosti myslet, pochybovat a nenechat si vnutit jediný povolený výklad skutečnosti.
Proto stojí za to se k jejich tvorbě vracet. Ne abychom se povýšeně smáli lidem, kteří kdysi uvěřili nebezpečným slibům, ale abychom se sami sebe ptali, zda bychom za jiných okolností neuvěřili také.
Člověk se totiž obvykle nepovažuje za snadno oklamatelného. Většinou má za to, že právě on pozná, kdo to s ním myslí dobře. A právě tato jistota může být nebezpečná.
Rozumný člověk nemusí předpokládat, že každý slib je podvod. Měl by však vědět, že žádný slib není důkazem sám o sobě. Hlasité ujišťování nenahrazuje výsledky a skutečná síla člověka se nepozná podle toho, kolik lidí dokáže umlčet, nýbrž také podle toho, jak snáší otázky a nesouhlas.
To platí pro politiku, veřejný život i každodenní rozhodování.
A tak se Polka specielně aktuelní může hrát dál. Mění se doba, publikum i ti, kteří chtějí stát uprostřed jeviště. Jen lidská touha uvěřit, že tentokrát už přišel někdo, kdo všechno napraví, zůstává překvapivě vytrvalá.
Možná tedy nejde o to, že by se dějiny opakovaly. Možná jim k tomu jen opakovaně dáváme příležitost.
Herci se mění, kulisy se přemalovávají a staré sliby dostávají nový obal. Největší omyl nastává ve chvíli, kdy publikum zamění nové obsazení za nové představení.
A tehdy se může stát, že člověk zatleská i tomu, před čím ho vlastní dějiny kdysi varovaly.
