Nasadil jsem „šišejdo“ aneb jedu po třetí do Tokia

Můj japonský sen začal ještě ve školním věku. To když Karel Pech měl v Československé televizi pořad „Tajemství země Nippon“. Spolu s paní Šimako mne lákali na japonskou kuturu, pamětihodnosti a život vůbec. První díl najdete zde, ostatní už si dohledáte sami.

Zásadní vliv pak na mne měly dvě knihy - Sto pohledů na Japonsko a Toulky po Japonsku. Ovlivnily mne tak, že jsem si v jakémsi uvolněném období přelomu 70. let dopisoval s dívkou z Japonska. Byl jsem středoškolák. Inu, myslím že bych bych dokázal to dopisování dovést až ke svatbě… Ale mé cesty se v tu chvíli ubíraly jinam.

A tak trvalo mnoho let, než jsem se v 53 letech poprvé do Japonska podíval. Přesněji řečeno, do Tokia.

Dnes vám to (ani mně) nepřijde jako něco zvláštního. Ale napřed zde byly geopolitické překážky, posléze pochopitelně finanční.

Nakonec, v roce 2010 se mi podařilo splnit si svůj životní sen. Nastal pětidenní blázinec. Tehdy to ještě šlo - měl jsem spoustu energie a tak jsem „zlítal“ opravdu, kde co stojí v Tokiu za vidění. A co víc, ještě jsem stíhal psát cestovní blogerský deník.

Chcete ukázku? Podotýkám, že to celé vznikalo ten den večer nebo druhý den ráno na japonském notebooku v recepci hotelu. Bez háčků a bez čárek. Byl jsem rád, že tam měli sotva latinku. - Ukázka je z prvního dne v Tokiu, po příletu. Kdy jsem se setkal se svým tehdejším japonským známým Hirofumi. A ponechávám pro větší autenticitu bez diakritiky.

Pomerne rychle se najime a Hirofumi se mne pta, kam ze bych chtel jit?

„Samozrejme to necham na tobe,“ rikam.

„Dobre, vezmu te do chramu Sensoji.“

Z fotografii vim, ze mne ceka vstupni brana s velkym lampionem a ze je tam velke trziste pred vstupem do chramu.

Vyrazime metrem a Hirofumi mne poucuje o tajich tokyjskeho metra, nebot k memu prekvapeni ne vsude funguje ma jednodenni volna jizdenka na metro. Jeste ze jsem si pri bloudeni nechal v jedne stanici metra zalozit „Pasmo“ kartu (viz predchazejici dil meho vypraveni) a diky ni mohu platit a cestovat i trasami, ktere pod metro volnaska nespadaji.

Ani nepocitam, kolikrat prestupujeme - mam z toho zatim zmatek z premiry metro dojmu… ale postupne mne Hirofumi do cestovani zasvecuje a dela to tak vyborne, ze nasledujici den - v nedeli - uz sam, bez nej, cestuji metrem naprosto bez problemu, jen s pruvodcem a s mapou v ruce.

Konecne vystupujeme a Hirofumi rika: „Tak jsme tady.“

Rozhlizim se, ale nic nevidim. Jak by ne. Z fotografii clovek zna jen ten klasicky celni pohled. Ze je cely areal vlastne utopen v komplexu modernich staveb, to uz vam zadne fotografie neukazi a pruvodci nereknou.

Klasicky celni pohled je ovsem notoricky znamy. A jelikoz je volny den, sobota, kolem nas se vali doslova zastupy lidi.

Prechazime tedy krizovatku a vstupujeme pod prvni velky lampion a Hirofumi mne zde foti. Osobne nemam rad podobne stand upy: „ja a pamatka“ a „tady jsem vsude byl“, ale nekdy holt neni zbyti.

Nechame se pohlcovat trznici. Postupujeme po malych kruccich nez se dav trochu rozredi smerem ke stankum, kde oci prechazeji. Znam se a nedelam se lepsim, nezli jsem. Vim, ze nesmim chodit moc blizko a kdyz uz, tak radeji fotit a ne nakupovat. Hirofumi to vyciti a tak mne na nektere zbozi upozornuje jen na dalku. Na jine se ptam ja sam.

„A tohle je co, prostim te?“ upoutaji moji pozornost hlavy bez oci.

„To jsou hlavy, kterym domalovavas lehce oci a pritom vytvaris sve prani. A pak cekas. Az se prani splni, tak ty oci domalujes uplne.“

A víte, kde jsem vzal tehdy na cestu peníze? Od Japonců! - Přesněji řečeno, zahrál jsem si v jedné jejich reklamě natáčené v Česku. Takže jsem té mimořádné finanční injekce využil stylem: „Japonci mně - já Japoncům.“

Nikdy jsem toho nelitoval.

A to ani po druhé. Opět za další japonské reklamní peníze. Co bych se nepochlubil. Po druhé jsme jeli do Tokia s přítelem, projeli se Shinkansenem k Fuji. I z této desetidenní cesty existují zápisky. Ovšem opět jinde. Kdo hledá, najde.

A teď mne čeká Tokio do třetice!

Jedu tentokrát opět sólo, protože jsem pozvaný na soukromý koncert. Víc zatím nevím, netuším… nechci ani předbíhat: ještě tam nejsem!

Protože ale od první návštěvy uplynulo 14 let - nasadil jsem „šišejdo“. Ne, nejedná se o žádný chvat japonského džuda, jak by se na první pohled zdálo při tom slovním spojení. Jak praví klasik: „Modří už vědí.“ Přeci jen nemládneme, a tak jsem cítil jaksi povinnost se trochu kosmeticky vylepšit. Berte to ale s nadsázkou.

Jde spíše ale o jednu historku z mé první tokijské cesty

Tehdy jsem dostal za úkol něco zakoupit přímo v Tokiu. A tak jsem zamířil do luxusní čtvrti Ginza. A rovnou do nejluxusnějšího obchodního domu. Tam jsem skutečně našel malý stánek a požadovaný kosmetický dárek jsem zakoupil.

Zaplatil jsem, prodavačka mi vrátila peníze a hluboce se poklonila. Což je japonská zdvořilost. Tentokrát se mi ale dostalo pocty nejvyšší: slečna prodavačka se klaněla celou dobu, dokud jsem byl na dohled v celé té hale. Byla to takzvaná velká poklona - tuším, že podobná se projevuje i japonskému císaři!

Věřte nebo ne, i toto je mým japonským zážitkem na celý život.

No a pochopitelně se na nastávající cestu těším.

Omikuji už je určeno.