V roce 1924 našli u Žatce trup bez hlavy. Vrah zmizel

V Žatci se na konci března 1924 řešily obecní volby, změny na radnici i obchod s chmelem. Město s přibližně dvaceti tisíci obyvateli žilo svými každodenními starostmi. Pak ale přišla zpráva o nálezu, který se vymykal i tehdejší černé kronice.

Dopoledne 29. března byl poblíž řeky Ohře nalezen trup neznámého muže. Podle historických záznamů, které dnes připomíná Regionální muzeum K. A. Polánka v Žatci, se zločin odehrál v prostoru označovaném jako Schubertova zahrada na cestě ze Žatce do Stroupče.

Dobová rekonstrukce zachovaná v městské kronice předpokládá, že pachatel muže zabil na spojovací cestě vedoucí od stroupečské silnice k vodárně státních drah. Mrtvé tělo potom odtáhl směrem k břehu Ohře, kde je zohavil.

Z těla byla oddělena hlava, ruce, nohy a genitálie. Podle historického záznamu pachatel patrně použil sekeru a oddělené části těla zřejmě hodil do Ohře. Co přesně se na místě odehrálo, však s jistotou nevíme. I historici při popisu činu používají opatrné formulace.

Zůstává především otázka, proč pachatel s tělem takto naložil. Chtěl znemožnit identifikaci oběti? Snažil se těla zbavit po částech? Nebo měl úplně jiný důvod?

Historické prameny na tyto otázky nedávají spolehlivou odpověď. Zohavení těla navíc podstatně ztížilo snahu zjistit, kdo zavražděný muž vlastně byl.

Na místě činu se přesto našly dvě věci, které vedle brutality samotného nálezu působí až překvapivě obyčejně. Delší kapesní nůž a malý kousek chleba se sádlem.

Právě tento detail mě na případu zaujal. Předměty, které mohly být důležitou stopou, ale o jejich skutečné souvislosti s vraždou nevíme prakticky nic. Patřily zavražděnému, pachateli, nebo je tam zanechal někdo jiný? Dochovaný popis případu to neobjasňuje.

Pro tehdejší vyšetřovatele přitom představovalo zásadní překážku už samotné určení totožnosti mrtvého. Bez jeho jména bylo mimořádně obtížné hledat souvislosti, které by mohly přivést pátrání k vrahovi.

Identitu zavražděného se zjistit nepodařilo.

Právě jméno oběti bývá při vyšetřování vraždy jedním z nejdůležitějších vodítek. Rodina, zaměstnání, přátelé, dluhy, osobní vztahy nebo poslední známý pohyb člověka mohou postupně vytvářet okruh možných podezřelých. V tomto případě však vyšetřovatelé nevěděli ani to, koho vlastně našli.

Pátrání přesto pokračovalo. Objevovala se oznámení, podezření i možné stopy, žádná však nepřinesla výsledek. Podle žateckého muzea se nikdy nepodařilo zjistit totožnost oběti ani pachatele.

Zavřením dobových vyšetřovacích spisů tak příběh neskončil. Zůstal jednoduše nevyřešený.

Žatecká kronika věnovala případu značný prostor. Jak připomíná historička Milada Krausová, regionální tisk o kriminalitě informoval rád, protože podobné zprávy přitahovaly čtenáře a pomáhaly prodeji novin. Takto brutální zločin byl však i na tehdejší poměry výjimečný.

Přesto jej během několika měsíců zastínila další vražda. V srpnu 1924 byl při pobytu v Rakousku zastřelen žatecký lékař Anton Siegl. Pozornost veřejnosti se obrátila k novému případu a z březnového nálezu u Ohře postupně zůstal především záznam v městské kronice.

Záznam o vraždě, jejíž oběť neměla ani jméno.

Na starých neobjasněných vraždách mě obvykle nejvíc zajímá, proč vyšetřování nedošlo k výsledku. Která stopa mohla být důležitá, co se nepodařilo zjistit a zda by dnešní kriminalistika dokázala něco, co tehdejší vyšetřovatelé nemohli.

U žateckého případu ale při čtení historických záznamů přemýšlím především o samotné oběti.

Nejvíc mě znepokojuje, že člověk, který zemřel tak násilným způsobem, vlastně zmizel z historie dvakrát. Poprvé ve chvíli, kdy jej někdo zavraždil. A podruhé tím, že se mu nikdy nepodařilo vrátit jméno.

Nevíme, kolik mu bylo let, odkud přišel ani kam měl namířeno. Nevíme, zda na něj někdo doma čekal, jestli měl rodinu, práci nebo přátele. V historickém záznamu po něm zůstalo označení neznámý muž a několik předmětů nalezených na místě činu.

Možná právě proto na mě tento případ působí silněji než některé mnohem známější prvorepublikové vraždy. U nich známe pachatele, motiv i rozsudek. Příběh má alespoň nějaký konec.

Tady chybí.

Před více než sto lety někdo nedaleko Žatce zabil člověka, odstranil části jeho těla a odešel. Vyšetřovatelé pak hledali dvě jména.

Jméno mrtvého a jméno jeho vraha.

Nenašli ani jedno.