Článek
Současná debata o budoucnosti České televize a Českého rozhlasu otevírá otázky, které dalece přesahují samotný způsob financování veřejnoprávních médií. Jednou z nich je také vztah státu k institucím, které spravuje, zřizuje nebo financuje. A především otázka, nakolik jsou tyto instituce svobodné ve svých veřejných postojích.
V souvislosti s aktuálním sporem se totiž nabízí otázka, zda mohou veřejné kulturní instituce svobodně vyjádřit svůj názor, případně podpořit občanskou iniciativu, která se dotýká budoucnosti veřejnoprávních médií. A zda jejich vedení může o takovém kroku rozhodovat bez obav z politických následků.
Nejde přitom o to, aby každé muzeum, galerie, divadlo nebo knihovna musely zaujímat stanovisko ke každému společenskému či politickému sporu. Jde o něco podstatně důležitějšího: aby jejich případné mlčení bylo výsledkem vlastního rozhodnutí, nikoliv obavy z reakce politického vedení.
Ministr není majitelem instituce
Ministr je představitelem výkonné moci. Má odpovědnost za svěřený resort, právo kontrolovat hospodaření, stanovovat priority v mezích zákona a vykonávat příslušné personální pravomoci.
Z toho však nevyplývá, že veřejné instituce jsou jeho osobním majetkem nebo že jejich zaměstnanci mají povinnost přizpůsobovat své občanské postoje momentálním politickým očekáváním.
Muzeum, galerie, knihovna či divadlo nejsou soukromými kancelářemi svého zřizovatele. Jsou součástí veřejného prostoru a jejich smysl dalece přesahuje dobu funkčního období kteréhokoliv ministra.
Politická reprezentace se střídá. Kulturní dědictví, vzdělávání a veřejná služba zůstávají.
Právě proto by měl být vztah mezi politickým vedením resortu a jeho institucemi založen na vzájemném respektu, nikoliv na demonstraci mocenské převahy.
Nestrannost neznamená povinnost mlčet
Je samozřejmě správné rozlišovat mezi osobním názorem zaměstnance a oficiálním stanoviskem organizace. Každá instituce má své poslání, své vedení a odpovědnost za to, jakým způsobem vystupuje na veřejnosti.
Nikdo by neměl požadovat, aby každá státní organizace podporovala každou demonstraci, stávku nebo občanskou iniciativu. Ostatně ani veřejné instituce nemusejí mít na všechny společenské otázky jednotný názor.
Stejně tak by ale nemělo být samozřejmostí, že se veřejná instituce nesmí vyjádřit k otázce, která se bezprostředně dotýká svobody veřejného prostoru, kultury, vzdělávání nebo samotných principů demokratické společnosti.
Nestrannost totiž neznamená absenci názoru. A odpovědnost vůči zřizovateli neznamená povinnost mlčet.
Zaměstnanci veřejných institucí jsou především občané. Mají vlastní názory, hodnoty a právo účastnit se veřejného života. Jejich pracovní zařazení z nich nedělá osoby, které musí odložit vlastní občanskou identitu před vstupem do zaměstnání.
A pokud se vedení kulturní instituce rozhodne vyjádřit obavu o budoucnost veřejnoprávních médií, nemělo by být takové rozhodnutí samo o sobě důvodem k pochybnostem o jeho profesní způsobilosti či loajalitě.
Hranice, kterou by žádný ministr neměl překročit
Ministr má samozřejmě právo navštěvovat organizace ve svém resortu, poznávat jejich fungování, jednat s jejich vedením a diskutovat o jejich budoucnosti. Taková činnost je přirozenou součástí jeho funkce.
Stejně tak má právo využívat personální pravomoci, které mu svěřuje zákon. Ty však mají sloužit k zajištění řádného fungování institucí, nikoliv k vynucování politické poslušnosti.
Představme si situaci, kdy by ředitel veřejné galerie, muzea nebo divadla zvažoval veřejné vyjádření podpory určité občanské iniciativě. A současně by musel přemýšlet, zda tím neohrozí své setrvání ve funkci.
Bylo by zcela nepřijatelné, kdyby se takové obavy staly běžnou součástí rozhodování vedení veřejných institucí.
Není totiž správné, aby ředitelé museli před každým veřejným postojem zvažovat, zda se jejich názor bude líbit právě úřadujícímu ministrovi. Profesní odpovědnost vůči instituci nesmí být zaměňována za osobní loajalitu k politickému představiteli.
A právě zde leží hranice, kterou by žádný ministr bez ohledu na svou politickou příslušnost neměl překračovat.
Veřejná služba vyžaduje také odvahu
Současný spor o Českou televizi a Český rozhlas je důležitý nejen kvůli samotnému financování médií, ale také kvůli širší otázce postavení nezávislých institucí v demokratické společnosti.
Do veřejné debaty se zapojují studenti, pedagogové, umělci i další představitelé kulturního a vzdělávacího prostředí. Je to legitimní součást občanského života, byť samozřejmě nemusíme se všemi jejich názory souhlasit.
Právě v takové chvíli bychom měli být obzvlášť citliví na případné pokusy omezovat veřejné vyjadřování organizací jen proto, že jsou financovány státem nebo podléhají určitému ministerstvu.
Nejde o to, zda kulturní instituce stávku podpoří, či nikoliv. Jde o to, zda mají možnost o svém veřejném vystupování rozhodovat svobodně, odpovědně a bez obav z politických následků.
Myslím, že bychom si měli připomenout jednu poměrně prostou věc.
Ministři přicházejí a odcházejí. Jejich mandát je časově omezený a jejich rozhodnutí mohou být po změně vlády přehodnocena. Muzea, galerie, knihovny, divadla a další kulturní instituce však představují něco trvalejšího. Uchovávají dědictví minulosti, vytvářejí hodnoty současnosti a přenášejí je do budoucnosti.
Jejich ředitelé by proto měli mít dostatečný prostor pro vlastní odborný úsudek a rozhodování. A především by neměli mít důvod domnívat se, že jejich profesní budoucnost závisí na míře souhlasu s politickým vedením resortu.
Nejde tedy o podporu jedné politické strany, jedné protestní akce ani jednoho konkrétního způsobu financování médií.
Jde o respekt k institucím, které mají sloužit veřejnosti, nikoliv momentálním politickým potřebám.
Veřejná instituce není soukromým majetkem svého ministra. Její zaměstnanci nejsou pouhými vykonavateli politické vůle aktuální vlády a její ředitelé by nikdy neměli být postaveni před volbu mezi vlastním odborným přesvědčením a obavou o své pracovní místo.
Demokracie totiž nestojí na tom, že veřejné instituce vždy mlčí. Stojí také na tom, že mohou svobodně promluvit, aniž by se musely obávat, kdo právě naslouchá.
