Nádraží Bahnhof Friedrichstraße v Berlíně aneb jak se cestovalo za komunismu

První, co patrně návštěvníka východního Berlína zaujalo, byla kromě televizní věže bíle zářící „Berlínská zeď“ rozdělující město. Přehlédnout zde nešlo osmdesát metrů vysokou budovu nakladatelství Axel Springer, která se provokativně, coby symbol svobody tisku, tyčila na „západní“ straně zdi, v místech bývalého centra. Podobný údiv zřejmě přinesla přítomnost příslušníků armád tří západních mocností (USA, VB, Francie), kteří se ve vycházkových uniformách ležérně procházeli „sovětským“ sektorem Berlína. Tento režim byl součástí poválečných dohod o správě Berlína. Z vyhlídkové plošiny televizní věže na Alexanderplatzu se každý mohl dívat na Západní Berlín jak dlouho chtěl a pokračoval-li až k Braniborské bráně, viděl skrz její sloupy koruny stromů v západoberlínském Tierparku s monumentem Großer Stern na pozadí. Svobodný svět byl vzdálený několik desítek metrů a přesto tak daleko. Byly tu však i jiné paradoxy a vzhledem k tomu, že v DDR panoval po celou dobu její existence tuhý, stalinistický režim, se jednalo o absurdní záležitosti.

Po zbudování Berlínské zdi měl východoněmecký režim zájem na zavedení režimu, který by umožnil návštěvy občanů SRN. Ačkoliv v roce 1949 vznikly dva ideologicky rozdílné německé státy a hranice mezi nimi byla neprodyšně uzavřená a zaminovaná, vycestovat z východu na západ a navštívit tam například rodinné příslušníky bylo před 13. srpnem 1961 s trochou risku celkem jednoduché. Občan DDR, který měl bydliště mimo Berlín, potřeboval k návštěvě hlavního města propustku a i s ní byl vstup do západních sektorů nezákonný. Kontroly v MHD však probíhaly pouze namátkově, takže se dostal tam, kam potřeboval, většinou neobtěžován. Ze Západního Berlína mohl odcestoval na libovolné místo ve Spolkové republice vlakem nebo letadlem. Nyní mohli určovat pravidla soudruzi v DDR. Takový celní režim rozhodně zvýšil prestiž jejich státu, měl nejenom znamenitý „vydírací potenciál“, ale přinesl i bezpracný přísun západní měny a umožňoval sběr informací o občanech ze západu. V Berlíně mělo pro takové účely nejlepší předpoklady nádraží Friedrichstraße, zprovozněné v roce 1882 a nacházející se tehdy 1200 metrů v hloubi východního Berlína. Významným dopravním uzlem projížděly nejenom regionální a dálkové vlaky, ale i linky městské hromadné dopravy. Ze tří nástupišť dvou nadzemních hal byly dvě nástupiště ve větší hale vyčleněny pro „zápaďáky“. Nástupiště A sloužilo pro dálkové spoje, koleje zde procházely celým nádražím a byl to patrně nejhlídanější traťový úsek na světě. Využívaly ho spoje nejenom ve směru Spolková republika a Skandinávie, ale i legendární Vindobona ve směru Praha - Vídeň. Občané východního bloku sem měli přístup jen v případě legální cesty do nebo z kapitalistických zemí. Nástupiště B bylo cílovou stanicí linky západoberlínského S-bahnu(nadzemky) ze směru Wannsee, Stakten. V menší hale sloužilo nástupiště C občanům východního bloku a bylo konečnou stanicí východoberlínského S-bahnu. Obě haly byly odděleny vysokou zdí a pod dozorem ozbrojených stráží. Kromě toho, v podzemní části nádraží projížděly tři linky západoberlínského S-bahnu(Berliner Nordsüd-S-Bahn tunnel) a linka U6 západoberlínského U-bahnu(metra). I toto nástupiště sloužilo pouze pro západní občany. Jak je možné, že západoberlínská MHD projížděla i po rozdělení města východním Berlínem si řekneme v jiné kapitole. V útrobách nádražní haly byly zřízeny odbavovací prostory a provedeny nezbytné stavební úpravy pro oddělení cestujících z východu a západu. Pro vycestování z DDR bylo však z nedostatku prostoru nutné vybudovat nový objekt.

Nedlouho po vybudování Berlinské zdi dostal architekt východoněmeckých drah(Deutsche Reichsbahn) zadání pro „architektonicky moderní objekt demonstrující příchozím cestujícím sílu i autoritu DDR, vítězné ideály a převahu socialismu“. Projekt byl údajně připraven za jedinou noc a 3. července 1962 byla moderně vyhlížející, jednopodlažní budova ze skla a oceli, umístěná na severní straně nádražní budovy a spojena s ní podzemním koridorem, uvedena do provozu. Pro budovu se vymyslela celá řada přezdívek, ale od roku 1976, kdy byl otevřen Palác republiky, se vžil název „Palác slz“.

I zde zářila budova do noci, avšak zde vládnoucí emoce a nálady byly jiného charakteru než v estrádách „Ein Kessel Buntes“. Bezmoc, ponížení, nejistota, zlost, smutek, strach - to vše rezonovalo především v pozdních večerních hodinách, kdy se stovky rodinných příslušníků loučily před odjezdy posledních spojů na západ. 227 osob zde i v budově nádraží zemřelo nejčastěji v důsledku srdečních příhod vyvolaných stresem. Pro zajímavost, při pokusu o překonání Berlínské zdi bylo usmrceno celkem 140 osob.

Přinejmenším v jednom případě se jednalo o násilnou smrt. 29. března 1974 si polský občan Czeslaw Kukuczka pokoušel s atrapou bomby na velvyslanectví Polska vynutit vycestování na západ. Příslušníci Stasi na jeho plán „naoko“ přistoupili, avšak v podzemním koridoru ho jeden z nich zastřelil. Letos, 14. října, vynesl berlínský soud v této kauze rozsudek. Deset let vězení za vraždu pro dnes osmdesátiletého, bývalého příslušníka Stasi.

Celý komplex hraničního přechodu sledovalo na 140 kamer umístěných i na toaletách. Kromě zaměstnanců MfS(ministerstvo státní bezpečnosti) pracovali „na pozadí“ i příslušníci HVA(zahraniční rozvědka). V koridoru mezi podzemním nástupištěm   U-bahnu a prostory k odbavení byly k vidění zapuštěné dveře, které oficiálně sloužily k provozním účelům, ale ve skutečnosti, jako ilegální „okno“ na západ. Legendární šéf špionů Markus Wolf nazýval tento průchod Ho Či Minova stezka. 7. července 1976 zde prošly do DDR čtyři příslušnice teroristické RAF, které uprchly z berlínské věznice na Lehrter Straße, 27. května 1978 Till Meyer, obžalovaný z těžkých zločinů a „osvobozený“ přímo z justičního paláce v Berlíně Moabit, teroristickým komandem Nabil Harb. Obráceným směrem využil tento průchod 19. ledna 1979 přeběhlík z HVA Werner Stiller.

Čím vším si tedy musel zájemce o návštěvu DDR projít? Vše začínalo příjezdem na nádraží Friedrichstraße. Motivem návštěvy nemusela být pouze návštěva DDR, mnozí zde pouze přestupovali na jinou linku, dálkový spoj nebo si přijeli jenom výhodně nakoupit ve stáncích Intershopu(obdoba socialistického Tuzexu). Zde se levněji nakupovaly cigarety, alkohol, knihy, gramodesky, ale i noviny a časopisy. Láhev destilátu nestála ani 5 DM. Na nádraží bylo i možné nakoupit si výhodně jízdenky MHD. Ty byly v síti S+U uznávány i v Západním Berlíně. K odbavovacím prostorům v útrobách nádraží cestující sešel z nadzemních nástupišť A a B, z podzemních prošel dlouhou chodbou. Před samotným odbavením bylo nutné provést povinnou výměnu měny v kurzu 1:1 (oficiální kurs 1:4). Tato částka během téměř třiceti let kolísala. Maxima dosáhla začátkem osmdesátých let - 20 DM a vztahovala se i na děti, které nepotřebovaly vízum. Poté čekalo návštěvníky často několikahodinové čekání, než stanuli před uniformovaným příslušníkem MfS (Stasi) u jedné z mnoha odbavovacích přepážek v uzavřených kabinkách. Zde v uzavřeném prostoru museli trávit dlouhé desítky vteřin po které se příslušník Stasi zabýval pečlivou kontrolou cestovního dokladu a jeho držitele. Z pohledu občana svobodného světa to byly praktiky ponižující. Pokud bylo vše v pořádku, mohlo být vydáno za poplatek 5 DM jednodenní vízum. Až do začátku sedmdesátých let hradila tento poplatek za své občany spolková vláda. Poté pouze pro ty nad šedesát let. Po pasovém odbavení následovalo odbavení celní. Zde byly procleny veškeré předměty nad stanovenou hodnotu uvedené v celním prohlášení jako dárky (pro příbuzné na východě). Media se závadným obsahem byla ovšem bez náhrady zabavena a v případě závažného porušení hrozilo návštěvníkovi vyhoštění. Po kontrole osobních zavazadel už nestála v cestě žádná překážka k vycestování do světa komunismu. Instruktážní film pro příslušníky MfS je možné shlédnout v příloze.                                                                                                                                                                                       

Velký příběh? 15. ledna 1978 se pokusil vycestovat do DDR předseda tehdy opoziční CDU Helmut Kohl se svým doprovodem. Po dvacetiminutovém čekáni mu bylo oznámeno, že jeho návštěva je nežádoucí. V říjnu 1982 se Kohl stal spolkovým kancléřem a o osm let později jedním z architektů sjednocení Německa a tedy zániku DDR.

Výše uvedený proces se ovšem nevztahoval pro držitele cestovních dokladů Západního Berlína které úřady DDR neuznávaly. Pro roky 1963 - 66 se podařila západoberlínskému Senátu dohoda s vládou DDR umožnující návštěvu v období několika vymezených týdnů za rok. Odbavení probíhalo z důvodu velkého přílivu návštěvníků u provizorních přepážek mimo budovu. Konečně, 17. října 1972 vstoupila v platnost dohoda čtyř velmocí, která opravňovala držitele cestovních dokladů Západního Berlína navštívit DDR kdykoliv. Před návštěvou bylo ovšem nutné navštívit jednu z pěti kanceláří MfS v Západním Berlíně a zažádat o „oprávnění k přijetí víza DDR“. K prokázání totožnosti při vstupu do DDR se takový občan prokázal osobním průkazem, nikoliv cestovním pasem.

Den vymezený pro setkání s blízkými rychle uplynul a bylo nutné zamířit ke zmíněnému „Tränenpalast“ a po nelehkém loučení se odebrat k celnímu odbavení před odjezdem posledních spojů. Už před vstupem do budovy byl každý předběžně zkontrolován příslušníky armády nebo Volkspolizei. Poté se zařadil do jedné ze dvou front vedoucím k celnímu odbavení. Zde bylo nutné dbát na správně vyplněné celní prohlášení a vyvarovat se vývozu měny DDR. I pro velmi nízké obnosy byl dotyčnému zřízen účet u státní banky DDR. Za pracovištěm celního odbavení stálo deset kabinek s odbavovací přepážkou pasové kontroly. Vedle dveří každé z nich zavěšená výměnná cedulka s označením státu nebo skupiny států jejichž státní příslušník zde mohl být odbaven. Hraniční přechod byl využíván i příslušníky jiných států a je dalším paradoxem „německo - německých“ vztahů, byl hojně využíván i občany DDR. 9. září 1964 ministerská rada DDR schválila, že občan DDR nad 65 let věku u mužů a 60 let u žen smí ročně strávit až čtyři týdny ve Spolkové republice a Západním Berlíně. Ještě v roce 1964 využilo příležitosti na 240 tisíc důchodců z DDR. Opatření platilo až do roku 1984 pouze pro návštěvy příbuzných. Panuje domněnka, že se režim DDR hodlal tímto způsobem „zbavit“ lidí v neproduktivním věku.

Procedura za odbavovací přepážkou pasové kontroly byla velmi podobná vstupní. Uniformovaný příslušník Stasi za bezpečnostním sklem, vědom si své moci, zkoumal dlouhé desítky vteřin doklady držitele, kladl absurdní otázky, listoval dlouze v příruční kartotéce, prohlížel důkladně tvář nejenom zpředu, ale i v zrcadle zavěšeném u stropu i pozadí, až zvuk „bzučáku“ konečně otevřel dveře a cestující mohl vykročit z onoho prosvíceného světa socialismu do útrob temného tunelu vedoucího ke kapitalismu - jak stálo v jedné s publikací tehdejší DDR. Mnozí ale půdu DDR neopustili a po půlnoci si celý cyklus zopakovali.

Samosebou docházelo k případům, kdy bdělý příslušník Stasi zachytil padělaný doklad. Pokud držitel dokladu ukázal telefonní číslo začínající číslem 53, bylo po problému. Bylo to předčíslí centrály KGB v berlínském Karlshorstu.

I po poválečném rozdělení Berlína na tři „západní“ (demokratické) sektory a jeden sovětský (komunistický) zůstal režim dopravy ve městě nedotčený. Den co den proudily nerušeně desítky tisíc lidí mezi sektory za prací, vzděláním, nákupy, zábavou, kulturou a sportem. I v kritických dnech, kdy tímto způsobem emigrovalo z DDR až tisíc lidí denně, se prováděly pouze namátkové kontroly. To vše skončilo s 13. srpnem 1961, kdy byly stanice kterými projížděly soupravy ze Západního Berlína uzavřeny. Celkem se to týkalo jedenácti stanic U-bahn na linkách U6 a U8 a čtyř S-bahn. Jedinou výjimku představovalo po zřízení hraničního přechodu nádraží Friedrichstraße.

Soupravy západoberlínských linek projížděly tyto tlumeně osvětlené, na první pohled liduprázdné stanice sníženou rychlostí, takže polooficiální označení „stanice duchů“ se přímo nabízelo. Videozáznam průjezdu takovou stanicí (Bernauer Straße ) je k dispozici v přílohách. Cestující tu správně tušili i přítomnost strážných. Ti úzkými průzory sledovali prostory stanice z nenápadných strážnic. Aby se zabránilo provokacím a především pokušením, byly strážní uzamčeni po dobu služby zvenčí. Nešlo pouze o příležitost k útěku na západ(ačkoliv zde by si stačilo zastavit projíždějící soupravu), ale i podrývání socialistické morálky. Někteří cestující vyhazovali na nástupiště časopisy nebo reklamní letáky.

Jednu z výhod přece jenom takový režim měl. Když byly v roce 1990 tyto stanice předávány dopravnímu podniku, byly zde stále zachovalé plakáty vylepené na jaře a v létě 1961.