Někteří horují japanologii, já raději do Japonska jezdím

Ne, k tomu, abych miloval Japonsko, nepotřebuji znát jeho historii. Nevím, kdo je současný premiér a nemám přehled o císařské rodině. Nesleduji japonskou politiku, ekonomiku, kulturu… Neznám ani tradiční legendy.

Divadlo „kabuki“ jsem viděl jen jako ukázku díky Československé televizi, nerozeznám je od „nó“ a „bunraku“. Viděl jsem i frašku „kjógen“ a to díky České televizi. A roli zde hrála i „jinakost“ aktérů.

Proč se o tom zmiňuji? Do jisté míry jedním z důvodů mé třetí cesty do Tokia byla právě ona „jinakost“. Moje vlastní i japonského kamaráda.

Naším přáním bylo ovšem setkání tak, jak se lidí obyčejně setkávají. V žádném případě nešlo o nějaký propagační či dokonce aktivistický záměr, apod. Vždycky své životní příběhy držím v mezích běžné „člověčiny“ a nikoli na základě nějakého nálepkování. - Prostě „prožít“ kousek běžného života. Bez nálepek, bez halasných fanfár a hrdého se bití v prsa, průvodcování - za nejcennější považuji tu možnost, prožít kousek života s někým. Jako exkurs do specifik jeho života, ovlivněného kulturním pozadím, vzděláním, profesí, zálibami…

A stejně tak přistupuji celkově ke svým cestám do Tokia.

K čemu mi bude, když budu znát do detailu japonský svatební obřad? Přitom mám takový zážitek, že by mi japanologové mohli za něj ruce utrhnout. (Což není nic proti japanologům… ale jedna věc je hluboké a odpovědné studium a druhá věc je mít osobní nenahraditelné prožitky a zážitky.) Psal se rok 2010.

Už první zážitek byl neuvěřitelný. Šel jsem do císařských zahrad chrámu Meiji. A jak jsem fotil, vyfotil jsem i rodinku jdoucí s miminkem ke „křtu“ (jednalo se o slavnost k přidělení jména). Co bylo na tom fascinující? Miminko zásadně držela na rukou celou cestu babička. Hrdě a nepokrytě pyšně. Mladá maminka byla jaksi až na druhém místě. - Nevím, jaká jsou v tomto směru pravidla a tradice. To nechám právě odborníkům. Já ovšem uchovávám nenahraditelný pocit onoho okamžiku a neuvěřitelného porovnání.

Druhý zážitek? Stál jsem na jakési výspě, na kterou jsem uctivě ustoupil před svatebním procesím mladého páru. O kus dál stál neméně uctivě starý pán. Z jeho tváře jsem četl dojetí. Ne, nezeptal jsem se… ale hlavou mi běžely myšlenky: vzpomíná snad onen pán na svoji svatbu? Na svoji manželku - je snad dokonce ovdovělý? Nebo mám před sebou muže, který se nikdy neoženil a nyní toužebně hledí na nenaplněnou část svého života? - Věřte, že mne ona vzpomínka dodnes samotného dojímá.

Co jsem si tedy sliboval od té své třetí cesty?

Opět jsem přistupoval ke všemu s myslí otevřenou.

S radostí jsem porovnával… Ano, navštívil jsem jistá „svá“ tradiční místa, jako onu čtvrť Asakusa, s chrámem Sensóji (Sensó-dži).

Přivál jsem na sebe dým přání z velké modlitební obřadní „číše“ s hořícími tyčinkami.

Poklonil jsem se bohyni milosrdenství Kuan-jin.

A zkusil jsem orákulum „omikuji“, co mi předpoví tentokrát. Přičemž poprvé bylo nepříznivé a zůstalo na stojanu, na závěsu a při druhé cestě jsem to raději nezkoušel.

A do třetice - tentokrát - mi bylo orakulum naopak příznivé. A vyplnilo se.

Na dalším foto je mladý pár zalykající se radostí ze šťastné předpovědi - věřte mi, že i to byl nezapomenutelný zážitek.

Navštívil jsem ale také oblíbené obchůdky v Asakusa. Na jednu stranu bylo pro mne zklamáním, že se sousední ulice chrámu Sensóji proměnila v ryze komerční zónu. Tím nemám na mysli ony historizující tradiční obchůdky. I když i zde některá nabídka suvenýrů… no nevím nevím.

Mám však na mysli poboční zónu - s nabídkou narychlo grilovaného luxusního hovězího „wagyu“ či mořských plodů… jakýchsi komerčních oděvů i obuvi, laciné keramiky - celé to na mne, bohužel, působilo trochu nepatřičným dojmem.

Zastavil jsem se v jedné ulici, kde je obchůdek s vonnými tyčinkami - ten jsem prostě nemohl vynechat.

A nové zážitky?

Počínaje hotelem, jeho nejbližším okolím… i jakousi obchodní zónou… zajímavé bylo snad všechno. A zase, nevnímal jsem to jen jako turista, ale jako součást života, jako součást toho, že tady žijí lidé.

Neodolal jsem třeba návštěvě kari bufetu. A to jen proto, že jsem chodil kolem a denně viděl Japonce, kteří se tam stravují. Otevřeno měli brzy ráno a zavírali docela pozdě. Takže jsem pochopil, že mnozí tím den začínají a možná i končí… pro některé to byla zřejmě jediná šance, jak se najíst.

Pro mne to byla jen zvídavá ochutnávka nikoli jídla, ale denního života a to včetně objednávky přes tablet (naštěstí měli i angličtinu). A abyste si nemysleli, tak jsem se hned „uvedl“ tím, že jsem sice poprosil o vodu s ledem, ale o chvilku později jsem celý kelímek zvrhnul. - Tohle bych pochopitelně k extra japonským zážitkům nepočítal.

Bylo docela příjemné být ztracen na nádraží UENO - kdy jsem v rámci přání z domova konal drobné nákupy v supermarketu (hlavně koření). A objevoval pro sebe drobné obchůdky, které bych jinak nenašel. A to třeba včetně bylinkářství, kde se seriozně zabývali alternativní medicínou; přičemž vitríně v obchůdku vévodila usušená, do klubka stočená zmije.

Neunikl jsem z jídel ani tradičnímu jídlu „ramen“, což je nudlový vývar, který moc nemusím…

Po prvé v životě jsem naopak spatřil legendární japonské panenky „kokeši“ a dvě z nich dokonce koupil. Potěšily mne jako dárek, proto jsou obě stejné, nikoli jako objekt nutný k nějaké historizující identifikaci. To kouzlo přeci spočívá v něčem jiném.

Čas mi nedovolil zavítat do zdejšího parku - slíbil jsem si to na příště, ale líbil se mi na první pohled.

Hlavní událostí byl pak soukromý rockový revival koncert, jehož součástí byl i můj známý. Nebudu z něj ale cokoli publikovat. Tak jsme se dohodli.

Koncert byl o to soukromější, že se konal v klubu v jedné (nikoli jediné) tokijské „gay zóně“ představující sotva několik málo ulic. Je zde např. hotel a pochopitelně několik klubů. Tam, kam jsme přišli, to byl mini klub. Nás by se sem vešlo tak dvacet diváků a ani ne deset bylo přítomno. Prostě: pánové si chtěli zahrát. Pro radost, pro potěchu a pro to fajnšmekrovství.

Brali to ovšem naprosto vážně a naprosto profesionálně, včetně předchozího několikatýdenního nazkušování.

Zírali byste ovšem, jak tvrdý rock válí: obchodní manažer v nákupním řetězci, barman nebo obyčejný skladník. Včetně sólového zpěvu mého známého, který je profesí pečovatel v domě pro seniory.

Jistě se nebudete zlobit, když vám víc v tomto směru nenapíšu. I když bylo třeba zajímavé se od mého známého dozvědět, jak se do kapely dostal, anebo zaregistrovat jeho vzpomínky na onu čtvrť. I když to bylo ve vší slušnosti a do detailů jsme pochopitelně nezacházeli.

Jinou zajímavostí byla „afterparty“- posezení hudebníků v soukromém baru jednoho z nich - přesněji řečeni, přímo šéfa kapely. Tady se vařilo tradiční japonské kari, popíjelo se pivo či na co kdo měl chuť… probíraly se zřejmě i životní záležitosti. Většinou v japonštině a já japonsky neumím. A co víc, snažil jsem se příliš nevyčnívat… nebylo by to zdvořilé. Drobným překvapením pro mne bylo, že na konci barman předložil každému účet… Platil jsem díky malé konzumaci nějakých 3000 jenů - na naše asi pětistovku. Nehnul jsem pochopitelně brvou. Teprve později mi můj známý vysvětlil, že takto je to běžné a že je to dotyčného obživa.

Na hotel jsme se vraceli poměrně pozdě. Bylo zajímavé užívat si kouzlo některých uliček, asi jako bychom my u nás přišli do odlehlých částí města.

Prakticky 36 hodin poté jsem odlétal domů. S novými zážitky, které vám může přinášet jenom sám život.

A protože kamarádi jsou kamarádi, tak s oním dotyčným známým si píšeme i po mém návratu. A není vyloučeno, že se opět setkáme - jakmile opět pojedu do Tokia za novými dojmy, které z učebnic, z literatury, ani z archivů nevyčtete.

- - - -

P.S.: Mírně upravenou verzi najdete i na idnes.cz