Japonsko versus Česko - Od bohů k démonům a zase zpátky

Nejstarší rozsáhlé písemné záznamy nalezneme především v Kodžiki z roku 712 a Nihonšoki z roku 720, jejichž jednotlivé verze se v některých příbězích liší. Kodžiki přitom nezačíná Izanami a Izanagim, ale několika generacemi božstev, která se objevují v Takamagahaře, tedy nebeské rovině, a teprve postupně se mytologický svět rozvíjí směrem k zemi a lidskému světu. Pokud bychom chtěli japonskou mytologii přirovnat k nějakému známému systému, mohli bychom ji na první pohled označit za japonský „pantheon“. Jenže i tady bychom si museli dát pozor. Slovo bůh není úplně přesným překladem japonského kami. Kami mohou být božstva známá z klasických kronik, ale také síly spojené s přírodou, určitými místy, předky nebo konkrétními svatyněmi. Nejde proto o uzavřený seznam bohů, kde má každý přesně jednu funkci; japonská tradice je mnohem proměnlivější a tato vlastnost pomáhá vysvětlit, proč se stejné postavy mohou po staletích objevovat v náboženství, literatuře, divadle, hrách, manze i anime, ale pokaždé trochu jinak. Encyclopedia of Shinto ostatně rozlišuje nejen kami známé z klasických textů, ale také kami lidového náboženství a pozdější kombinované tradice.

Jedním z nejdůležitějších božstev je Amaterasu Ómikami, bohyně slunce a jedna ze tří takzvaných vznešených dětí, mezi něž patří také Cukujomi a Susanó. Její význam ale nekončí u toho, že představuje sluneční světlo – v mytologických příbězích se setkáváme s jejím konfliktem se Susanóem, s ukrytím v nebeské jeskyni Ama-no-Iwato a následným návratem světla do světa a zároveň její genealogie získává politický význam, protože právě od Amaterasu je odvozována linie vedoucí k císařské tradici. Zde se z mytologického příběhu stává něco víc než jen vyprávění o bozích – mýtus začíná vysvětlovat také původ společnosti, řádu a politické legitimity. Susanó je přitom téměř jejím přesným protikladem. Je bouřlivý, nepředvídatelný a v různých příbězích se pohybuje mezi rolí božstva, vyhnance, ničitele i hrdiny. Po konfliktu s Amaterasu sestupuje do pozemského světa, kde se setkává s jedním z nejslavnějších japonských monster – obrovským hadem Jamata no Oroči. Susanó jej nakonec porazí a z jeho těla získá meč Kusanagi, jeden z pozdějších symbolů císařské tradice. Zajímavé je, že Susanó se tak z problémového boha stává hrdinou, jehož příběh obsahuje přesně ty prvky, které později tolik využije moderní fantasy: vyhnanství, boj s monstrem, magickou zbraň, záchranu dívky a vítězství nad chaosem. Nyní se přesuneme k prolínání „klasické“ kultury s dnešním anime. Susanó, Amaterasu nebo Cukujomi nejsou pro českého diváka pouze jména z dávné kroniky, ale objevují se v moderních dílech jako Naruto, kde se jejich jména mění v techniky, schopnosti a součásti fikčního světa. Amaterasu se stává útokem spojeným s černými plameny, Cukujomi technikou založenou na iluzi a Susanó gigantickou bojovou bytostí. Původní božstva tak nezmizela, ale prošla zásadní proměnou; z náboženských a mytologických postav se staly prvky moderního vyprávění. Stejný mechanismus jsme mohli sledovat už u předchozí kapitoly, tentokrát jej však můžeme rozšířit na celý systém japonské mytologie.

Neméně důležitou postavou je Ókuninuši, jehož jméno můžeme přibližně chápat jako „pán Velké země“. Jeho příběhy se soustředí především na oblast Izumo a obsahují množství motivů, které se od klasické představy boha velmi liší. Ókuninuši je pronásledován svými bratry, několikrát se ocitá v nebezpečí a je zachráněn pomocí nadpřirozených sil. V jednom z nejznámějších příběhů pomáhá zraněnému zajíci a tento motiv se stal jedním z nejznámějších příkladů jeho laskavosti. Později se stává vládcem pozemského světa, a nakonec předává zemi potomkům nebeských kami – tento proces se označuje jako kunidžuzuri, tedy „předání země“. Příběh Ókuninušiho je důležitý také proto, že nám ukazuje, jak složitá japonská mytologie ve skutečnosti je. V různých pramenech se liší dokonce jeho původ a příbuzenské vztahy. Nihonšoki v hlavním textu například uvádí jinou genealogii než Kodžiki a další varianty přinášejí regionální prameny, například Izumo Fudoki. Ókuninuši navíc vystupuje pod několika různými jmény a některé z nich mohou souviset s jeho odlišnými funkcemi. Nejde tedy o postavu, kterou bychom mohli jednoduše přeložit jako „japonského boha země“, neboť jeho význam se měnil podle místa, pramene i období.

Když se z nebeského světa postupně dostáváme k lidskému světu, přichází další důležitý motiv – sestup nebeského vnuka Ninigiho. Tento příběh spojuje nebeská kami s pozemským světem a připravuje půdu pro genealogii, která později vede k prvnímu císaři Džimmu. Japonská mytologie se tím znovu dostává do prostoru, kde už nejde pouze o vysvětlení vzniku světa, ale také o vysvětlení původu japonského panovníka a společnosti. Mýtus zde funguje jako způsob, jak vytvořit příběh o původu národa a jeho řádu. Japonská mytologie však nekončí u velkých bohů. Vedle kami existuje obrovský svět nadpřirozených bytostí, které dnes známe především pod označením jókai, kde se staré Japonsko začíná nejvíce podobat modernímu fantasy. Kappa, kicune, tanuki, tengu, oni, juki-onna, džorógumo nebo bakeneko nejsou pouze „japonští démoni“. Jejich podoby a významy se během staletí měnily a mnohé z nich získaly podobu, kterou dnes považujeme za tradiční, až v pozdějších obdobích japonských dějin. Výraznou roli v jejich popularizaci sehrálo období Edo, kdy se jókai objevovali v ilustrovaných knihách a dalších formách zábavy. Jókai jsou výborným příkladem toho, jak kultura zachází se svými vlastními monstry. Některé bytosti, které mohly původně vyvolávat strach, se postupně staly zdrojem humoru, fascinace nebo dokonce roztomilosti – Kappa dnes může být kreslenou postavičkou, kicune hrdinkou nebo hrdinou anime a tanuki může fungovat jako komická postava. Výzkum zaměřený na kappa a tsuchigumo například ukazuje, jak se jejich podoby proměňovaly od folkloru a dřevořezů přes divadlo až k manze a anime. Strach se tak může změnit v nostalgii, humor nebo kawaii estetiku. Tento proces je mimořádně dobře vidět například u mangy GeGeGe no Kitaró Šigerua Mizukiho. Mizuki pracoval s tradičními jókai a převedl je do moderního komiksového světa, čímž výrazně přispěl k jejich popularizaci mezi mladší generací. Podobný princip následně nalezneme také v anime Inujaša, které využívá tradiční nadpřirozené bytosti jako součást moderního dobrodružného příběhu. Výzkum Deborah Shamoon ukazuje, že tento způsob práce s jókai navazuje na mnohem starší tradici jejich katalogizování a zobrazování a že manga vlastně pokračuje v procesu, který začal dávno před vznikem moderní popkultury.

Českému čtenáři se zde nabízí velmi zajímavé srovnání – nemáme sice českou obdobu jókai jako jednotné kategorie, ale máme vlastní svět nadpřirozených bytostí – vodníky, polednice, bludičky, divoženky, čerty, hejkalové nebo různé bytosti spojené s lesem, vodou a nocí. Neměli bychom samozřejmě tvrdit, že český vodník je totéž, co japonská kappa, nebo že český čert je totéž co oni. Zajímavější je ptát se, proč obě kultury vytvářejí bytosti spojené s určitými místy, nebezpečími a společenskými zákazy. Vodník patří k vodě, kappa k řekám a vodním plochám; český čert může představovat trest a nebezpečí, zatímco oni může v různých příbězích vystupovat jako monstrum, protivník nebo symbol chaosu. Podobnost tedy nemusí znamenat společný původ. Může ukazovat na podobné lidské potřeby vytvářet příběhy o tom, co se nachází za hranicí známého světa. Hranice mezi známým a neznámým je jedním z nejdůležitějších témat celé japonské mytologie. Hory, lesy, řeky, moře, svatyně, jeskyně nebo opuštěná místa nejsou pouze kulisou příběhů, ale mohou být i místem, kde se člověk setkává s kami, jókai nebo jinou nadpřirozenou silou. Příroda proto není vždy oddělená od náboženství. Samotný systém šintoismu navíc zahrnuje nejen božstva známá z klasických textů, ale také kami spojená s konkrétními místy a lidovou náboženskou tradicí. V dílech jako Princezna Mononoke, Spirited Away nebo Inu-Oh se příroda, duchové, božstva a lidé neustále dostávají do vzájemného konfliktu i spolupráce. Moderní autor tak nemusí převyprávět jeden konkrétní příběh z Kodžiki – stačí, když použije způsob uvažování, který starší tradice umožňuje; například představu, že les není jen les, řeka není jen řeka a některá místa mohou mít vlastní duchovní význam. Tím se dostáváme k nejzajímavější otázce celé japonské mytologie. Kde vlastně končí starý mýtus a začíná moderní fikce? Pokud má anime postavu jménem Susanó, nemusí její příběh vůbec odpovídat Susanóovi z Kodžiki. Pokud se v manze objeví kicune, nemusí mít nic společného s konkrétní historickou legendou. A přesto divák poznává určitou kulturní stopu. Staré jméno, motiv, zbraň, monstrum nebo způsob vztahu mezi člověkem a nadpřirozenem přežívá, i když se jeho původní význam změnil; což je možná důvod, proč bychom neměli japonskou mytologii chápat jako muzeum starých příběhů. Je spíše obrovským kulturním zásobníkem, ze kterého si každá nová generace vybírá to, co právě potřebuje. Amaterasu může být bohyní slunce, ale také postavou anime, Susanó může být božstvem bouří, ale také bojovou schopností, Ókuninuši může být starobylým kami spojeným s Izumem, zatímco jókai mohou přejít z děsivých bytostí do kreslených postaviček.

Japonská mytologie se tak za více než třináct století nezmenšila, ale naopak rozrostla o další vrstvy. K původním příběhům přibyly buddhistické interpretace, regionální tradice, folklor, literatura, divadlo, dřevořezy, moderní romány, manga, anime a videohry. Každá z těchto vrstev něco zachovala a něco změnila. Stejně jako jsme v předchozí kapitole sledovali proměnu jednoho příběhu, nyní můžeme sledovat proměnu celého mytologického světa. Možná tedy není nejzajímavější otázkou, zda Japonci ještě dnes věří starým bohům a démonům. Zajímavější je, že jejich jména, příběhy a obrazy stále žijí. Objevují se v anime, hrách, filmech, reklamách, literatuře i každodenním jazyce. Starý bůh se může změnit v superhrdinu, démon v roztomilou postavu, místní legenda v globální značku a příběh starý více než tisíc let v něco, co dnes sleduje český teenager na obrazovce telefonu. Japonská mytologie tedy nezůstala v minulosti. Jen se naučila měnit podobu.

Seznam zdrojů a pramenů k tématu:

Seznam zdrojů a pramenů pro třetí kapitolu:

IZUMO FUDOKI. Records of Ancient Izumo.733. [primární pramen].

KISHIMOTO, Masashi. Naruto.Shueisha, 1999–2014. [manga a anime adaptace].

KODŽIKI. Zápisy o dávných věcech.712. [primární pramen].

KOKUGAKUIN UNIVERSITY. Encyclopedia of Shinto – Kuniyuzuri. [online]. [cit. 27. 8. 2026].

KOKUGAKUIN UNIVERSITY. Encyclopedia of Shinto – Ōkuninushi. [online]. [cit. 27. 8. 2026].

KOKUGAKUIN UNIVERSITY. Encyclopedia of Shinto – Susanoo. [online]. [cit. 27. 8. 2026].

KOKUGAKUIN UNIVERSITY. Encyclopedia of Shinto. Digital Museum. [online]. [cit. 27. 8. 2026].

KOKUGAKUIN UNIVERSITY. Kojiki English Translation. [online]. [cit. 27. 8. 2026].

LESKOSKY, Richard J. Shapeshifting in Anime. In: DESSER, David (ed.). A Companion to Japanese Cinema.Wiley, 2022.

MIYAZAKI, Hayao. Princess Mononoke. Studio Ghibli, 1997. [animovaný film].

MIYAZAKI, Hayao. Spirited Away. Studio Ghibli, 2001. [animovaný film].

MIZUKI, Shigeru. GeGeGe no Kitarō. [manga a anime adaptace].

NIHONŠOKI. Kronika Japonska.720. [primární pramen].

REIDER, Noriko T. Mountain Witches: Yamauba. University Press of Colorado, 2021. MANN, Mia. 怖い(kowaii) to 可愛い (kawaii): The Transformation of the Kappa and Tsuchigumo in Japanese Media. 2024. [odborná práce].

SHAMOON, Deborah. The Yōkai in the Database: Supernatural Creatures and Folklore in Manga and Anime.Marvels & Tales, 2013.

TAKAHASHI, Rumiko. Inuyasha.Shogakukan, 1996–2008. [manga a anime adaptace].