Recenze – Laibach: Allgorhythm

Laibach patří k nejpozoruhodnějším a zároveň nejhůře zařaditelným hudebním projektům, které vzešly z evropské avantgardy. Slovinská skupina vznikla v roce 1980 v tehdejší Jugoslávii a od počátku pracovala s estetikou totalitní propagandy, militarismu, nacionalismu, průmyslové výroby a masové kultury tak důsledně, že nebylo vždy snadné rozlišit mezi parodií a skutečnou ideologií. Strategická nejednoznačnost se stala jedním z jejích hlavních uměleckých principů; Laibach si nepřivlastňují jazyk moci proto, aby jej jednoduše odsoudili, ale spíše jej nechají fungovat v novém kontextu a přinutí posluchače přemýšlet, proč na něj vůbec reaguje. Kontroverze proto skupinu provázejí prakticky od začátku – od zákazu vystupování v Jugoslávii přes používání nacistické a socialistické symboliky až po projekty, v nichž záměrně stírají hranici mezi vysokým uměním, propagandou a popem. Zásadním momentem se stalo album Opus Dei (1987), na němž Laibach přepracovali mimo jiné skladbu „Life Is Life“ do monumentálního industriálního pochodu a ukázali, jak snadno lze běžný popový materiál proměnit v autoritativní hymnu. Jejich práce se přitom postupně rozšířila daleko za hranice hudby – od divadelních a výtvarných projektů přes konceptuální alba až po spolupráci s filmem Iron Sky. Asi nejbizarnějším příkladem jejich schopnosti překračovat očekávané hranice se stala návštěva Severní Koreje v roce 2015, během níž jako první západní rocková skupina oficiálně vystoupili v Pchjongjangu. I zde zůstala jejich pozice nejednoznačná; nebyli ani prostými kritiky režimu, ani jeho propagátory, ale umělci, kteří vstoupili přímo do prostředí, jehož estetické a politické mechanismy dlouhodobě zkoumají. Právě schopnost Laibachu převzít jazyk systému a obrátit jej proti němu – aniž by přitom ztratili jeho přitažlivost – je klíčová i pro jejich nejnovější album Musick. Tentokrát však jejich pozornost nesměřuje především k armádě, státu nebo totalitní propagandě, ale k systému, který je mnohem méně nápadný: k algoritmům, popkultuře, streamingu a umělé inteligenci.

Název je přesmyčkou slova algorithm, zároveň ale obsahuje all-go-rhythm– všichni jdou do rytmu. Algoritmus se tak mění v rytmus a rytmus v mechanismus kolektivního pohybu. Laibach přitom nevytvářejí dystopickou elektroniku, která by nám oznamovala, že stroje převzaly kontrolu; dělají přesný opak. Nabídnou eurodanceový beat, stadionový refrén, výrazný vokál ghanské zpěvačky Wiyaaly a melodickou přístupnost, která má blíž k Pet Shop Boys, Culture Beat nebo „Rhythm Is a Dancer“ než k industriální tradici kapely. The Quietus právě tuto absurdní popovost považuje za jednu z nejsilnějších stránek skladby, zatímco AllMusic ji popisuje jako bombastický, sebeodkazující pop oslavující podřízení „robotickým vládcům“. To je podstatné, protože Allgorhythm není primárně skladbou o umělé inteligenci, ale o logice algoritmu, která v populární kultuře existovala dávno před AI – opakování, okamžitá rozpoznatelnost, práce s očekáváním, jednoduchý hook, maximalizace „všech jednotek pozornosti“ a především schopnost přimět posluchače, aby nepřestával. Algoritmus pouze tuto logiku převedl do datového systému, který dokáže sledovat naše chování a na jeho základě rozhodovat, co dostaneme příště. Laibach proto nemusí zpívat o robotech – stačí, že vytvoří skladbu, která se sama chová jako velmi dobře optimalizovaný popový produkt. Například MusikBlog jejich postup chápe právě jako komentář k přesycení hudebního prostoru AI-generovaným obsahem a ke ztrátě singularity, tedy představy, že hudební dílo musí mít ještě nějakou jedinečnou identitu.

Allgorhythm se dle mého názoru vrací k jednomu z nejstarších principů Laibachu – přivlastnit si jazyk systému natolik dokonale, až začne být obtížné určit, zda jej kapela zesměšňuje, nebo skutečně používá. Dříve tento mechanismus aplikovali na militarismus, nacionalismus, totalitní symboliku nebo propagandu, a zde jej aplikují na pop. Pochod je nahrazen tanečním beatem, příkaz sloganem a kolektivní disciplína společným rytmem. Jenže zatímco u vojenské estetiky je násilí poměrně snadno rozpoznatelné, současný algoritmický systém funguje mnohem pohodlněji – nemusí nám nic přikazovat, pokud nám dokáže nabídnout něco, co chceme sami. Ivan Novak v rozhovoru právě tento posun popisuje jako přechod od tradičních forem moci k prostředí zábavy, lifestyle, fandomu a permanentního obsahu. Čemu se vlastně píseň vysmívá? Pokud by skladba byla pouze parodií eurodance, stačilo by ji označit za povedený žánrový vtip, jenže ona funguje i bez ironie. Má hook, který si člověk zapamatuje, rytmus, který tělo okamžitě přijímá, a Wiyaalin vokál, který z ní dělá skutečný popový monument. The Quietus ji proto označuje za „very moreish“ – nepříjemně návykovou skladbu, která posluchače přitahuje právě povrchem, proti němuž se zároveň vymezuje. Tento paradox není pouze studiový. Na živých koncertech roku 2026 se Allgorhythm dostává ještě blíž ke starému laibachovskému tématu kolektivního těla; koncertní forma pracuje s choreografií, digitálními podobami hostujících zpěváků a velkou LED projekcí, takže posluchač není pouze příjemcem hudby, ale součástí předem strukturovaného vizuálního a pohybového prostředí. Ve Varšavě bylo publikum před skladbou přímo instruováno k tanečním pohybům. Najednou tedy není all-go-rhythmpouze slovní hříčka, protože všichni skutečně jdou do rytmu. Starý pochod se změnil v dancefloor, ale princip zůstal překvapivě podobný – jednotlivec se na chvíli rozpustí v kolektivním pohybu, a ještě si to užívá.

Zajímavé je, že část recepce právě zde vidí hlavní sílu Musick, zatímco jiní narazili na opačný problém. Mojo interpretuje album jako pokračování už dávno „kanibalizující“ popkultury, kterou AI pouze posouvá k poslední fázi, zatímco Classic Rock oceňuje schopnost Laibachu znít jako autentický popový projekt a zároveň jeho zdrojový materiál podvracet. Český Echoes je naopak mnohem skeptičtější – připouští, že Allgorhythm patří k nejpovedenějším momentům alba, ale postupně podle něj převládá vlezlost a nuda. V širším diskurzu Musick proto nejde pouze o otázku, zda AI dokáže vytvořit hudbu. To by bylo příliš jednoduché. Zajímavější je otázka, jestli ještě dokážeme odlišit lidskou tvorbu od systému, který formuje naše očekávání dříve, než samotnou hudbu uslyšíme. Singularity na stejném albu pracuje s Mozartovou Eine kleine Nachtmusik a s tvrzením, že každá melodie je kopií nebo remakem; Allgorhythm pak tuto myšlenku převádí z originality do distribuce. Jedna skladba se ptá, jestli vůbec existuje původní hudební nápad, druhá, kdo rozhoduje o tom, který z těchto nápadů ještě uslyšíme. AllMusic právě tuto dvojici interpretuje jako součást širší kritiky streamingové dostupnosti, nadprodukce a stále intenzivnějšího využívání AI při výrobě hudby. Algoritmus nemusí být nepřítel, který nám něco bere; může být prostředím, které nám neustále něco nabízí. Nemusí nám zakazovat poslouchat jinou hudbu, pokud nám dokáže okamžitě nabídnout další skladbu a nemusí vytvářet jednotný vkus, pokud dokáže každému člověku vytvořit jeho vlastní nekonečný proud dostatečně podobných elementů. Cenzura se tak může změnit v přesycení a manipulace v pohodlí. Laibach ale tuto myšlenku neformulují jako akademickou tezi – nechávají ji fungovat jako popový refrén a popkulturní slogan.

Je tedy Allgorhythm dobrá skladba? Hudebně není nijak radikálně inovativní a ani se o to nesnaží; její síla spočívá spíš v přesnosti, s jakou používá známé popové prostředky proti jejich vlastnímu kulturnímu prostředí. Laibach se tentokrát nesnaží stát mimo masovou kulturu. Vstupují přímo dovnitř a nechávají ji, aby pracovala za ně. To je také důvod, proč mi připadá nevhodné číst Musickpouze jako „vtipný popový Laibach“. Allgorhythm pak je tak trochu varováním před světem, který přijde a zároveň malým experimentem s přítomností – snaží se nakrmit nás přesně takovou hudbu, jakou systém potřebuje, a čekat, zda si všimneme, že jsme mezitím začali tančit.

Seznam pramenů:

FOSTER, Richard. Laibach – Musick. The Quietus [online]. 18. 5. 2026 [cit. 30. 8. 2026]. Dostupné z: https://thequietus.com/quietus-reviews/laibach-musick-review/.

Laibach – Musick – English Version.VerdamMnis Magazine [online]. 2026 [cit. 30. 8. 2026]. Dostupné z: https://www.verdammnis.com/reviews/laibach-musick-english-version.

Laibach – MUSICK. Echoes Zine [online]. 10. 7. 2026 [cit. 30. 8. 2026]. Dostupné z: https://www.echoes-zine.cz/recenze/laibach-musick.

LAIBACH. Allgorhythm (feat. Wiyaala) [zvuková nahrávka]. In: MUSICK. Ljubljana: Laibach, 2026. 3:48 min. [online]. [cit. 30. 8. 2026]. Dostupné z: https://laibach.bandcamp.com/track/allgorhythm-feat-wiyaala.

Live Review: Laibach – Leipzig 2026. Reflections of Darkness [online]. 2026 [cit. 30. 8. 2026]. Dostupné z: https://www.reflectionsofdarkness.com/artists-k-o/24450-live-review-laibach-leipzig-2026.

SHEPHERD, Sam. Laibach – Musick. musicOMH [online]. 1. 5. 2026 [cit. 30. 8. 2026]. Dostupné z: https://www.musicomh.com/reviews/albums/laibach-musick.

SIMPSON, Paul. Musick – Laibach. AllMusic [online]. 2026 [cit. 30. 8. 2026]. Dostupné z: https://www.allmusic.com/album/musick-mw0004767270.

ZEIGER, Matthias. Laibach – MUSICK. MusikBlog [online]. 27. 4. 2026 [cit. 30. 8. 2026]. Dostupné z: https://www.musikblog.de/2026/04/laibach-musick/.

K rešerši byla částečně použita umělá inteligence.