Deset dnů v uniformě majora NKVD

Kozácký ataman byl už smířen s osudem. Za několik minut bude i se svými muži popraven. Do vesnice, kde jeho jednotka Rudé armády přes noc odpočívala, vpadl časně ráno oddíl příslušníků NKVD. Velitel, který se představil jako major Truchin, pronesl k vojákům z korby nákladního automobilu řeč, ve které je obvinil z nedostatku bdělosti a pokusu o dezerci. Z těchto činů obvinil vojáky neruských národností, které jeho muži ihned začali oddělovat od ostatních. Kozáky naložili na korby a nyní odváželi k nedaleké rokli.

Jakmile dorazili na místo a seskočili z aut přistoupil k němu major NKVD s úsměvem. „Ty chceš přeběhnout k Němcům? Poslouchej, schovej se tu na hodinku, nebo dvě. Potom budou ve vsi už jenom Ukrajinci. Půjdete směrem na Anapu. Musíte se vmísit mezi dezertéry z Rudé armády a najdeš Němce.“ Výstřely do vzduchu, které měly fingovat popravu, ujistily atamana v tom, že se nenachází ve snu. Poté se oddíl NKVD vrátil do vesnice, kde nechal nastoupit všechny Rusy a Sibiřany, kterým vysvětlil, že o ty „neruské“ se postará jiná jednotka.

Jak patrně už čtenář pochopil, nejednalo se o skutečné příslušníky NKVD. Celý oddíl byl složen z příslušníků speciální jednotky „Lehrregiment Brandenburg z. b. V. 800“. Za majora Truchina se potom vydával důstojník této divize, poručík Adrian von Fölkersam.

Po krachu bleskové války na východě v roce 1941 se jednou z priorit stalo zajištění strategických surovin, a to zejména ropných polí na Kavkaze. Z tohoto důvodu bylo rozděleno jižní křídlo na dvě skupiny, z kterých se skupina A o síle čtyř armád vydala na Kavkaz s cílem dosáhnout Kaspického moře. S ohledem na taktiku „spálené země“, kterou od roku 1941 Sověti praktikovali a vše co nemohli odvést zničili, bylo jasné, že pro získaní neporušených těžebních věží budou nutné speciální postupy.

Po opuštění zmíněné vesnice, kde jednotka zabrala automobily, se poručík von Fölkersam alias major Truchin zařadil se šedesátkou svých mužů do proudu uprchlíků až narazil na skutečné příslušníky NKVD, kteří se marně pokoušeli zvládnout všeobecnou paniku. „Kdo a odkud jste a jaký úkol máte plnit?“ ptal se evidentně špatně naladěný plukovník. „Major Truchin, přicházíme ze Stalingradu se zvláštními úkoly, soudruhu, 124 brigáda.“ Plukovníkův obličej se vyjasnil. O 124. brigádě nikdy neslyšel, ale atmosféra strachu, která v SSSR panovala ho naučila opatrnosti. „No konečně jste tady. Čekáme na vás už od včerejška. Jeďte se svou kolonou do Majkopu a na ty pěšáky se dobře podívejte. Mohli by mezi nimi být fašističtí špioni“. V Majkopu zastavila kolona přímo před velitelstvím NKVD. Zde už majora Truchina pověst předcházela. Generál NKVD Peršjol vyzdvihl razanci, s jakou se major vypořádal s nepřáteli lidu. „Měl jste pravdu, kozáci byli vždycky zrádci. Dal jste ostatním příklad na poučenou. Dnes večer budete mým hostem a teď vás ubytuji, jak se sluší a patří.“ Při těchto slovech Adrianovi zatrnulo, že byl odhalen. Ale kdepak. Generál jim přidělil pohodlnou vilu s garáží. Do očekávaného příchodu německých jednotek zbýval asi týden a bylo potřeba času řádně využít. Po dvou nočních hostinách a nekonečné řadě přípitků si major Truchin získal absolutní důvěru generála, který ho dokonce vzal na inspekci obranných postavení okolo města, během které dokonce von Fölkersam vytkl obráncům slabiny jejich obranných postavení. Samo sebou se záměrem, aby co nejvíce oslabil obranu v místech pravděpodobného příchodu Němců.

Jak se očekávalo, po týdnu, který skupina využila ke sběru zpravodajských informací nejrůznějšího druhu, dostala skupina 9. srpna ráno očekávanou zprávu. Průzkumná jednotka 13. tankové divize se nachází 20 kilometrů od města. Bylo potřeba začít rychle jednat. Ve městě se už drancovalo, všude vládl obrovský zmatek, generál NKVD Peršjol z města už uprchl. Skupina se rozdělila na tři oddíly. Prvním cílem se stal spojovací uzel, který byl pro vzájemnou komunikaci jednotek nezbytný. Po jeho zničení jednotka dorazila k dělostřeleckému oddílu, kde si von Fölkersam nechal předvolat velitele, kterého mu Peršojl představil během jejich inspekcí. „Kam myslíte, že střílíte? Fašisté změnili směr útoku a linie fronty je teď za Majkopem. Zavolejte si tam!“Telefon byl samo sebou hluchý a velitel tedy vydal rozkaz k zastavení palby a ústupu. Na další zastávce, velitelství pěší gardové divize, došlo téměř k prozrazení celé akce. Velitel divize, pedantický a vznětlivý generál, neuvěřil dezinformacím a poté co zkoušel neúspěšně telefonovat, začal klást nepříjemné otázky. Situaci zachránil jeden styčný důstojník, který ruskému generálovi oznámil, že dělostřelectvo ustupuje. To byl zásadní zlom, který spustil všeobecný ústup všech jednotek.

Mezitím, druhý oddíl pod velením praporčíka Franze Koudeleho, neboli poručíka Protova obsadil komunikační uzel pro severní Kavkaz. Muži z oddílu zaujali místa radistů a telefonistů a rozjeli dezinformační hru. Po čase začaly přicházet zprávy které nebyly schopni dešifrovat a byli vyzváni k prokázání totožnosti. Oddíl tedy zničil i tuto ústřednu, což zkomplikovalo život třetímu oddílu, který měl za úkol obsadit a zajistit ropné vrty. Ten byl rozdělen na malé skupiny, které z pozice příslušníků NKVD a „rozkazů shora“ ropná zařízení obsadily. To se ale nepodařilo všude. Minimálně v jednom případě se velitel ostrahy nemohl dovolat na žádný z komunikačních uzlů a rozhodl se ropná zařízení vyhodit do povětří, a to spustilo dominový efekt i na jiných místech. Předvoj 13. tankové divize zaútočil na severní předměstí Majkopu a v poledne téhož dne vtáhl na předměstí. Během útoku narazil pouze na slabý odpor týlových jednotek.

Narodil se v ruském Petrohradu do staré aristokratické rodiny 20. prosince 1914. Jeho otec byl carským důstojníkem a kunsthistorikem. Po bolševické revoluci emigrovala rodina do Lotyšska, kde na klasickém gymnáziu v roce 1932 maturoval. Od roku 1934 studoval na universitách v Mnichově, Vídni a Královci ekonomické obory. Kromě němčiny a ruštiny hovořil plynule anglicky a francouzsky. Po studiu pracoval jako novinář v Rize, v němčině vydávaném deníku „Rigasche Rundschau“. Příslušníkem divize „Brandenburg“ se stal i se svým bratrem v květnu 1940, kde společně s dalšími etnickými Němci vytvořil jádro jednotky určené pro operace v SSSR. V průběhu operace „Barbarossa“ provedl i se svými druhy celou řadu diverzních operací za nepřátelskými liniemi s cílem ovládnutí strategických objektů, nejčastěji mostů. Podílel se i získávání informací od sovětských zajatců a jejich náboru pro jednotky HIWIs, pomocné jednotky složené z příslušníků národností SSSR, kteří v rámci německých ozbrojených sil sloužili na nebojových pozicích. Za svoji nejslavnější, výše popsanou akci, byl v září 1942 vyznamenán Rytířským křížem. Jako etnický Němec z východu měl citovou vazbu na národy porobené bolševiky, zejména pro Pobaltí. V roce 1943 apeloval na ministra pro okupovaná východní území, Alfreda Rosenberga, pro odvolání gauleitera Ericha Kocha, který svojí politikou teroru na Ukrajině podporoval partyzánské hnutí a narušoval protisovětskou politiku.

V druhé polovině roku 1943, celkově nespokojen s poměry v divizi a jejím směřováním se stal von Fölkersam velitelem štábu u muže který je symbolem speciálních operací v druhé polovině války - Otty Skorzeneho. Na jaře 1944 se zapojili do neúspěšné operace na dopadení maršála Tita (operace Rösselsprung), v říjnu 1944 už byli v Budapešti úspěšní a provedli zde další z legendárních akcí (operace Panzerfaust). Poslední speciální operací války nesla název operace „Greif“. Zhruba 2600 německých záškodníků oblečených v uniformách us-army, s ukořistěnou americkou technikou, popř. německou, která se americké podobala vpadla na začátku Bitvy v Ardenách do amerických pozic, kde měli působit podle osvědčených scénářů. Vyvolávání zmatků, šíření dezinformací a zajištění strategických objektů, především mostů přes Maasu. Ačkoliv operace měla obrovský psychologický účinek, svých cílů nedosáhla. Von Fölkersam bojoval od počátku záškodnické operace coby velitel Kampfgruppe X, jedné z jednotek Panzer-Brigade 150 složené z amerických bojových vozidel. Účastnil se obléhání Bastogne, koncem roku byl však lehce raněn. Zároveň požádal Skorzenyho o uvolnění a přeložení na východní frontu, kde se očekávala sovětská ofenziva. Zde byl během průzkumné akce zasažen u obce Hohensalza (dnes Inowroclaw) zasažen do hlavy a 21. ledna 1945 zemřel. Ovšem, dle některých zdrojů byl spatřen v sovětském zajetí, kde se jeho stopa v roce 1949 ztratila.

Divize se začala formovat v říjnu 1939 z příslušníků II. oddělení Abwehru, které mělo doposud v kompetenci provádění diverzních a sabotážních operací na území nepřítele. Toto oddělení bylo zapojeno do tzv „jablunkovského incidentu“, týden před začátkem války. Prvního nasazení se příslušnici divize dočkali během obsazení Dánska. Prioritou bylo zajištění mostu vedoucího přes úžinu Malý Belt. Komando přestrojené za „montéry“ jdoucí do práce se mostu zmocnilo bez velkých komplikací. Toho dne, 9. dubna 1940, připlula ráno do Kodaně minonoska „Hansestadt Dancing“ s tisícovkou mužů, kteří prakticky bez jediného výstřelu obsadili hlavní město. Nejvýznamnější akce divize přišla v počátku západního tažení zajištěním podminovaných mostů přes Maasu. Momentem překvapení a lstí, tedy použitím holandských uniforem, byla komanda většinou úspěšná, ačkoliv se ne všechny mosty díky vlastním chybám a pozornosti obránců podařilo obsadit. Válka v SSSR přinesla nové výzvy i odlišné prostředí. 21. června 1941 bylo k nasazení připraveno 150 komand o síle od tří do deseti mužů s rozkazem k zajištění strategických objektů. K události, která pošpinila jméno divize a stala se jedním ze symbolů nelítostné války na východě, došlo ve Lvově. 28. června se 17. armáda zastavila před městem a v obavách před silnou obranou se velení obrátilo na „Braniborské“, zda by bylo možné město obsadit lstí. K jednomu praporu divize se připojil i oddíl „Nachtigall“ složený z příslušníků Organizace ukrajinských nacionalistů. Jelikož sovětské jednotky v noci město opustily, bylo město obsazeno bez boje. Příslušníci NKVD však před ústupem povraždili na 4 tisíce politických vězňů i běžných občanů (město patřilo do září 1939 Polsku). Po válce obvinila sovětská strana z masakru německé jednotky, což nezávislé vyšetřování odmítlo. Hrůzný nález vyvolal ve městě protižidovský pogrom, který iniciovali příslušníci praporu „Nachtigall“ a který si vyžádal tisíce nevinných oběti.

K jedné z nejúžasnějších akcí došlo na podzim 1942, kdy byl do obléhaného Leningradu dopraven agent Starkmann, kterého se ujali příslušníci ukrajinského odboje a zajistili mu práci v továrně, kde začal organizovat sabotáže, a kromě toho vysílačkou hlásit časy vyplutí námořních sil z Kronštadtu. Poté, co byl zaměřen přemístil vysílačku na jeden z místních hřbitovů, kde si v jedné z hrobek zřídil centrálu. Agenti pracující v takových podmínkách mívají jenom jepičí život. V důsledku zrady byl zatčen, a i s dalšími příslušníky zpravodajské sítě odsouzen k smrti.

Významné pole působnosti zahrnovala činnost proti zájmům Britského impéria podporou sil usilujících o získání samostatnosti v britských koloniích. Do bojových operací se příslušníci divize zapojili v severní Africe. Zde bych trochu odbočil a připomenul jedno jméno. Mnozí čtenáři si jistě vybaví oscarové melodrama „Anglicky pacient“, kde jednou z hlavních postav byl maďarský aristokrat László Almászy. Nejednalo se však o fiktivní osobu. Totéž jméno nesl kapitán Abwehru, který se v Egyptě podílel na úspěšné operaci „Salaam“.

Po přechodu do defenzivy v druhé polovině války již nebyly služby divize potřebné a ta byla reorganizována a využívána k protipartyzánským operacím na Balkáně a na podzim 1944 byla reorganizována na divizi pancéřových granátníku. Válka pro divizi skončila 10. května 1945 v okolí Benešova, kde se neúspěšně pokusila probojovat do americké zóny.

Zdroje:

Otto Skorzeny - Mé velitelské operace

Franz Kurowski - Deutsche Kommandotrupps

https://de.wikipedia.org/wiki/Adrian_von_F%C3%B6lkersam

https://de.wikipedia.org/wiki/Lwiw#Zweiter_Weltkrieg