Článek
Přiznám se, že se s radostí občas začtu do knížky, která se nebere jako žánr příliš vážně. Když thiller není úplně thriller, sci-fi není sci-fi… a tak bych mohl pokračovat. Jen u humoristických románů to beru opatrně, protože pak je to někdy opravdu blbé.
Nemám ani na mysli díla, která vznikala s tímto tvůrčím záměrem, jako knihy Terryho Pratcheta nebo Stopařův průvodce po galaxii.
Podle mne, nejlepší jsou taková „mezioborová“, pardon tedy „mezižánrová“ díla, kdy to autor vůbec nezamýšlí.
„Chtěl jsem původně napsat seriózní cestopis s popisy místní historie podél trasy po Temži,“ nechal se slyšet jeden takový spisovatel.
Pokud jste trochu znalí literární klasiky, nemusel bych pokračovat. Ale pro jistotu. Cestopis původně zamýšlel Jerome Klapka Jerome knihou „Tři muži ve člunu“. A vznikl humoristický bestseller se spoustou drobných poučných historek ze života, z nichž mnohé jsou platné dodnes.
Já nevím, jak s jakým původním záměrem vznikala mnou oblíbená díla, ale stala se klasikou právě proto, že svůj vlastní žánr obohacují jiným žánrem a mají i díky tomu daleko větší přesah.
A začnu rovnou knihou, ze které jsem si vypůjčil část titulu.
Vrah má mít doktorát
Jak sami vidíte, kniha je v poněkud antikvariátním stavu. Není divu. Vracím se k ní průběžně a patří mezi mé stálice dobré nálady. Co na tom, že dopředu vím „kdo je vrah“ a jak to bude celé probíhat.
Kouzlo té knihy nespočívá v její detektivnosti (možná i kriminálnosti - ovšem měřeno prohledem 30. let minulého století). Kouzlo té knihy dokonce ani nespočívá v právnickém triku, kterým hrdina unikne oprátce či dokonce stíhání vůbec. Navíc za vraždu, kterou sám neudělal, jen ji na sebe „vzal“. - A to už hodně prozrazuji z mistrné zápletky.
Mistrné?
Říká vám něco jméno A. A. Fair?
Většině i milovníků klasických detektivek nikoli. A to do té doby, než se u nás začala díla tohoto autora publikovat s úvodem:
„Earl Stanley Gardner pod pseudonymem A. A. Fair.“
A to už je jinačí kafe!
Možná ani sám Gardner nečekal takový úspěch vytvořením nesourodé dvojice detektivů:
B. Cool a Donald Lam
A nezůstává své pověsti mistrného spisovatele nic dlužen, když hned v úvodu napíše:
- - - - -
Stiskl jsem kliku a vstoupil do haluzny, kde uprostřed registratur stál stolek s dvěma křesly a velký psací stůl.
Nasadil jsem úsměv č. 1 a pravil: „Pane Cool, já…“ - a tady jsem utnul, protože osoba, která seděla za psacím stolem, nebyla Pan.
Bylo jí něco kolem šedesáti, měla šedivé vlasy, třpytivé šedé oči a lasklavý babičkovský pohled. Musela vážit přes dvě stě liber. Řekla: „Sedněte si, pane Lam - ne, sem ne, pojďte blíž, ať si vás mohu prohlédnout. Tak, to je lepší. A teď, prokristapána, nelžete mi tady.“
/v překladu Hany Bělohradské/
- - - - -
Nesourodá dvojice, břitký vtip a jejich neustálé rozmíšky - to je to, co čtenáři na těchto příbězích milují. A přitom vnitřně cítíte, že ty výhrůžky nejsou ani z jedné strany míněny úplně vážně. Že jde o detektivky, se rozumí jaksi „samo sebou“. Ovšem i nad těmi zápletkami zůstává rozum stát a nebýt právě této dvojice…
Dovolím si malou odbočku. V první půli 90. let, jsem jako režisér začínal spolupracovat na dramatické tvorbě s Českou televizí. Po úspěšné televizní inscenaci jsem přišel na dramaturgii právě s touto detektivkou. Na hlavní ženskou postavu Berty Cool(ové) mi samozřejmě vytanula Helena Růžičková - tehdy ještě v plné síle. Zamýšleného představitele Donala Lama si nechám, s dovolením, pro sebe. K realizaci ale nedošlo. Paní dramaturgyni se nelíbilo, že jde o dvě detektivky v jednom a tak to celé skončilo tak rychle, jako to začalo. (I moje režírování v ČT, díky následnému a také rychlému rozpadu dramaturgické skupiny.)
E. S. Gardner nakonec vytvořil celou sérii s touto dvojicí (zmiňovaný první titul „Vrah má mít doktorát“ vyšel v r. 1939). Jednou si dokonce posteskl, že tím začal konkurovat sám sobě.
Není divu. Všech 30 příběhů této série má švih, vtip a tím jsou mnohem více než jen - byť mistrně vymyšlenými - detektivkami.
A nenudím se u žádné z nich, i když už dávno vím, kdo je vrah!
