Článek
Měl jsem tehdy už zaplacený zájezd do Říma, abych ho nakonec zrušil. „Řím není tak daleko, abyste jste se tam nepodíval jindy“, dal jsem na slova paní doktorky po neplánovaném zákroku v nemocnici. Před Vánoci je už volněji a musím beztak vybrat zbývající dovolenou. Kupuji letenku a vyrážím na prodloužený víkend do Říma.
Let z Prahy má zpoždění. Mám však štěstí. Na recepci hotelu zamluveného přes Booking poblíž centrálního nádraží, dorazím 5 minut před zavřením recepce. Spím jako mimino a ráno po snídani vyrážím do centra. Zvolil jsem cestu pěšky. Pohyb mi neuškodí, hlavně člověk do sebe rychleji nasaje atmosféru okolí.
Racek na nábřeží řeky Tibery
U řeky mne zaujaly dva červené deštníky a s nimi pózující racek. S racky se v Římě lze setkat na každém kroku a já pro tyto ptáky mám slabost. Evokují ve mně blízkost moře, a to pro člověka z Čech má vždy nádech čehosi vzdáleného až tajemného.
Prohlídka katedrály sv. Petra s průvodcem. Původní a současný chrám.
S mobilem v ruce nacházím místo setkání s průvodcem po chrámu sv. Petra. Krátce jsem baziliku i Řím navštívil před 25 lety, dnes bych to zde rád prošel s výkladem a trochu klidněji. Na místě dnešní baziliky stál až do středověku areál (kostel) starší. Bazilika sv. Petra je v podstatě až relativně moderní stavba. [1]
Pohled z vyhlídky nad kopulí chrámu sv. Petra směrem k řece.
Po prohlídce katedrály si nemohu nechat ujít možnost výstupu na věž, resp. na střechu katedrály. Zde jsem byl už v roce 2000 a to je právě to místo, kam se člověk rád vrátí i po letech. Je zde úžasný výhled na celý stát Vatikán i přilehlý Řím. Pohled, který se neomrzí. Zvolit lze cestu výtahem, nebo po svých. Jako kdysi, i tentokráte volím skromnější variantu. Více si to zde užiji a místo si „vychutnám“.
Sixtinská kaple. Pohled z kopule chrámu sv. Petra.
Sixtinská kaple [2] je místem volby papežů. Název pravděpodobně pochází od papeže Sixta IV., za jehož pontifikátu byla postavena v letech 1477-1483 (tj. za šest let). Pro běžné návštěvníky je přístupná z prohlídkového okruhu Vatikánských muzeí, které představují významný komplex a trvá minimálně 1 celý den, projít všechny expozice. Já si na jejich návštěvu vyhradil sobotu. V podstatě jsem neviděl pouze expozici o životě domorodých obyvatel Afriky a Jižní Ameriky. Ta mohla být zajímavou. V době mé návštěvy ale nebyla expozice misií otevřena. V samotné Sixtinské kapli jsem pak strávil 50 minut, než se mi podařilo motivy všech jednotlivých maleb „rozklíčovat“.
Zmrzlina a střeše chrámu sv. Petra. Prosinec 2025.
Na střeše vidím návštěvníky se zmrzlinou a nemohu této možnosti ani já odolat. Občerstvení bych na střeše chrámu sv. Petra nečekal, ale nakonec nemohu než jen spokojeně konstatovat, že právě to sem bytostně patří a do mého „vidění světa“ zapadá. V době cest si nejednou udělám radost a zajdu na zmrzlinu. V neděli to mívám téměř až jako „rituál“. 😊
V expozicích Vatikánských muzeí (s výjimkou Sixtinské kaple) fotit lze. Obecně však Řím i dějiny církve není lehké téma. Ne každého osloví triumf a pompéznost, ač i ve Vatikánských muzeích lze nesporně najít díla nemalé umělecké hodnoty.
Papamobil papeže Jana Pavla II. (1981). Exponát je součástí Vatikánských muzeí.
Na dvoře v areálu muzeí je v podzemí expozice dopravy. Zde mne zaujal vůz, který vezl papeže Jana Pavla II., když byl na něho 13.5.1981 spáchán atentát. Na obrazovce běží smyčka s dobovými záběry, sochou Panny Marie Fatimské i následným setkáním papeže s tím, kdo ho postřelil.
Zjevení Panny Marie ve Fatimě [3] začala v roce 1917 shodou okolností 13. května, tj. přesně v den, kdy o 68 let později byl spáchán atentát na Karola Wojtylu (papeže Jana Pavla II.). Zjevení nebyla zcela jasná a jejich výklad byl dlouho obestřen „tajemstvím“. Už tehdy však nezletilé děti mluvili o modlitbách za „obrácení Ruska“ a tlumočili vzkaz o střelbě na muže v bílém i krvi křesťanů, což opět mohl být odkaz na Řím, kde v prvních staletích církve byli křesťané pronásledování a jejich krev (v Koloseu) prolévána. Sám Jan Pavel II. s odstupem vnímal, že „zjevení“, o kterém mluvily děti z Fatimy, se týkalo atentátu na jeho osobu z 13. května 1981.
Osobní automobil papeže Františka. Exponát je součástí Vatikánských muzeí.
Zdánlivě do expozice nezapadá osobní automobil papeže Františka, který dostal darem od italského kněze, který tímto autem po římských farnostech najezdil několik set tisíc kilometrů. Papež František vynikal skromností. Na rozdíl od jiných papežů, bydlel po celou dobu ve 2 pokojovém bytě v hotelu sv. Marty, ne v rezidenci Vatikánského paláce. Zvolen byl navíc až poté, co po aférách s majetky a kauzách zneužívání odstoupil jeho předchůdce papež Benedikt.
Řím - pohled na centrum města a na stát Vatikán z pahorku od astronomické observatoře.
Využívám nedělního odpoledne k výšlapu na pahorek s astronomickou observatoří. Kromě klidu je zde i pěkný výhled na město Řím a stát Vatikán s kopulí chrámu sv. Petra. Zcela mimo davů všech turistů.
Chrám sv. Pavla za hradbami - portréty papežů. Po dlouhý čas pouze s místem do pozice 267 (tj. pořadí současného papeže Lva 14.)
S pomocí MHD navštěvuji baziliku sv. Pavla za hradbami [4]. Kromě místa, kde pravděpodobně dokončil život 2. z nejvýznamnějších křesťanských apoštolů, je zde ještě jedna podivuhodnost: Portréty všech papežů od začátku církve. Současný papež Lev 14. je 267. papežem a po dlouhou dobu měl být „posledním“ – resp. jeho portrét měl zaplnit poslední volné místo.
Bylo však již doplněno 2× deset volných míst vpředu a dalších 10 míst vzadu baziliky.
Socha vlčice - symbol Říma. Jedno z možných vysvětlení původu města.
Z nabídek mne zaujala noční procházka městem. Za pouhá 4 EURA, se přidávám ke skupině, organizované místními voluntýry. Atrakce měla své kouzlo. Nelze srovnávat s projížďkou turistickým busem. Noční „walk“ byl úplně jinde. Šlo o prožitek.
Začínali jsme u místa, kde zněla kdysi památná slova, kde skonal Gaius Julius Caesar. Symbolické místo historie i celého Říma. Chléb a hry. Vše, co se s touto epochou lidských dějin neslo, co ji provázelo. Procházíme kolem míst, jejichž stáří se neměří na stovky, ale spíše na tisíce let.
Originál sochy kapitolské vlčice [5] je v muzeu. Venku lze vidět kopii. Pochopil jsem, že historici se neshodují, jak je socha stará a pověst o vlčici, která odkojila zakladatele Říma, je spíše symbolická. Člověk člověku vlkem, by asi mohl být „alternativní“ výklad původu města.
Koloseum - památka města Říma. Místo gladiátorských zápasů i poprav křesťanů v prvních staletích církve.
Forum Romanum pozorujeme z vyhlídky nad ním a následně končíme cestu městem u Kolosea – místa, kde mohl zemřít snad až milion lidí. Nejen gladiátorů, ale v prvních staletích našeho letopočtu i křesťanů.
Dějiny dosud nejsou u konce. Na jedné straně o osudu lidí rozhodují vládci a „císaři“, na straně druhé jde vždy nakonec o každého jednotlivého člověka. Umělci a „snílci“ na to upozorňují (to byla poezie Karola Wojtyly nebo hry Václava Havla). Řím je nazýván věčným městem i když Římská říše již neexistuje. Viděno s odstupem, sama církev (Řím/Vatikán) k jistému „triumfalismu“ měla nakročeno.
Může to být chytlavé, což dokazuje fotografie US prezidenta v roli papeže, vytvořená pomocí AI loni na jaře. Ze zveřejnění fotografie plyne, že i lidé starší vkládají naději do nových technologií a možností civilizace. Nepřímo však též uznávají odkaz Ježíše Krista i autoritu osoby papeže.
Lekci dal ovšem všem papež František, když TRUHLA s jeho tělem na korbě automobilu Dacia projížděla ulicemi Říma. Nejde o pompéznost.
Jde o člověka.
