Článek
Člověk někdy sleduje politickou debatu a má pocit, že se v ní soutěží spíš v hlasitosti než v argumentech. Jeden ještě nedokončil větu a druhý už mu skáče do řeči. Na skutečné naslouchání pak nezbývá mnoho prostoru.
Nově zvolený senátor Jan Grolich má za sebou zkušenost, kterou bychom v politice možná nečekali – improvizační divadlo a stand-up. Sám říká, že právě improvizace ho naučila zahodit první myšlenku a hledat originálnější reakci.
Jenže na improvizaci je možná nejcennější něco jiného než pohotová replika. Člověk musí poslouchat svého partnera, jinak nemůže skutečně navázat. Místo společné tvorby pak vzniká jen několik monologů, do nichž občas vstoupí někdo další.
Právě tady bude zajímavé sledovat Jana Grolicha v Senátu. Ne podle toho, kolik lidí pobaví, ale zda dokáže naslouchat i argumentům, které mu nebudou příjemné. Sebeironie je sympatická vlastnost, schopnost uznat dobrý nápad na druhé straně je však možná ještě cennější.
Politika nepotřebuje, aby všichni měli stejné názory. Potřebuje, aby se dokázali navzájem poslouchat a brát vážně argumenty druhých.
V improvizaci se tomu říká spolupráce. V parlamentu by tomu mělo stačit říkat práce.
