První civilní poprava republiky: Ludvík Novák zastřelil dva řezníky

V únoru 1922 byli na Jindřichohradecku zastřeleni dva řezníci mířící na dobytčí trh. Podezřelého Ludvíka Nováka četníci dopadli ještě téhož dne. Vinu nepřiznal ani před popravou.

Brzy ráno 15. února 1922 ležela nedaleko obce Pohoří na Jindřichohradecku dvě mrtvá těla. Jeden muž zůstal na silnici, druhý ležel dál v poli. Oba měli střelná poranění hlavy.

Četníci z Kardašovy Řečice podle dokladů zjistili, že jde o řezníky Václava Birnbauma a Josefa Řeřichu. Muži mířili na dobytčí trh v Deštné, kde chtěli nakoupit zvířata. Právě proto s sebou nesli značné množství peněz. Po vraždě však u nich zůstalo jen několik drobných mincí.

Stopy ve sněhu navíc ukazovaly, že druhý z mužů se pokusil zachránit útěkem přes pole. Pachatel ho pronásledoval a dostihl. Všechno nasvědčovalo loupežné vraždě.

Na případu je pozoruhodné, kolik informací dokázali tehdejší četníci získat z obyčejné zimní krajiny.

Od místa vraždy pokračovaly ve sněhu stopy směrem k lesu. Cestou se objevila také krvavá místa. Vyšetřovatelé nevěděli, zda byl pachatel zraněný, nebo si pouze čistil ruce. Hajný mezitím vypověděl, že si všiml podezřelého muže, kterého původně považoval za pytláka. Četníkům dokázal ukázat směr jeho odchodu.

Hlídka zanedlouho dostihla muže jménem Ludvík Novák. Když zahlédl četníky, pokusil se utéct. Zastavil se až po varovném výstřelu. Tvrdil, že se v kraji pohybuje proto, že si hledá nevěstu.

Ještě podezřelejší bylo jeho vysvětlení původu peněz, které měl u sebe. Podle Nováka pocházely z prodeje pušky. Četníkům se však jeho příběh nezdál. Navíc měl na oblečení červené skvrny a ukázalo se, že byl už dříve několikrát trestán.

Podezření následně posílila výpověď ženy, která předtím cestovala vlakem společně s oběma řezníky. Všimla si muže ve světlém klobouku, který dvojici pozoroval. Její popis odpovídal Novákovi.

V lese byla následně pod jehličím objevena částka 32 tisíc korun. Manželky zavražděných potvrdily, že jejich muži měli při odchodu z domova značnou hotovost určenou na nákup dobytka.

Ještě výraznější byla stopa bot. Otisky na místě činu odpovídaly Novákově obuvi nejen velikostí, ale také neobvyklou úpravou podrážek. Příštipky byly připevněné mincemi, které ve sněhu vytvářely charakteristickou stopu.

Přibýval tak jeden důkaz za druhým, Novák však nadále tvrdil, že s vraždami nemá nic společného.

Při domovní prohlídce našli četníci další důležitý důkaz – dopis, z něhož vyplývalo, že Novák získal pistoli typu Browning. Právě nábojnice odpovídající takové zbrani byly nalezeny na místě činu.

Novák namítal, že pistoli vrátil. Jenže když na jaře roztál sníh, byla na poli nalezena odhozená zbraň. Podle Českého rozhlasu následné porovnání ukázalo, že šlo o zbraň použitou při vraždách.

Ani tento nález Novákovo stanovisko nezměnil. Trval na tom, že proti němu stojí jen řada nešťastných náhod. Podobné boty, peníze, skvrny na oděvu a nyní také zbraň. Soud však souhrn těchto důkazů vyhodnotil jinak.

Před Krajským soudem v Táboře stanul Ludvík Novák v květnu 1922. Porota jej uznala vinným z dvojnásobné loupežné vraždy a soud uložil trest smrti provazem. Podle informací zveřejněných regionálním zpravodajstvím na základě přednášky táborského archiváře Jana Macha rozhodla porota jednomyslně.

Tím však případ ještě neskončil.

Trest smrti byl za první republiky součástí právního řádu, prezident Tomáš Garrigue Masaryk k němu však měl velmi odmítavý vztah a velkou část odsouzených omilostnil. V Novákově případě milost udělena nebyla.

Ráno 9. ledna 1923 byl Ludvík Novák na nádvoří táborské věznice popraven. Česká televize jej uvádí jako prvního člověka odsouzeného civilním soudem a popraveného v Československu.

Ještě přibližně hodinu před smrtí napsal dopis rodině. Ani v něm svou vinu nepřiznal.

Když jsem se do případu Ludvíka Nováka začetl, nejvíc mě nakonec nezaujala šibenice ani skutečnost, že jeho poprava vstoupila do dějin Československa.

Nejsilnější mi připadá sníh.

Dnes jsme zvyklí na DNA, kamerové záznamy, mobilní telefony nebo nejrůznější databáze. Četníci v únoru 1922 měli zasněžené pole, výpovědi několika lidí, skvrny na kabátě, peníze a otisky podrážek. Z těchto zdánlivě obyčejných věcí přesto dokázali sestavit řetězec důkazů, který obstál před soudem.

Zvláštní je pro mě také Novákovo vytrvalé odmítání viny. Nejde o příběh člověka, který se při výslechu zhroutil a všechno přiznal. Před sebou máme muže, proti němuž postupně přibývaly usvědčující skutečnosti, zatímco on stále opakoval, že je nevinný. Nepřiznal se ani v posledním dopise před popravou.

Je přitom důležité připomenout, že četníci tehdy neměli možnosti dnešní kriminalistiky. Museli důsledně pozorovat, zaznamenávat drobné odlišnosti a porovnávat informace od svědků. Zvláštní úprava podrážek nebo několik krvavých míst ve sněhu mohly být pro vyšetřování stejně důležité jako později nalezená zbraň.

A právě v tom vidím největší paradox celého případu.

Sníh pomohl Nováka usvědčit – a zároveň až do jara ukrýval zbraň, která proti němu nakonec promluvila také.