Článek
Koncem listopadu už bylo fakt jasné, že staré pořádky se nevrátí a to s sebou neslo i do té doby nevídané možnosti. Pár „imperialistických“ států nám totiž otevřelo hranice. Tím vlastně uznaly a ocenily změny, které tady probíhaly a zároveň nám zřejmě chtěly nechat okusit trochu té svobody, demokracie a taky luxusu, který u nich, v porovnání s námi měly. S čím ale nepočítaly, byly nájezdy socialistických zlodějů. S příchodem svobody k nám se totiž automaticky nezměnila morálka lidí. Pamatuju se, že to vyvrcholilo tím, že v obchodech v Rakousku a Německu visely česky psané cedule: „Prosíme Čechy, aby nám tu nekradli“. Ostuda jako prase…
Nicméně já jsem tou dobou taky zatoužil po troše toho kapitalistického pozlátka a vydal se s kamarádem „na otočku“ stopem do Linzu. Doma jsem obdržel 10 marek, což byla veškerá rodinná valutová zásoba s jasným pokynem, abych sehnal filtr do friťáku. Friťák se nám nějak podařilo zakoupit, ale filtry nebyly, takže jsme pár let smažili s tím původním a tomu už se fakt filtr říkat nedalo.
Linz a západní svět na mě fakt zapůsobily, všude čisto, baráky opravené, obchody natřískané zbožím, lidé v pohodě, slušní, ochotní… Pro člověka, který byl 20 let přímým účastníkem budování socialismu, to bylo něco neuvěřitelného. Prošli jsme si město, našli Elektro, koupil jsem filtr a jeli jsme zase do Československa.
Tam přišel můj první střet s realitou dob budoucích. Nějakou shodou okolností jsem totiž působil ve studentském stávkovém výboru, asi jak jsem měl ten „projev“ v posluchárně v pondělí 20. 11., byl uznán za předního revolucionáře. Na ten výbor postupně přecházely různé povinnosti, pravomoci a jak jsem pochopil, tak i výhody. Začaly totiž chodit nabídky k výměnným pobytům. To bylo něco jako Pošlete pár studentů na naši VŠ v Mnichově, my jim to tady zaplatíme a Vám pošleme výměnou naše studenty (ta druhá část se, myslím, nikdy nerealizovala). Hned na začátku přišla nabídka z Bruselu a Stávkový výbor měl vybrat „účastníky zájezdu“.
„Tak kdo pojede?“ zeptala se jedna aktivistka
„Asi ty studenti, co umí alespoň francouzsky, aby se tam domluvili a nebyli za voly…“ byla moje odpověď
„Počkej (soudruhu), ty mi nerozumíš… Myslím, kdo z nás pojede. Někdo pojede teď, někdo později…“
To mi stačilo, byla to rána větší, než mi tenkrát vrazila ta dopravní značka. Nic se nezmění, nikdy to tady nebude jako tam (myšlen ten Linz), blesklo mi hlavou a odešel jsem navždy ze stávkových a dalších studentským orgánů. Začal jsem se věnovat lidové demokracii. Ta kvetla hlavně v restauraci Ve vilách a dalších, kde bylo dost piva, kamarádů a holek, před kterými se člověk mohl předvádět. Ze začátku za mnou dokonce aktivisti posílali posly, abych neblbnul a vrátil se, ale už to nešlo.
Hlavním tématem nekonečných hovorů u piva byla tehdy samozřejmě volba prezidenta, která nás čekala koncem roku. Čas od času byla v Praze nějaká demonstrace na toto téma, kam jsme samozřejmě jezdili, ale v podstatě jsme furt řešili, kdo by měl být ten prezident. Myslím, že já byl nejdřív pro Dubčeka, někdo pro Havla, dokonce Socialistický svaz mládeže měl svého kandidáta, mluvilo se i o posledním komunistickém premiérovi Adamcovi. Jestli vám to zní neuvěřitelně, tak premiérem se stal Marián Čalfa, dlouhodobý člen KSČ tělem i duší (v době kdy jsem psal tyhle „paměti“ jsem fakt nemohl tušit, kdo bude prezidentem v roce 2024).
Postupem času se veřejnost i ti, co o tom opravdu rozhodovali, shodli na Havlovi, což s odstupem hodnotím jako velmi dobrou volbu. Rozhodně to přispělo ke zklidnění atmosféry a sám za sebe musím říct, že Havel byl ze začátku opravdu dobrým prezidentem. Sice se mu nepovedla amnestie, kdy pustil z kriminálu skoro všechny, co neměli na krku vraždu, ale jinak to byl prezident sjednotitel, který nás v zahraničí, kde byl uznáván víc a víc, opravdu dobře reprezentoval. Doma mu to postupem času trochu utíkalo, což vyvrcholilo v jeho posledním funkčním období, kdy z mého pohledu už byl ovládán zájmy jiných…
Nicméně Havel byl tenkrát zvolen, což bylo dobře a dnes, když slyším jeho jméno, pořád ho vnímám spíše pozitivně.
A to je konec mého vzpomínání na tu slavnou REVOLUCI. Jak jsem psal na začátku, cílem bylo ventilovat moje vzpomínky a možná tím i trochu dát jiný pohled na zmíněné události, než je veřejnosti předestírán prostřednictvím těch správných hlasatelů demokracie a vykladačů pravdy. Prostě mi přišlo blbý, když na revoluci vzpomínají ti, kterým bylo tenkrát 10 let, nebo nebyli vůbec na světě.
V médiích zrovna rozebírají Letnou 2. Myslím, že spojovat to s tím, co bylo před 30 lety je nesmysl. Každý ať si demonstruje podle libosti, ale dělat z toho demonstraci za svobodu, to je fakt mimo, víc to nechci rozebírat.
A teď jsem se zrovna dozvěděl, že premiéra ČR vypískali, když kladl věnec na Národní…
---
Jo a ten v tom červeném rámečku na přiložené fotce, to jsem já – s brýlemi, dlouhými vlasy a ideály. O brýle, dlouhé vlasy a částečně i ideály jsem už přišel. Něco ale zůstalo.
