Článek
A právě českému dabingu Louise de Funèse bych rád věnoval několik řádků. (I když zahraniční dabéři by možná také stáli za povšimnutí.)
Začít však musíme právě proto de Funèsovým herectvím.
„Louis de Funès and Olivier de Funès on the set of L'homme orchestre“ on GettyImages.fr
Především bych rád podotkl jednu základní věc:
Louis de Funès byl v prvé řadě kabaretiér.
V praxi to znamená: sehrát, výstup, skeč a rychle pryč.
Teprve nesmírnou pílí a hlavně ctižádostí se Louis de Funès propracoval k herectví. Jeho „herectví“, to jsou ale v řadě případů skvěle sehrané skeče. Ale řada hereckých prvků zůstává na povrchu; nejde o klasické herectví, a proto jeho projev sám bude vždy tak trochu na povrchu. A to i hlasově.
Mistři němé grotesky včele s Chaplinem vytvářeli své snímky podle jednoduchého principu: vytvořila se postava, vytvořila se scéna, vytvořila se situace a do ní se komik už „v roli“ vhodil. A bylo na komikovi, co dokáže z toho vytěžit.
De Funès tento princip posunul mnohem dále. Udělal z něj intelektovou záležitost - nikoli chvilkovou nebo záležitost momentálního nápadu.
Příklad?
Všichni známe Grand restaurant pana Septima. Zde je slavná scéna s „bramborovým suflé“, které Septim vysvětluje německému komisaři pod stínem-maskou „vůdce“.
Jeden z životopisců píše, že natáčení této scény se potýkalo s potížemi. Zřejmě původně vypadala jinak, než jak ji známe. De Funès ten den ukončil natáčení. A druhý den přišel s nápadem na onu slavnou stínohru.
Protože autor tohoto textu je vystudovaný filmový režisér, tak tvůrcům do kuchyně tak trochu vidí. Proto mi dovolte ještě jeden příklad:
Kdo vlastníte DVD „Křidýlko nebo stehýnko“ s bonusy, je zde ukázka natáčení závěrečné scény filmu s hodinkami na řetízku. Režisér Claude Zidi zde de Funèse nerežíruje klasicky stylem „udělejte toto, zatvařte se takto, udělejte tu a tu reakci“. Ve skutečnosti přistupuje k tomu stylem zmiňovaných němých grotesek: toto je daná situace a vtipné na ní má být to a to.
Proč o tom mluvím? Protože toto je podstata de Funèsova herectví. Nikoli dramatické či výrazové uchopení textu, ale skeč, gag, situace.
Logicky se tím textová stránka dostává do popředí pouze jako součást této situace, nikoli jako nositel děje.
Vzpomínám si, když jsem prvně v kině viděl film s de Funèsem bez dabingu. S titulky. Byla to širokoformátová kopie Fantomase. A jak jistě chápete - nebylo to ono.
Protože v té době už v dabingu filmů Louis de Funèse kraloval jediný muž.
František Filipovský
Dokonce víme, kdo a kdy s tím nápadem přišel, jak vzpomíná Luděk Munzar. Podstata je ale jinde: František Filipovský byl herec. Prošel nejen herectvím v divadle Voskovce a Wericha v 30. letech. Vzpomeňte si i na jeho Mazánka nebo Krhounka, jak postavy študáků dokázal obdařit výrazem. A 60. letech byl už herec Národního divadla.
A Filipovský naplnil de Funèsův projev jednak dramatickým herectvím - a v textu právě dotáhl k dokonalosti zvýraznění pointy i to, čemu se říká „timming“.
A z hlediska soudobého herectví byl se dalo říci, že František Filipovský se vžil do Louise de Funèse a jeho postav natolik, že se mu z něj stalo alter ego. Což trochu nepovedeně dokládá i tzv. silvestrovská scénka.
Nevím, nakolik jsou pravdivá tvrzení o tom, že Louis de Funès znal Filipovského dabing; že mu psal; že se měli dokonce osobně setkat… Nevím, do jaké míry je i věrohodné pochybující vyprávění Bohumila Bezoušky v Tajnostech zákulisí o dopise. I dnešní pamětníci si rádi svá vyprávění přibarví.
Je zajímavé, že snad úplně prvním dabérem Louis de Funèse byl právě zmiňovaný…
- Bohumil Bezouška
ve filmu Otec, matka, služka a já - z roku 1954.
V 60. letech byl dalším, byť jednorázovým, kuriózním dabérem byl v televizní verzi brněnského dabingu Grand restaurant pana Septima…
- Jiří Tomek
- a nevedl si vůbec špatně.
(Po protestech diváků byl film celý nově nadabován a už Františkem Filipovským.)
Po smrti Františka Filipovského v r. 1993 se pak o dabing pokoušeli různí herci.
Kdo, kdy, kde a jak vyráběl a vlastnil dabingy těžko soudit. Musel v tom být občas pěkný guláš. Jedině díky tomu mohl vzniknout dabing filmu „Jo“ pro TV Prima.
- Jiří Císler
se toho ujal; přičemž sám autor tohoto článku vlastnil již řadu let zvukovou stopu s dabingem Filipovského. Tady to můžete porovnat.
Na starších snímcích (Jak vykrást banku - aj.) se podílel dabingem imitátor…
- Václav Faltus
Troškou do mlýna v Zelňačce přispěl…
- Jiří Lábus
Tu posléze také nadaboval a o nástupnictví v dalších zbylých filmech se pokusil…
- Jiří Krampol
Co dodat?
Názor na povedenost jednotlivých dabingů si musíte udělat sami.
Český dabing byl opravdu světový. A je jen škoda, že dnes producenti v nadprodukci z vysílání zahraničních filmů v televizích nemohou věnovat potřebné peníze i čas. Stále ještě se mimochodem potýkáme s důsledky stávky dabérů z počátku milénia. Takže dabing o mnoho hlasů i herců tím pádem přišel.
Dnes už je český dabing povětšinou někde jinde.
Už to není týden na jeden film, ale jeden den… Herci už se ve studiu nepotkávají, aby si spolu „zahráli“, ale jsou tzv. „vytáčeni“, neboli namluví všechny věty své postavy sólo a jindy přijde dabér partnera postavy a namluví zase on jen svoje party…
A lze jen s povděkem kvitovat, že u velkofilmů animáčů a vybraných televizních seriálů stále ještě vznikají dabingy hodné ceny Františka Filipovského.
- - -
Čerpáno mimo jiné ze zdrojů dabingforum.cz, fdb.cz a z knih „Louis de Funès Četník a milovník růží“ a „Louis de Funès Moc o mně děti nemluvte“.
Autor se však Louis de Funèsovi věnuje prakticky od dětství, kdy si nahrával z televize zvuk z jeho filmů na magnetofon - jako náhradu budoucích videorekordérů; sám kdysi tvořil a programoval webové stránky zdarma o Louis de Funèsovi. A zůstává i nadále jeho věrným obdivovatelem.
