Článek
Vždy, když se hledají témata, která spolehlivě rozdělí společnost a přitáhnou pozornost voličů, objeví se koncesionářské poplatky. Argumenty odpůrců bývají stále stejné: „Proč mám platit za něco, co nesleduji?“ nebo „Ať si na sebe Česká televize a Český rozhlas vydělají.“ Na první pohled jde o logickou úvahu moderního spotřebitele. Jenže veřejnoprávní média nejsou komerční produkt a jejich smysl leží zcela mimo logiku tržního nabídkového katalogu.
Pokud chceme porozumět tomu, proč jsou poplatky klíčové, musíme si nejdříve přiznat jednu zásadní věc: koncesionářský poplatek není platba za zábavu, ale daň za nezávislou kontrolu moci.
Kdo koho hlídá
Současný systém, kdy platíme poplatky přímo médiím veřejné služby, vytváří unikátní bariéru mezi novináři a politikou. Výše poplatku a povinnost jej hradit neprochází každoročním schvalováním v Poslanecké sněmovně v rámci státního rozpočtu. Redakce zpravodajství i publicistiky díky tomu nemusejí při odhalování kauz přemýšlet nad tím, zda jim ministr financí v příštím roce „za odměnu“ nesníží rozpočet na polovinu.
Jakmile bychom poplatky zrušili a financování převedli přímo pod státní rozpočet, stane se z veřejnoprávních médií de facto státní rozhlas a státní televize. S každou novou vládou by přišlo pokušení utáhnout finanční kohoutky nepohodlným redaktorům nebo si pod hrozbou škrtů vynutit vstřícnější zpravodajství.
Nemusíme chodit pro příklady daleko. Stačí se podívat do okolních zemí, kde převedení médií pod přímý vliv státního rozpočtu či změna jejich právního statusu vedly k rychlé transformaci nezávislých institucí v hlásné trouby aktuálně vládnoucí garnitury.
Trh nezávislost nezachrání
Druhý častý argument — že by se média měla financovat z reklamy — naráží na samotnou podstatu veřejné služby. Komerční televize a rádia jsou z podstaty závislé na sledovanosti a zadavatelích reklamy. Jejich cíl je legitimní: generovat zisk. Z toho důvodu logicky upřednostňují senzace, skandály a líbivý obsah před investigativní žurnalistikou, dokumentární tvorbou, kulturou či pořady pro menšiny a děti.
Veřejnoprávní média mají opačný úkol. Mají přinášet ověřené informace, analytický nadhled a investigativu i tam, kde se to finančně nevyplatí nebo kde to naráží na zájmy velkých inzerentů a politiků. A právě tuto roli nemůže komerční trh z podstaty věci plně suplovat.
Cena za demokracii
Diskuse o výši poplatků či hospodaření České televize a Českého rozhlasu je samozřejmě legitimní. Veřejnost má právo požadovat maximální transparentnost, efektivitu a vysokou kvalitu vysílání. Otevřená kritika a kontrola hospodaření těchto institucí je namístě.
Nesmíme však zaměňovat debatu o efektivitě s návrhy na demolici samotného pilíře jejich nezávislosti. Zrušení koncesionářských poplatků možná ušetří jednotlivci pár korun měsíčně, ale účet, který jako společnost zaplatíme za ztrátu nezávislého zpravodajství, bude nevyčíslitelně vyšší.
Nezávislá média veřejné služby nejsou přežitkem minulosti. V době sílících dezinformací, polarizace a tlaku různých zájmových skupin představují jednu z posledních pojistek zdravé demokracie. A za pojistky se zkrátka platí.
