Vesmír vzniknul z hudby? Tolkien a myslitelé, kteří v hudbě hledali podstatu světa

Tolkien v Silmarillionu popisuje vznik světa prostřednictvím Velké hudby a nabízí představu, která je na první pohled spíše literární než filozofická – Ainur (interpretačně možné paralely ke křesťanským andělům, byť Tolkien byl v zásadě proti alegoriím, co se díla týče) zpívají, jejich melodie se postupně propojují a z jejich hudby vzniká předobraz budoucího světa. Jenže představa, že hudba nějakým způsobem souvisí se samotnou podstatou vesmíru, je mnohem starší než Tolkienovo legendárium. Už pythagorejci ve starém Řecku hledali mezi hudebními intervaly a pohybem nebeských těles matematické vztahy, Platón spojoval hudební proporce s uspořádáním duše světa a středověký Boëthius rozlišoval mezi hudbou slyšitelnou, lidskou a kosmickou. Schopenhauer později dokonce tvrdil, že hudba vyjadřuje samotnou metafyzickou podstatu skutečnosti, zatímco Nietzsche v ní hledal dionýský princip, který člověka spojuje s hlubší, iracionální stránkou existence. Tolkien tak možná nevymyslel nic úplně nového, ale možná filozofický problém proměnil v příběh, v němž hudba skutečně předchází vzniku světa.

Pythagorejci přišli s představou, která je pro Tolkienovu kosmogonii překvapivě dobrým předobrazem, přestože je od sebe dělí více než dvě tisíciletí; hudební intervaly nejsou libovolné, jejich základ lze vyjádřit jednoduchými číselnými poměry. Oktáva odpovídá poměru 2 : 1, kvinta 3 : 2, kvarta 4 : 3; příjemný zvuk tedy není pouze subjektivním pocitem, ale projevem určitého řádu. Pythagorejská tradice tento princip rozšířila na celý kosmos – harmonie se ukazuje nejen v hudbě, ale také v pohybu nebeských těles, z čehož vzniká představa harmonie sfér, vesmíru jako soustavy vztahů, jejichž zákonitosti jsou analogické hudebnímu souzvuku. Je důležité nepřipsat Pythagorovi něco, co o něm nevíme. Nemáme jeho vlastní dochované spisy a představa harmonie sfér se k nám dostává prostřednictvím pozdější tradice; tvrzení, že Pythagoras učil, že vesmír doslova vznikl z hudby, by proto bylo příliš silné. Pro Tolkienovu Ainulindalë je ale podstatnější, že se zde hudba poprvé vystupuje jako model samotné skutečnosti. Není jen tím, co člověk vytváří ze zvuku; může být způsobem, jakým je uspořádán svět.

Platón tento vztah posouvá do kosmologie. V Timaiovi demiurg uspořádává kosmos podle rozumového a matematického vzoru a při konstrukci duše světa pracuje s proporcemi, které mají výraznou vazbu k hudebním intervalům. Ani u Platóna svět nevzniká tak, že by jej božstvo jednoduše zazpívalo; hudební poměr je spíš obrazem hlubšího principu, podle něhož je skutečnost uspořádána. Středověký Boëthius tuto tradici formuloval ještě přesněji rozlišením musica mundana, musica humana a musica instrumentalis. Hudba, kterou slyšíme, je podle něj pouze jednou podobou širšího řádu – vedle ní existuje harmonie kosmu a harmonie člověka, tedy vztahy mezi tělem, duší a světem. Člověk proto může poslouchat hudbu, aniž by si uvědomoval, že její struktura odkazuje k něčemu mnohem většímu; slyšitelný souzvuk je pouze smyslově dostupnou podobou principu, který není na zvuk omezený. Tolkien dělá s touto starou představou něco mnohem odvážnějšího – co bylo u Pythagorejců matematickým modelem a u Platóna filozofickou kosmologií, Tolkien mění v konkrétní událost. Z abstraktního pojmu harmonie se stává děj a z metafory kosmického řádu se stává mytologie.

Mnohem později, u Arthura Schopenhauera, přichází další výrazná paralela. V Světě jako vůle a představa hudba nemá postavení běžného umění, které napodobuje nebo zobrazuje jednotlivé věci. Schopenhauer jí připisuje mnohem přímější vztah k podstatě skutečnosti – podle něj vyjadřuje samotnou vůli, tedy slepou, organickou, neustále se projevující sílu, jež stojí pod povrchem světa jevů, a proto dokáže zachytit napětí, touhu, pohyb a jejich následné uvolnění způsobem, který podle autora žádné jiné umění nedokáže. Tolkienovu Ainulindalë nelze číst jako literární převod Schopenhauerovy metafyziky; paralela je ale pozoruhodná – v obou případech hudba není dekorací přidanou k již existujícímu světu. Dostává se k něčemu, co je pod jeho povrchem. Rozdíl spočívá v tom, co toto „pod“ znamená. U Schopenhauera je hudba bezprostředním výrazem metafyzické vůle, u Tolkiena je součástí tvůrčího záměru Eru Ilúvatara, který funguje jako paralela k Bohu. Schopenhauer prostřednictvím hudby vysvětluje, proč svět prožíváme jako pohyb touhy a napětí, zatímco Tolkien prostřednictvím hudby vysvětluje, odkud svět vůbec pochází. Dále přichází Nietzsche, který si Schopenhauerovu koncepci hudby přivlastnil, proměnil a zasadil do zcela jiného rámce. Zrození tragédie z ducha hudby staví proti sobě apollinskou formu, obraz a míru a dionýskou zkušenost opojení, extáze a rozpuštění individuálních hranic. Řecká tragédie podle raného Nietzscheho vyrůstá z napětí těchto dvou principů; hudba je přitom spojena především s dionýským pólem, protože dokáže člověka vytrhnout z jeho izolovaného já a vrátit jej k něčemu hlubšímu a kolektivnějšímu. Tolkienova hudba má jiný význam, ale podobnou schopnost překračovat jednotlivce. Ainur nejsou izolovaní skladatelé, kteří si každý píše vlastní píseň; jejich hlasy se spojují do jediného díla, které přesahuje jednotlivé záměry. Melkorova vzpoura proto není jen konfliktem dvou názorů, ale spíše střetem představy společné skladby s touhou vytvořit vlastní motiv, který nebude podřízen žádnému vyššímu řádu; a v Tolkienově podání se tak idealistická problematika harmonie mění i v otázku svobody.

Melkor, jehož můžeme vnímat jako paralelu Lucifera, do Velké hudby nevnáší pouze vlastní hlas, ale motivy, které vyrůstají z touhy tvořit nezávisle na Ilúvatarovi; postupně se z nich stává disharmonie, která narušuje společnou skladbu; přesto ji Ilúvatar nezastaví ani nevymaže! Naopak – Melkorův nesoulad se stává součástí širšího hudebního celku. Tolkien tím obrací starou pythagorejskou otázku harmonie: jestliže je vesmír uspořádaný jako skladba, co se stane s tím, který se tomuto řádu vzpírá? Odpověď je podstatná pro celé Tolkienovo pojetí zla, neboť Melkor není druhým stvořitelem, který by proti Ilúvatarovu světu postavil vlastní rovnocennou realitu. On může narušovat, deformovat a přetvářet, ale nemůže dát bytí něčemu, co by stálo mimo původní stvoření. Jeho vzpoura proto není iluzorní a její následky jsou v Ardě skutečné, zároveň však nikdy nezíská moc nad celkem – disharmonie se může stát součástí skladby, aniž by tím přestala být disharmonií! Tolkienova kosmogonie získává něco, co v představě harmonie sfér ani v platónské koncepci kosmického řádu nenalezneme v tak dramatické podobě – harmonie není stav bez konfliktu, ale celek schopný konflikt obsáhnout. U Schopenhauera hudba vyjadřuje samotnou metafyzickou vůli, u Nietzscheho se stává výrazem dionýského principu, který překračuje hranice jednotlivce, a Tolkien z podobné intuice vytváří příběh, v němž se hudební motivy stávají zároveň projevy vůle, vztahů a svobodného rozhodování. Důležité je také, že Velká hudba sama ještě není Arda – Ainur v ní spatří svět jako vizi, ale skutečnost mu dává až Ilúvatar. Hudba je tedy prostředníkem mezi myšlenkou a stvořením, čímž Tolkien zachovává zásadní rozdíl mezi tvůrčí schopností Ainurů a absolutní tvořivou mocí Ilúvatara; mohou spoluutvářet obraz světa, ale nejsou jeho původci.

Je také třeba rozlišit, co Tolkien o těchto filozofických tradicích skutečně říká, a co v jeho díle nacházejí pozdější badatelé. V dochovaných Tolkienových textech nenajdeme přímé prohlášení, že by při psaní Ainulindalë vycházel z Pythagora nebo Platóna, přesto je právě pythagorejská a platónská tradice s jeho kosmogonií spojována poměrně přesvědčivě. Kenneth Moore v odborné studii publikované v časopise Greece & Rome nakladatelstvím Cambridge University Press ukazuje, že Tolkien v Ainulindalë vědomě pracuje s pythagorejským pojetím disonance a zabývá se také tím, jak se tyto starší představy mohly do jeho myšlení dostat; za pravděpodobnou cestu jejich přenosu považuje především Augustina a Tomáše Akvinského. Boëthiovu hudební filozofii pak nelze označit jen za volnou paralelu – Bradford Lee Eden přímo uvádí Tolkienovu znalost boëthiovské středověké filozofie hudby a její souvislost s jeho prací s hudebními motivy. U Schopenhauera a Nietzscheho je však situace jiná – jejich představy o hudbě sice nabízejí zajímavé paralely, ale nemáme spolehlivý doklad, že by Tolkien jejich filozofii při tvorbě svého legendária vědomě využíval; v případě Nietzscheho navíc Peter M. Candler uvádí neexistenci důkazu, že by Tolkien Niezscheho díla vůbec četl. Tolkien sám naopak velmi přesně popisuje, co má Velká hudba v jeho kosmogonii znamenat; Ainur rozvíjejí Ilúvatarův záměr nejprve v hudební či abstraktní podobě a teprve poté je tento záměr představen jako viditelná historie.

Ainulindalë tak není jen příběhem o vzniku světa z hudby. Hudba je zde způsobem, jak Tolkien propojuje kosmologii s příběhem – motivy se střetávají, rozvíjejí a proměňují podobně jako pozdější události Ardy, přičemž to, co začíná jako hudební konflikt, získává podobu světa, dějin, a nakonec i utrpení. Pythagorejská harmonie, Platónův uspořádaný kosmos, Boëthiova musica mundana, Schopenhauerova metafyzická hudba a Nietzscheho dionýský princip tak nejsou Tolkienovými předlohami v jednoduchém smyslu; všichni jmenovaní spíše řeší, zda hudba může být něco více než „jen“ lidské umění; zda může být způsobem, jakým samotná skutečnost získává řád, napětí a smysl.

Prameny a doporučené zdroje:

TOLKIEN, J. R. R. Silmarillion. Přeložila Stanislava Menšíková. Ilustroval Ted Nasmith. Praha: Argo, 2008. [online]. [cit. 27. 9. 2026]. Dostupné z: https://www.knihydobrovsky.cz/kniha/silmarillion-44159.

TOLKIEN, J. R. R. Letter to a reader, Rhona Beare, Oct 1958. The Tolkien Estate. [online]. [cit. 27. 9. 2026]. Dostupné z: https://www.tolkienestate.com/letters/letter-to-a-reader-rhona-beare-oct-1958/.

PLATO. Timaeus. In: Plato in Twelve Volumes. Vol. 9. Translated by W. R. M. Lamb. Cambridge, MA: Harvard University Press; London: William Heinemann Ltd., 1925. [online]. [cit. 27. 9. 2026]. Dostupné z: https://www.perseus.tufts.edu/hopper/text?doc=Perseus%3Atext%3A1999.01.0180%3Atext%3DTim.%3Apage%3D29.

BOËTHIUS, Anicius Manlius Severinus. De institutione musica libri quinque. Ed. Gottfried Friedlein. Leipzig: B. G. Teubner, 1867. [online]. [cit. 27. 9. 2026]. Dostupné z: https://www.hs-augsburg.de/~harsch/Chronologia/Lspost06/Boethius/boe_mu00.html.

SCHOPENHAUER, Arthur. The World as Will and Idea. Translated by R. B. Haldane and J. Kemp. Vol. I–III. [online]. [cit. 27. 9. 2026]. Dostupné z: https://www.gutenberg.org/files/59024/59024-h/59024-h.htm.

NIETZSCHE, Friedrich Wilhelm. The Birth of Tragedy; or, Hellenism and Pessimism. Translated by William A. Haussmann. Edited by Oscar Levy. Edinburgh; London: T. N. Foulis, 1910. [online]. [cit. 27. 9. 2026]. Dostupné z: https://www.gutenberg.org/ebooks/51356.

MOORE, Kenneth. Tolkien's Unique Reception of Pythagorean ‚Dissonance‘ in the Ainulindalë of The Silmarillion. Greece & Rome, 71, 1, 2024, s. 1–21. [online]. [cit. 27. 9. 2026]. Dostupné z: https://www.cambridge.org/core/journals/greece-and-rome/article/tolkiens-unique-reception-of-pythagorean-dissonance-in-the-ainulindale-of-the-silmarillion/93590BAE119C4B04721E825D2D00BBE1.

EDEN, Bradford Lee. Music. In: LEE, Stuart D., ed. A Companion to J. R. R. Tolkien. Chichester: Wiley-Blackwell, 2014, kap. 34. [online]. [cit. 27. 9. 2026]. Dostupné z: https://onlinelibrary.wiley.com/doi/10.1002/9781118517468.ch34.

CANDLER, Peter M., Jr. Tolkien or Nietzsche; Philology and Nihilism. In: WOOD, Ralph C., ed. Tolkien among the Moderns. Notre Dame, Indiana: University of Notre Dame Press, 2015, s. 95–130. [online]. [cit. 27. 9. 2026]. Dostupné z: https://www.jstor.org/stable/j.ctvpj75hk.7.