Článek
Kromě napoleonských válek se carská armáda objevila v podunajské monarchii roku 1849, povolaná Habsburky pro potlačení povstání v Uhrách. Nebyla to jenom řeč která Čechům musela imponovat, ale i životní filozofie, směsice fatalismu a nihilismu, navozující jistou paralelu k zapovězenému husitství. Se svojí vášní pro pohádky a báje stvořili Češi ve své fantazii z ruského cara nadpřirozenou bytost - ochránce všech Slovanů. TGM vzpomínal, jak v dětství s údivem čítal v kalendářích zkazky o zázracích na Rusi a lámal si hlavu, jak se vlastně zázraky mohou dít v nekatolické zemi.
Nadšení pro Rusko rezonovalo celou společnosti, takže mnozí projevili touhu o poznání této země. Asi nejznámějším se stal pobyt Karla Havlíčka Borovského v letech 1843/44 z kterého vzešlo literární dílo „Obrazy z Rus“. Rusofilství s kterým do země přicházel během této doby dočista vyprchalo. Okřídleným se stal tento citát: „Dosvědčiti mohu, že Rusové s ostatními Slovany nikoli bratrsky, nýbrž nepoctivě a soběcky smýšlejí. To už jsou mi milejší Maďaři, kteří proti nám bojují otevřeně, než Rusové, přibližující se s jidášským polibkem, aby nás pak strčili do kapsy. Tito pánové počínají všude místo ruský říkati a psáti slovanský, aby pak místo slovanský zas také ruský říci mohli.“
Za jednoho z nejuznávanějších znalců Ruska na přelomu 19. a 20. století byl v Evropě považován budoucí, první československý prezident. Ten byl zprvu pohlcen zejména četbou Dostojevského, podnikl po Rusku několik cest, stal se přítelem Lva Tolstého. Od systému vlády cara se odvrátil jednoznačně: „Mravně je carismus korupce, nevzdělanost a degenerace vlastního rodu a všech tento systém podporujících.“ Proč se europeizace té strašné země tak dlouho nedaří? Podle Masaryka proto, že Rusové se snaží evropskou kulturu dát do služeb svému středověkému základu, který je podstatou antievropský. Ve slavné pasáži své knihy psal: “ Rusko uchovalo dětství Evropy, reprezentuje v ohromné mase svého obyvatelstva křesťanský, zvláště byzantinský křesťanský středověk…Rusko je, čím Evropa byla." Po čtvrtstoletí práce se odvrátil i od Dostojevského nesentimentálními přívlastky jako „podivně zlomená duše“ nebo „dogmatik pravoslavného jezuitismu.“ Když v roce 1910 zajel za Tolstým potřetí a naposled, zastihl ho už téměř umírajícího. Zdálo se mu, že ve stejné agonii je i celý ruský stát. Ocitl se tak opět v konfliktu s velkou částí svého národa, která se v předvečer války naplno oddávala panslovanskému a rusofilskému třeštění. Kdežto Masaryk například v říjnu 1912 v Říšské radě prohlásil, že carismus nenávidí tak, jak jej jen lze nenávidět, nejen jako člověk, nýbrž i jako Čech a politik.
V srpnu 1914 vypukla v Evropě válka a z rakousko - uherské armády začaly přebíhat celé regimenty Čechů k Rusům. Dezertovaly z právního státu, kde Ústava zaručovala občanům rovné postavení před zákonem do feudální země, praktikující nevolnictví. Když Rusko válku prohrálo a tzv"legionáři" měli být vydáni do své vlasti, kdy by byli za vlastizradu popraveni, nezbývalo nic jiného, než si prostřílet cestu do některého ze svobodných přístavů. Ovládnutím Transsibiřské magistrály se stali významnou figurkou na šachovnici dějin což se stalo jedním z faktorů vzniku samostatného českého státu o kterém ještě v září 1918 žádná z mocností neuvažovala. Legionáři se tímto stali ve své nové vlasti privilegovanými osobami. Jak k tomu ale přišli všichni, kteří dodrželi svoji přísahu až do konce? Mezitím došlo v Rusku k bolševické revoluci, která uvrhla zemi do rozvratu. Masaryk v tom neviděl negaci ruské tradice, ale její pokračování: „Bolševik je ruský mnich, rozčilený a zmatený Feuerbachovým materialismem a ateismem..Bolševici jsou děti svého carismu, ten je staletími vychovával a vytvářel. Dovedli odstranit cara, ale neodstranili carismu… Jejich pokus se nezdařil a nemůže zdařit, neboť ruští bolševici, jedním slovem řečeno, nestojí na výši lidské kultury.“
Československá republika diplomaticky neuznala sovětské Rusko až do roku 1933, jako jediná země ve středoevropském prostoru. Téměř po celou tuto dobu musely diplomatické orgány čelit konfrontační politice Sovětů. Kladení ultimativních požadavků, obtěžování diplomatické mise v Moskvě i kvůli neškodným formulacím, či politické satiře ve svobodném tisku. Praha, kde našlo nový domov na 20 tisíc uprchlíků před bolševizmem, se stala rejdištěm sovětských tajných služeb a republika neměla orgány na boj s nimi. Jeden z osudových zlomů přišel v roce 1929. Na V. sjezdu KSČ získali moc nad stranou tzv „karlínští kluci“. Skupina radikálních komunistů kolem K. Gottwalda se stala „Trojským koněm“ Kremlu kam se soudruzi jezdili učit jak republice „zakroutit krkem“. Moskva vyplácela straně tehdy závratnou sumu 5 tisíc US$ měsíčně na přípravu protistátního puče, který měli komunisté na příkaz z Moskvy provést. KSČ rovněž odmítla podílet se na obraně republiky proti vnějšímu nepříteli.
V březnu 1933 uveřejnil britský novinář Gareth Jones svoji reportáž o cestě po SSSR, kde se stal očitým svědkem hladomoru na Ukrajině. Popírání těchto zločinů se však nestalo pouze výsadou komunistů. V Osvobozeném divadle působila dvojice umělců která se ve svých vystoupeních vymezovala proti dění v nacistickém Německu avšak na zprávy ze SSSR reagovala jejich popíráním plným jízlivých komentářů a oslavných písni na poměry v SSSR. Když byl o patnáct let později stalinistický režim nastolen v jejích zemi stala se dvojice jedním ze symbolů tragédie demokratické levice. Jan Werich se stal komunistickým kolaborantem a Jiří Voskovec, chtěje si zachovat charakter i uměleckou a osobní svobodu, emigroval natrvalo do USA.
Podobného názoru jaký měla na SSSR dvojice V+W , měl pravděpodobně na jaře 1935 i ministr zahraničí ČSR, Edvard Beneš, který realizoval jeden z nejhorších nápadů svého života a vydal se do SSSR uzavřít spojeneckou smlouvu. Sověti si ho ihned „omotali kolem prstu“. Přes okázalé přivítání mu předváděli zásobené obchody, dobře živené venkovany, představovali generály, kteří budou mít v popisu práce přípravu koordinace jednotek obou armád. Vše bylo samosebou zinscenované. Hodinu a čtyřicet minut trvalo Benešovi, než po svém návratu, vylíčil britském velvyslanci situaci v SSSR, kterou vykreslil coby zemi plnou šťastných lidí. Ovšem zprávy novináře Jonese se už začaly potvrzovat z jiných zdrojů a důsledek Benešova entuziasmu vůči SSSR byl ten, že ho britské konzervativní kruhy, coby „časovanou bombu“, v podstatě odepsali. Nevoli vzbudila smlouva nejenom u Britů, ale i Poláků a Rumunů, kteří se Sovětů právem obávali.
Přišel krizový rok 1938 a Sověti vycítili šanci. Záměrem bylo rozdmýchat konflikt do kterého by se Rudá armáda v závěru vložila a zajistila bez většího úsilí územní zisky. Po vyhodnocení dostupných informací došla řada historiků k závěru, že dezinformace které v květnu 1938 vedly k částečné mobilizaci čs. armády, podstrčila Čechům sovětská strana. Důsledky pro ČSR byly fatální. Mobilizace se rovná neoficiálnímu vyhlášení války. Na západě to ihned vyvolalo u veřejnosti paralely k červenci 1914, kdy bezvýznamná událost přerostla v nejstrašnější válku, kterou Evropa zažila. Chlad západu však sovětská strana nesdílela a nadále Beneše a spol povzbuzovala a ubezpečovala v podpoře. Jakmile však přišla řeč na konkrétní činy, zahradila se hradbou mlčení. V srpnu navštívil Prahu člen UV KSSS, Andrej Ždanov, který na schůzi Kominterny tlumočil stanovisko Moskvy. Komunisté jsou povinni bojovat v případné válce s Německem, ale současně se musí ze všech sil snažit, aby využili politické a ekonomické krize zaviněné válkou k mobilizaci mas a svržení kapitalismu v ČSR. Během zářijové krize zaslal prezident Beneš sovětské straně dopis s otázkami ohledně sovětské pomoci. Odpověď přišla neoficiální cestou(přes velvyslance Fierlingera) a slibovala pomoc pouze pod záštitou Společnosti národů na základě článků 16 a 17. Na vrcholu krize se sovětská strana odmlčela úplně, aby po jejím skončení obvinil sovětský velvyslanec Beneše z pokusu o zavlečení SSSR do války proti celé Evropě. V těchto dnech se ale zrodil mýtus vymyšlený komunisty, který naplno rezonoval až po válce a přispěl k větší katastrofě jak arbitráž v Mnichově. Západ zradil, ale Sovětský svaz nám chtěl přijít na pomoc. I bez toho přinesla ovšem zářijová katastrofa odklon české společnosti od západu a úvaha nad orientací země na Sovětský svaz už nebyla pouze vizí komunistů. Skupina armádních důstojníků kolem nacionalistického generála a legionáře Rudolfa Medka například zvažovala začlenění země v nějaké formě do SSSR. Bylo to období, kdy v SSSR padlo na 700 tisíc rozsudků smrti ve vykonstruovaných procesech, zatímco v Německu to byly v letech 37-38 necelé tři stovky. Mezi oběti „Velkého teroru“ patřili i českoslovenští občané, idealisté z organizace „Interhelpo“ ,kteří se koncem dvacátých let vydali do SSSR pomoci s industrializací země.
Přišlo rozdělení Česko - Slovenska, německá okupace zbytku Čech a Moravy, pakt Ribbentrop - Molotov a SSSR se začal vůči bývalým spojencům chovat nepřátelsky. Jako jeden z mála států diplomaticky uznal Protektorát i Slovenský štát, naproti tomu exilovou vládu v Londýně neuznával. Československé velvyslanectví v Moskvě sovětské orgány uzavřely a velvyslance vyhostily. Obrat přinesl až útok Německa na SSSR. Sovětský svaz který se připravoval výlučně na útočnou válku přišel rychle o průmyslové a zemědělské oblasti, byl náhle na okraji propasti. Strýček Joe(J.V. Stalin) musel začít západu ukazovat vlídnou tvář. Jakmile se situace na bojištích začala obracet v neprospěch Německa a začínalo být zřejmé, že se Sovětský svaz stane hegemonem v poválečné Evropě, odcestoval Beneš přes všechna varování západních přátel podepsat se Stalinem spojeneckou smlouvu kterou v podstatě začlenil ČSR do sovětského bloku. Beneš se tak stal učebnicovým příkladem politika, který se chtěl rehabilitovat za svá předchozí selhání a spojil se proto s ďáblem. Jenže s ním se jak známo nikdo nedomluví jenom napůl. Deset měsíců po podpisu smlouvy dosáhly jednotky Rudé armády československého území na Podkarpatské Rusi a přes všechna dřívější ujišťování a přijaté závazky ve smlouvě, si zde Sověti začali počínat jako na dobytém území. Organizovali politický život, likvidovali a unášeli politické odpůrce, rekrutovali muže do Rudé armády a v podstatě tak část československého území, která k Rusku nikdy nepatřila, anektovali.
Přes všechny tyto varovné zprávy Beneš ve svém kurzu vytrval. Do části osvobozené vlasti se rozhodl vrátit přes Moskvu, kde se k němu měla připojit exilová vláda společně s akreditovanými diplomaty spojeneckých zemí. Když byla už byla delegace na cestě, bylo jejím členům Sověty nonšalantně oznámeno, že je jejich cesta zrušena jelikož nezískají tranzitní vízum přes Rumunsko a Beneš do Košic přicestuje pouze v doprovodu Sovětů a komunistů. KSČ, která získala v posledních volbách v roce 1935 půl milionů hlasů si najednou začala nárokovat klíčové posty ve státní správě a Beneš jim ustupoval. Komunisté získali ministerstva vnitra, informací, zemědělství, školství, sociálních věcí. Post ministra obrany získal Ludvík Svoboda, který navenek vystupoval jako bezpartijní, ale sloužil komunistům. Ministerstvo zahraničí řídil vlastně tajemník V. Clementis namísto nervově labilního a většinou nepřítomného ministra Masaryka.
Když legendární generál George S. Patton viděl na obsazených územích Rudou armádou „vizitky ruského světa“ navrhl vyzbrojit německé zajatce a táhnout na Moskvu. „Stejně s těmi barbary budeme muset dříve, nebo později bojovat. Tak proč ne teď, když máme postavenou armádu.“ odpověděl nadřízeným. To co šokovalo generála uvyklého na válečné hrůzy, nechávalo v klidu zástupce demokratických stran. Už nešlo o násilí vůči německým zajatcům a civilistům, ale československým občanům. Tisíce jich bylo jednotkami sovětské kontrarozvědky odvlečeno do SSSR, kde se jejich stopa ztratila v některém z táborů „gulagů“, stovky zavražděných během loupežných přepadení , dvacet tisíc žen a dívek bylo příslušníky Rudé armády znásilněno. Mnohé přímo na nemocničním lůžku. Drobné krádeže se týkaly snad každého občana v sovětské zóně. Paradoxně, byl to jediný Klement Gottwald, který z obav o volební výsledek KSČ v jarních volbách, tlačil na Stalina kvůli stažení Rudé armády. K tomu došlo v prosinci 1945. Květnové volby přesto překvapením skončily - komunisté v nich drtivě zvítězili. Menší kaňkou na vítězství byl neúspěch na Slovensku, avšak výsledek v Čechách(43,3%) byl působivý. Podkarpatská Rus už nebyla součástí ČSR. Ještě před volbami rozhodlo nikým nezvolené prozatímní Národní shromáždění jednomyslně o předání území SSSR. Ačkoliv v sousedních státech považovali demokraté komunisty za rudé fašisty a drželi si od nich odstup, v ČSR hlasovala tzv Národní fronta jednotně a to i s vědomím, že poškozují zájmy země a její občany. Pravou tvář reality přinesla diskuze o přijetí programu amerického plánu evropské obnovy(Marshallův plán) vyhlášeného na jaře 1947. Tehdy i komunisté uznávali potřebu přílivu dolarů pro nastartování tuzemské ekonomiky. Když si vládní delegace přijela pro požehnání do Moskvy, čekal je Stalinův chlad. Vožď, kterému americká vojenská přítomnost v Evropě bránila v ovládnutí a bolševizaci celého kontinentu, přijetí programu přímo zakázal. Namísto toho posílil dodávky pšenice z hladomorem zmítaného SSSR do suchem postiženého Československa, které ovšem muselo platit v souhrnu vyšší, jak světové ceny. Když se o odmítnutí Marshallova plánu hlasovalo ve vládě, proti se vyslovil pouze jediný ministr (Václav Majer ČSSD). Až několik let poté, kdy se definitivně spustila „železná opona“ a mnozí předáci tehdejších demokratických stran skončili v emigraci, byli dva z nich, Petr Zenkl a Hubert Ripka, vyšetřováni podvýborem amerického Kongresu(Carstenova komise) za jejich podíl na bolševizaci ČSR. Zenkl se na základě vyšetřování musel vzdát svého postu v Radě svobodného Československa. Jinak by vláda USA ukončila její financování. V této atmosféře rezignace a naivních představ o ústavním vyšachování komunistů demokraté tento politický boj prohráli a komunisté zcela ovládli zem. Přestože vše proběhlo naprosto hladce, Stalin byl nespokojen. Gottwaldovi vytkl, že si na pomoc nepřizval Sovětskou armádu. Už tehdy kalkuloval s rozmístěním sovětských základen na území ČSR a další válkou v Evropě. V září 1948 zemřel už jako zlomený muž bývalý prezident Edvard Beneš, který několik dnů před smrtí vyslovil věty, které se měly stát mementem. „…oni(komunisté) všichni bez výjimky lžou. Je to obecný rys všech komunistů, obzvláště Rusů. Mým největším omylem bylo, že jsem až do poslední chvíle nechtěl věřit, že Stalin mi cynicky a chladnokrevně lhal jak v roce 1935, tak i později a že jeho záruky dané mně a Masarykovi, byly vědomým a záměrným podvodem.“
Během pěti následujících let se poměry v Československu změnily k nepoznání. Plošné čistky napříč celou společností, vykonstruované procesy, represe vůči církvím, vyvlastňování živnostníků, nucená kolektivizace. To se tu nedělo ani za Protektorátu. Když už nebylo co krást(znárodňovat), koho zavírat a „převychovávat“, pustili se soudruzi po vzoru těch sovětských sami do sebe. Na někoho bylo nutné neúspěch jejich vlády svést. Pomyslnou, bizarní tečkou za érou stalinismu se stala „měnová reforma“ či spíše škrtnutím závazků státu zneplatněním dosavadní měny. Přechod ekonomiky na sovětský model způsobil nedostatek spotřebního zboží v maloobchodě. Lidé neměli své peníze za co utratit a ty se potom nevracely do ekonomiky. Stát se ocitl v platební neschopnosti. Ačkoliv se komunisté vždy zaříkávali zastáním nejslabších, nyní dostali do bezvýchodné situace desítky tisíc žen, které neměly nárok na důchod(před válkou zůstávaly ženy běžně v domácnosti) a jejich jedinou jistotou byly vklady v bance. Nyní musely pracovat téměř až do smrti. Komunismus nezkrachoval jenom materiálně, ale i morálně. Po odeznění kocoviny kterou vyvolala zpráva o zločinech J.V.Stalina došlo k uvolnění režimu a pomyslné „kyvadlo“ v myslích lidí se začalo překlápět z východu na západ. Pasivní rezistence, tak lze označit vztah podvedené veřejnosti v Československu ke komunistické diktatuře. Stanovené ekonomické cíle se nedařilo naplnit, životní úroveň obyvatelstva nerostla, vyhlídky do budoucna se rozhodně nejevily jako optimistické a jedna z mála věcí ke kterým bylo možné s důvěrou vzhlížet, byla relativně nezávislá a početná kulturní scéna. K levicovým umělcům, kteří přečkali čistky padesátých let a byli to Jaroslav Seifert a František Hrubín, kteří na II. sjezdu spisovatelů v roce 1956 poprvé veřejně kritizovali režim, se postupně přidávala, nová, mladá vlna a alespoň zprostředkovaně uchovala pro své publikum pouto k zapovězené, západní kultuře a víc a víc se osmělovala, nastavovat neúspěšnému režimu zrcadlo. Bylo by jenom otázkou času kdy takové prostředí vygeneruje novou generaci komunistických politiků liberálního střihu, ale nad Československem se začaly znovu stahovat temné mraky. V Kremlu došlo k sesazení liberálnějšího, reformám naladěného Chruščova a nástupu neostalinisty Brežněva který oprášil Stalinovy plány útoku na západ. Snad žádný ze sovětských vůdců tolik nenaslouchal svým maršálům jako on. Československo pro ně bylo území nejvyššího strategického významu a československá armáda moloch plný Švejků, kteří jsou schopní si s Američany padnout do náruče. Prezident ČSSR a šéf strany Novotný ovšem zřízení sovětských základen ve své zemi odmítal. Ať už bylo tzv"Pražské jaro" konspirací ze strany Moskvy s cílem vytvořit záminku pro okupaci ČSSR, nebo eroze politického systému v zemi dosáhla takové rozsahu, účel byl splněn. Do Československa přijelo jedné srpnové noci na 6,5 tisíc sovětských tanků, které tu zůstaly na dalších víc jak dvacet let. Snad aby česká společnost smyla skutečnost, že se jako jediná v dějinách stala součástí ruského impéria dobrovolně(a s písní na rtech), stvořila mýtus o jakési ukradené svobodě. Je to samosebou iluze, smlouva mezi Československou republikou a Svazem sovětských socialistických republik z roku 1943, která řadila Československo do východního bloku byla stále v platnosti a ruský medvěd, pokud je při síle, se své kořisti rozhodně nevzdává. Paradoxně, ty samé tanky „zachránily“ i odkaz mužů „Pražského jara“. Až by společnost začala zpochybňovat mocenský monopol KSČ, nezbylo by jim nic jiného, než si vzpomenout na své praktiky z padesátých let. Komunismus nelze reformovat. Každopádně okupace doslova sjednotila celou společnost, která se vůči všemu sovětskému začala silně vymezovat. Co bylo ruské, to bylo špatné a porazit SSSR na hokejovém MS mělo větší punc úspěch jak titul mistra světa. Nové vedení země se rozhodlo přebít touhy po svobodě konzumem. Rozjela se masová bytová výstavba, v omezené míře se povolilo cestování, v obchodech se začalo objevovat dlouho nevídané zboží. Po materiální stránce se společnost v Československu měla nejlépe ve své historii, navíc mohla být pyšná na četné mezinárodní úspěchy země, ale i přesto se dobrá nálada nedostavila. Zejména konfrontace s životní úrovní a možnostmi lidí na západě vyvolávalo pro materiálně založené Čechy trpké zklamání. K žádné masové revoltě proti režimu ovšem nedošlo, motto „klid na práci“ platilo až do pádu režimu. Zlepšení nálady přinesla až generační výměna v Kremlu. Odměřené stalinisty kteří žili konfrontací se západem vystřídal mladý a lidsky vystupující Michail Gorbačov, který si rychle uvědomil nelítostnou realitu. Sovětské impérium připomínalo potápějící se loď, která nabírala vodu hned několika děrami a on měl na výběr pouze ze dvou možností. Buď válku se západem, ve které SSSR nikdy nemohl zvítězit, nebo osekat armádní výdaje(25% HDP) , zbavit se satelitů které SSSR musel dotovat buď přímo, nebo dodávkami surovin, které by na světovém trhu prodal výhodněji a pokusit se reformovat hospodářství v zemi. Jeho upřimnost s kterou povzbuzoval k reformám a omlouval se za zločiny svých předchůdců otupila averzi proti všemu ruskému, takže se nakonec naše země nerozešly úplně ve zlém. Začátkem listopadu 1989 padla Berlínská zeď a k Polsku s Maďarskem kde už byl demokratizační proces v chodu, se během několika dnů připojily i ostatní sovětské satelity a komunismus v Evropě tím pádem skončil na smetišti dějin.
V roce 1991 odešel poslední sovětský voják z Československo, za několik měsíců nato zanikl Sovětský svaz, rok poté se rozdělilo Československo a Rusko bylo najednou strašně daleko. Celá země upadla do nevídaného hospodářského i společenského rozvratu a vzbuzovala víc lítost jak obavy, takže když na přelomu tisíciletí uchopil moc muž menšího vzrůstu s chladnýma očima, který si ovšem v sobě nesl křivdu za osobní ponížení kterému se mu dostalo po rozpadu SSSR, téměř nikdo nezpozorněl.
Po čtvrt století se věci dostaly do starých kolejí. Rusko vede jednu ze svých imperiálních válek, vyhrožuje světu a v českých pivnicích znovu začínají převažovat názory, že západ nás opět zrazuje a místo Čechů je po boku slovanského Ruska. Ten kdo zapomene na svojí minulost, je odsouzen jí znovu prožít.
Zdroje: Pavel Kosatík: „Jiný TGM“
Igor Lukeš : „Československo mezi Stalinem a Hitlerem“
Igor Lukeš: „Československo nad propastí“
Mary Heimannová: Československo, stát který selhal"
