Na nádraží zabil kolegu. Za necelé dvě hodiny byl mrtvý i on

Ve čtvrtek 6. října 1932 se na seřazovacím nádraží v Haselbachu nedaleko tehdejšího Falknova nad Ohří, dnešního Sokolova, schylovalo k večerní službě. Vlaky přijížděly a odjížděly, železničáři se věnovali své práci a nic zřejmě nenasvědčovalo tomu, že během několika desítek minut začne tragédie, po níž zůstanou dva mrtví muži a dvě rodiny bez otců.

Proti sobě stáli dva zaměstnanci železnice. Antonín Škach pracoval jako výhybkář a Oldřich Střížek patřil k zaměstnancům zajišťujícím provoz stanice. Škach byl přesvědčený, že Střížek udržuje milostný vztah s jeho ženou. Právě tady je ale potřeba hned na začátku oddělit doložený fakt od domněnky: prameny potvrzují Škachovu žárlivost, nikoliv samotnou nevěru.

A právě to mě na tomto téměř zapomenutém případu zaujalo možná nejvíc. Po více než devadesáti letech je velmi snadné převzít jednoduchou větu, že muž „zabil soka své ženy“, a opakovat ji jako jistotu. Jenže tehdejší četníci ani novináři nám bezpečný důkaz skutečného vztahu Střížka se Škachovou manželkou nezanechali.

Antonín Škach se narodil v roce 1906 na Kladně a jako mladý muž odešel za prací k železnici. Usadil se v Haselbachu, obci, která později dostala český název Lísková a ležela v prostoru dnešního Sokolovska.

V roce 1929 se oženil s Magdalenou Petříkovou. Manželství ale postupně procházelo krizí. Dobový tisk uváděl, že Škach manželce opakovaně vyčítal údajný vztah s Oldřichem Střížkem a že se žena nakonec odstěhovala.

Kolik z tehdejších řečí odpovídalo skutečnosti, dnes nevíme. Jisté je pouze to, že Škachova žárlivost sílila a jeho pozornost se stále více upírala právě ke Střížkovi, dvaatřicetiletému železničáři a otci dvou dětí.

Večer 6. října se oba muži setkali na nádraží.

A během několika minut bylo všechno jinak.

Podle kroniky četnické stanice Svatava došlo k útoku přibližně mezi 18:20 a 18:30. Škach vyčkal chvíle, kdy byl Střížek na nádraží sám, a zaútočil na něj kuchyňským nožem.

Střížek utrpěl několik bodných zranění a zůstal ležet mezi kolejemi. Ani dochované prameny se přitom neshodují v přesném počtu ran. Četnická kronika uvádí devět, Lidové noviny sedm a další dobová zpráva ještě jiné číslo.

Pro samotný příběh ale není nejdůležitější, zda ran bylo sedm, devět nebo více. Podstatné je, že Střížkova zranění byla smrtelná. Jeho kolegové se jej ještě pokusili dopravit k lékaři, svého cíle se ale živý nedočkal.

Když podobné případy pročítám ve starých četnických kronikách, právě podobné rozpory jsou dobrým připomenutím, že ani dobové zprávy nemusejí být ve všech detailech bezchybné. O to důležitější je držet se toho, co je skutečně doloženo.

Ani další část případu neměla dlouhého trvání. Škach po útoku odešel směrem k Falknovu a dostal se do kontaktu se strážmistrem Vendelínem Kosem ze Svatavy. Byl zadržen a převezen do vazby okresního soudu ve Falknově nad Ohří.

Za normálních okolností by právě v této chvíli začala nejdůležitější část vyšetřování. Četníci by se pachatele ptali, co se mezi oběma muži skutečně stalo, zda útok plánoval, proč si vzal nůž a především na čem zakládal své přesvědčení o nevěře manželky.

Jenže k takovému výslechu už nedošlo.

Krátce po osmé hodině večer měl Škacha vyslechnout vrchní strážmistr Václav Nerad. Když však vstoupil do cely, našel zadrženého oběšeného. Přivolaní lékaři se jej ještě pokusili zachránit, ale bez úspěchu.

Od útoku na nádraží tehdy neuplynuly ani dvě hodiny.

Právě rychlost celé tragédie na mě při pročítání případu působila nejsilněji. Nebylo tu dlouhé pátrání, několikatýdenní útěk pachatele ani rozsáhlé soudní líčení. Během jednoho obyčejného podzimního večera přišel útok, smrt oběti, zatčení a nakonec i smrt samotného pachatele.

Střížek po sobě podle četnického zápisu zanechal manželku a dvě děti. Škach manželku a jedno dítě.

Tady podle mě mizí jakákoli představa, že jde jen o dramatickou prvorepublikovou historku „ze žárlivosti“. Za několika řádky v četnické kronice zůstaly tři děti, které během jediného večera přišly o své otce, a dvě rodiny, jejichž život už nemohl pokračovat stejně jako předtím.

Dobový tisk případ samozřejmě popisoval především jako vraždu ze žárlivosti. Takové vysvětlení je jednoduché a dobře se vejde do titulku. Po více než devadesáti letech mi ale připadá poctivější říct, že žárlivost byla motivem, který tehdejší okolí považovalo za hlavní. Zda měl Oldřich Střížek s manželkou Antonína Škacha skutečně milostný vztah, bezpečně doloženo není.

Na známých prvorepublikových zločinech je zvláštní, že jejich pachatelé někdy přežili v kolektivní paměti déle než jejich oběti. Jména jako Martin Lecián zná alespoň část veřejnosti dodnes. O Antonínu Škachovi a Oldřichu Střížkovi dnes téměř nikdo neví.

Nebýt četnické kroniky a několika krátkých zpráv v dobovém tisku, jejich příběh by pravděpodobně zmizel úplně.

Možná právě proto mě podobné případy z první republiky tolik zajímají. Když člověk odstraní archaický jazyk úředních zápisů a zažloutlých novin, často pod nimi najde situace, které jsou až nepříjemně současné: partnerskou nedůvěru, žárlivost, vztek a jedno nezvratné rozhodnutí učiněné během několika vteřin.

Případ z 6. října 1932 má navíc ještě jednu zvláštnost. Vlastně nikdy nedostal šanci být skutečně vyšetřen až do konce.

Antonín Škach zemřel v cele dříve, než mohl podrobně vypovědět. Nikdy tak nevysvětlil, co přesně se mezi ním, jeho ženou a Oldřichem Střížkem odehrávalo a zda jeho žárlivost stála na skutečnosti, nebo jen na podezření.

Během necelých dvou hodin byli mrtví oba muži.

A nejdůležitější otázku celého případu si vzali s sebou.