Článek
Karlovy Vary jsou něco jako mé druhé rodné město. Coby Pražák, žil jsem nedaleko, v Krušných horách prakticky 10 let. Rodiče se sem přestěhovali za prací a hlavně otcovým zdravím na čerstvém vzduchu 60. let.
Karlovarsko bylo tedy svědkem nejen mých prvních fotografií i amatérských filmů, ale především přípravy na profesi filmového režiséra. Žádná ve skutečnosti nebyla - nějaký ten filmový kroužek nepočítaje, stejně jako dramatické oddělení Lidové školy umění. To spíše odstartovalo moje herecké schopnosti a jich jsem ve svém životě dostatečně využil. Zrovna tak jsem si zde „přičichnul“ k psaní - čímž dokážu napsat nějaký ten scénář, blog apod.
Mám jednu výhodu: můžu, ale nemusím.
S odchodem do důchodu jsem získal potřebnou tvůrčí svobodu. Nejsem např. limitován profesionální loajalitou ke svému více přes 20 let mediálnímu zaměstnavateli.
Co dělám, dělám proto, že mne to baví. Zda to baví i ostatní, je jejich věc.
Pro jiné médium píši blogy od r. 2008 a je jich přes 1300. Ty zdejší budou zčásti jiné nebo o něčem jiném - uvidíme.
Cesta k filmu byla položena obyčejným přáním.
Je to zvláštní, když někdy kolem osmi let ve vás uzraje rozhodnutí, že budete filmovým režisérem. Motivací byly tehdy promítané dětské filmy a já se rozhodl, že je budu dělat lépe a jinak. To byl počátek 60. let. A do nepřekonatelné Věry Plívové-Šimkové bylo ještě daleko - i když jako capart jsem se účastnil hereckého konkursu na její první film Káťa a krokodýl. No, neprošel jsem. Ani nemohl. Nebyl jsem potřebný rošťák s prořízlou pusou. - Na svoji budoucí profesi jsem se ale připravoval hned od druhé třídy základky, kdy jsem po celou základní školu organizoval školní besídky.
Měl jsem ale na paměti i jiné motto, které mi řekla moje máma zprostředkovaně od jí věštící dámy:
Budeš-li chtít a budeš-li se hodně snažit, všechno se ti vyplní.
Držel jsem se toho.
A tak jsem vystudoval filmovou režii, působil trpělivě v asistentských režijních profesích na Barrandově… až… až po natočení povinné debutantské povídky přišla sametová revoluce a během příprav na první celovečerní hraný film Státní film zanikl. Nejsem z těch, co se litují. Vždycky jsem dokázal zatnout zuby a tentokrát jsem si řekl: „Konec starých časů, od teď to budu brát, jak to půjde.“
Věděl jsem přesně, co chci a co nechci. I z morálně-etického hlediska. Měl jsem dobře před očima plakánky z normalizačních 70. let - kterým zakázal režim točit. A hned po revoluci se bili v prsa, že teď mají právo točit oni a že nám ukážou, jak se to dělá. Inu, ukázali pár průšvihů. Zmizeli jak pára nad hrncem… ale hlavně fňukali, co by byli mohli, kdyby byli mohli. - Já jsem v té době ještě v r. 1993 stihl v televizi natočit úspěšnou komedii podle divadelní hry Miroslava Horníčka „Tři Alberti a slečna Matylda“. Od r. 1999 je ve Zlatém fondu ČT a vysílali ji více jak 30×. Stydět se rozhodně nemusím a plakat už vůbec ne.
A protože další šance už nepřišly nebo se nerealizovaly, působil jsem pak přes 20 let v zahraničním mezinárodním rádiu.
Film ale zůstal vždycky mojí srdcovou záležitostí.
Ne tak, že bych byl ochoten podstoupit martýria současných producentských realizací. Odmítal jsem být součástí určitých mašinerií - bylo a je to pro mne nepřijatelné.
Ale film jako takový mám rád a rád se vždy zajímám rovněž o filmové festivaly. České i světové.
Ani Mezinárodní filmový festival v Karlových Varech mne nikdy neminul.
45. MFF Karlovy Vary
1. Můj první MFF Karlovy Vary
Z těch nejzajímavějších a nejaktivnějších to byl festival v r. 1987. Měl jsem za sebou onen režijní debut. A tak jsem byl přijat mezi registrované profesionální hosty festivalu. Nicméně, byl jsem všude spíše jako divák - ovšem privilegovaný. Tehdy na mne největší dojem udělal film Andreje Tarkovského „Oběť“. A protože jsem znal i předchozí Tarkovského filmy, slzy mi při promítání tekly jako hrachy a nestyděl jsem se za ně. Četl jsem v každém záběru, že tímto filmem se Tarkovskij loučil. S diváky, se svými filmy i se svým životem.
2. MFF Karlovy Vary - jako spolupracovník
Dvakrát jsem se pak zúčastnil festivalu v rámci skupiny lidí vytvářejících mediální prezentaci festivalu. Vždy jsem režíroval v rámci týmu připravujícího tzv. Festivalovou televizi. Bylo to zajímavé.
- Jednak jsem natáčel interview s festivalovými hosty. - Z nich mi v r. 1992 utkvěli dva. Rudolf Hrušínský - dostal mne svou lakoničností. Ale z interview s ním jsem jakžtakž vybruslil. Druhým, kdo mne šokoval, byla filmová hvězda 30. - 40. let, Raoul Schránil. Na moji otázku: „Kolikátý je to vás filmový festival?“ odpověděl: „První.“ - On, taková legenda! Vznikl z toho zajímavý rozhovor. Škoda, že zrovna ten nemám ve svém archivu. A o to více mne urazilo, když tehdejší TV šéfrežisér, rovněž bývalý Barrandovák, mi vzkázal, ať mu rozhovory s takovýmihle „nulami“ netočím. Inu, nulou byl v mých očích spíše pan šéfrežisér; od té chvíle jsem ho považoval za kulturního ignoranta.
- V rámci svobodné tvorby festivalu jsem si „střihnul“ vedle festivalového fejetonu-monologu, také snímek sestavený z výstavy filmových plakátů ze sbírek Milana Wolfa. A použil jsem k tomu písničku „Život je jen náhoda". Video najdete zde. Poznáte zobrazené české i zahraniční filmové hvězdy?
3. Ty další MFF Karlovy Vary
Už jsem absolvoval ani ne jako divák. Spíše jsem přišel kolem a kolem. Jako třeba i na onom 45. MFF KV - ze kterého pocházejí moje fotografie. Důvod? Práce v mezinárodním rádiu byla natolik časově náročná, že jezdit na festival bylo vyloučeno. Když pracujete ve zpravodajství - musíte být k dispozici 24/7. A já jsem si vždycky zakládal na své profesionalitě.
Zda ještě zavítám na nějaký filmový festival, zatím netuším. Na ten letošní určitě ne.
Prozatím se kochám zpravodajstvím našich svou „nezávislých“ televizních stanic. A nepokrytě se bavím, protože jim vidím do zákulisí.
A bavím se i tím, jak je potřeba marketingově zdůrazňovat hvězdy MFF v Karlových Varech ze současných let; tedy za éry Jiřího Bartošky - jakoby předcházející desetiletí nic neznamenala a žádné významné hosty neměla.
Proto si nenechte ujít legendární archivní Momenty 14. MFF v Karlových Varech - legendární a s opravdovými filmovými hvězdami své doby. V nabídce jsou pak i Momenty z 12. a 13. ročníku. Tehdy nás navštívily filmové hvězdy jako Claudia Cardinalová, Shirley McLane, Henry Forda, Bernard Blier, Frank Capra, Gérard Barray… Rozhodně si najděte na Momenty čas.
A vám já děkuji, že jste si našli čas na tento můj první zdejší blog na Seznamu.
A kdy a o čem to bude příště?
Inu, o něčem a tak brzy - jak se mi bude chtít :)))
