Článek
Premiéra, kterou už jsme viděli
Veřejnost má ráda premiéry. Zvlášť tehdy, když v nich vystupuje někdo, kdo slibuje, že tentokrát už všechno dopadne jinak. Méně už se jí líbí zjištění, že představení, které právě sleduje, možná není nové, nýbrž jen znovu nastudované.
Právě takový pocit vyvolává Polka specielně aktuelní Jiřího Voskovce, Jana Wericha a Jaroslava Ježka. Vznikla v roce 1932, a přesto její název působí, jako by jej někdo včera napsal na vývěsní štít současnosti.
Svět se od té doby změnil k nepoznání. Lidé nosí jiné obleky, používají jiné přístroje a své názory dnes dokážou šířit rychleji, než si je stačí rozmyslet. Jen některé lidské vlastnosti se vyvíjejí podstatně pomaleji. Například důvěřivost, pokud je spojena s příjemnou představou, že tentokrát už všechno dobře dopadne.
Voskovec s Werichem měli dar vidět směšnost tam, kde se ostatní tvářili smrtelně vážně. A právě proto jejich humor nebyl jen zábavou. Pod jeho povrchem se skrývalo varování před lidmi, kteří si pletou vlastní zájem se zájmem národa a své sliby s pravdou.
Kat, blázen a vděčné publikum
Ve hře Kat a blázen z roku 1934 zasadili Voskovec a Werich politickou satiru do smyšleného Mexika. Melichar Mahuleno je nespravedlivě odsouzen k smrti, ale jeho kat, měkkosrdcatý Gaspar Radůzo, se k popravě příliš nemá. Odloží ji na neurčito a oba muži spolu stráví dlouhá léta na odlehlém ostrově. Doma je mezitím pokládají za mrtvé a oslavují jako národní hrdiny. Jejich legenda se stane nástrojem politiků, kteří se jejím prostřednictvím snaží získat a udržet moc.
V tom je síla této satiry. Národ má rád hrdiny. A někdy má nejraději ty, kteří už nemohou vstát a opravit, co se o nich vypráví.
A právě tady se satira přestává týkat jen smyšleného Mexika. Mocní totiž nepotřebují vždy pravdu. Někdy jim stačí příběh, kterému publikum chce věřit.
Stačí najít společného nepřítele, slíbit nápravu všech křivd a ujistit publikum, že tentokrát přichází někdo, kdo se nebude zdržovat zbytečnými otázkami. Složitost světa se rázem zmenší. Všechno má viníka, všechno má řešení a všechno má svého zachránce.
Taková nabídka je přitažlivá. Člověk nemusí být hlupák, aby jí podlehl. Někdy stačí, že je unavený, zklamaný a touží konečně slyšet něco, co mu vrátí naději.
Jenže mezi člověkem, který umí problém pojmenovat, a člověkem, který jej umí vyřešit, bývá rozdíl. Prvnímu stačí několik přesvědčivých vět. Druhý musí předložit plán, přijmout odpovědnost a počítat s tím, že skutečnost se ne vždy podřizuje krásným představám.
Slib je totiž zvláštní druh zboží. Prodává se snadno, ale účet se někdy vystavuje až po volbách.
I dnes se objevují hlasy, které obdivují neomezenou moc, zpochybňují demokratické pojistky nebo hledají omluvu pro jednání silnějšího na úkor slabšího. Někdy se dokonce tomu, kdo se brání, vytýká, že měl raději ustoupit, zatímco jednání útočníka se vysvětluje jako pochopitelné a téměř nevyhnutelné.
Stačí změnit slovník a stará hra může začít znovu.
Nejde o to, aby člověk všemu automaticky nedůvěřoval. Jde o to, aby si zachoval schopnost rozlišovat mezi přesvědčivým vystupováním a skutečnými důkazy, mezi oprávněnou kritikou a hledáním obětního beránka, mezi nadějí a slepou vírou.
Vždyť i kat může mít na plakátu napsáno „zachránce národa“. Plakát snese mnoho. Otázkou zůstává, co všechno snese národ, který si podle něj vybere svého hrdinu.
Jak krásně se vzpomíná, když se zapomene
Podobnou lidskou vlastnost lze pozorovat také při vzpomínání na minulost.
S přibývajícími lety získávají vzpomínky zvláštní schopnost uhlazovat hrany. Co bylo nepříjemné, ustupuje do pozadí, zatímco příjemné okamžiky zůstávají. Člověk vzpomíná na mládí, na známé tváře, na dobu, kdy měl méně starostí o zdraví a budoucnost. A někdy se zdá, že se mu nestýská ani tolik po minulém světě jako po vlastním mladším já.
To je lidské a není na tom nic špatného.
Potíž nastává teprve tehdy, když se osobní vzpomínka začne vydávat za úplný obraz dějin.
Někteří lidé dnes s nostalgií vzpomínají na jistoty minulého režimu, na práci, předvídatelnější život nebo údajně větší pořádek. Jenže každá vzpomínka má také svůj rub. V tehdejším Československu nebyla svoboda samozřejmostí, informace podléhaly cenzuře a cestování na Západ omezoval režim, který rozhodoval, kdo smí odejít a za jakých podmínek.
Železná opona nebyla pouhou čárou na mapě. Oddělovala také lidi od možností, které dnes mnozí považují za naprosto přirozené.
Ne každý, kdo vzpomíná na některé stránky tehdejšího života, touží po návratu nesvobody. A ne všechno v dnešním světě je lepší jen proto, že je novější. Rozumné hodnocení minulosti musí připustit obojí.
Jenže nostalgie je výborný archivář: některé vzpomínky uloží do zlaté vitríny a jiné odveze tak hluboko do sklepa, že se na ně zapomene úplně.
Když se pak minulost stává vzorem pro budoucnost, měl by se člověk ptát, zda si z ní vybírá zkušenost, nebo jen pohodlnou představu. Protože touha po jistotách je pochopitelná. Touha po jistotách za cenu svobody je však obchod, jehož skutečnou cenu je třeba znát předem.
Dějiny mají dobrou paměť. Lidé o něco horší.
Dějiny se neopakují jako divadelní hra, jejíž herci musejí každý večer odříkat totožný text. Mění se podmínky, jména, státy i způsoby, jakými se lidé dorozumívají. Opakovat se však mohou lidské reakce.
Strach vede k hledání viníka. Nespokojenost k touze po rychlém řešení. A naděje, pokud není doprovázena úsudkem, může člověka přivést k tomu, že přehlédne právě ty věci, které měl považovat za nejdůležitější.
Voskovec, Werich a Ježek na tyto slabosti upozorňovali v době, kdy se Evropa znovu stávala svědkem vzestupu autoritářských ideologií. Jejich satira nebyla pouhým výsměchem protivníkům. Byla také obranou schopnosti myslet, pochybovat a nenechat si vnutit jediný povolený výklad skutečnosti.
Proto stojí za to se k jejich tvorbě vracet. Ne abychom se povýšeně smáli lidem, kteří kdysi uvěřili nebezpečným slibům, ale abychom se ptali, zda bychom za jiných okolností neuvěřili také.
Člověk se totiž obvykle nepovažuje za snadno oklamatelného. Většinou má za to, že právě on už pozná, kdo to s ním myslí dobře. A právě tato jistota může být nebezpečná.
Rozumný člověk nemusí předpokládat, že každý slib je podvod. Měl by však vědět, že žádný slib není důkazem sám o sobě. Že hlasité ujišťování nenahrazuje výsledky a že skutečná síla člověka se nepozná podle toho, kolik lidí dokáže umlčet, nýbrž také podle toho, jak snáší otázky a nesouhlas.
To platí pro politiku, pro veřejný život i pro každodenní rozhodování.
A tak se Polka specielně aktuelní může hrát dál. Mění se doba, mění se publikum a mění se i ti, kteří chtějí stát uprostřed jeviště. Jen lidská touha uvěřit, že tentokrát už přišel někdo, kdo vše napraví, zůstává překvapivě vytrvalá.
Možná tedy nejde o to, že by se dějiny opakovaly. Možná jim k tomu jen opakovaně dáváme příležitost.
Herci se mění, kulisy se přemalovávají a staré sliby dostávají nový obal. Největší omyl nastává ve chvíli, kdy publikum zamění nové obsazení za nové představení.
A tehdy se může stát, že člověk zatleská i tomu, před čím ho vlastní dějiny kdysi varovaly.
