Česko versus Japonsko - Češi známí v Japonsku

Japonci znají české skladatele, spisovatele, filmaře, animátory, výtvarníky i architekty a některé z nich dokonce přijali s nadšením, které bychom u nás možná nečekali. V šedesátých letech byla například česká hudba v Japonsku natolik populární, že japonští posluchači chodili na koncerty s partiturami a sledovali doslova každý tón. Z českých skladatelů tehdy nejvíce vynikal Leoš Janáček a na tokijské univerzitě Musašino dokonce vznikla Společnost Smetana–Dvořák–Janáček.

Antonín Dvořák (mimochodem, Japonci by to vyslovili asi jako „antonínu dubodžáku“) je přitom pravděpodobně nejznámějším českým skladatelem v Japonsku. Jeho Novosvětská symfonie, Humoreska nebo Slovanské tance se staly součástí tamního koncertního repertoáru a česká hudba zde získala vlastní interpretační tradici. Dvořákův úspěch ovšem není založen pouze na exotice „evropského skladatele“. Japonsko má mimořádně silnou tradici klasické hudby a Dvořákova melodická přístupnost, výrazný rytmus a schopnost spojit evropskou symfonickou tradici s národním charakterem se do tohoto prostředí výborně hodí. Ostatně ještě v roce 2023 podnikla Janáčkova filharmonie Ostrava po Japonsku třináctidenní turné s Dvořákem a Smetanou v hlavním programu. Ještě zajímavější je Leoš Janáček, protože zatímco v Česku se jeho hudba dlouho musela z politických důvodů propracovávat k dnešnímu postavení, v Japonsku patřil už v šedesátých letech k nejoblíbenějším českým skladatelům! Jeho hudba je přitom všechno možné, jen ne pohodlná kulisa k nedělnímu čaji. Krátké motivy, nepravidelnost, sčasovky, rytmická ostrost a inspirace přirozenou řečí či lašskou kulturou vytvářejí hudební jazyk, který vyžaduje pozornost. Přesto právě on dokázal japonské publikum mimořádně zaujmout. Vedle něj se prosadili také Josef Suk, Bohuslav Martinů a samozřejmě Bedřich Smetana; jen ne v takovém měřítku (Dvořák je v Džapanu fakt hitoffka).

Zvláštní případ představuje Franz Kafka, ale zde je ovšem nutné trochu brzdit české vlastenectví; Kafka byl pražský německy píšící Žid a označovat jej jednoduše za „českého spisovatele“ je historicky poněkud pohodlné a nepřesné. V Japonsku byl nicméně dlouho vnímán právě jako výrazná postava českého kulturního prostoru. Jeho dílo tam získalo mimořádnou popularitu a Kafka se postupně stal symbolem Prahy, střední Evropy, absurdity a člověka uvězněného v systému, který je dokonale logický, pouze nikdo netuší proč. Japonská recepce Kafky je navíc natolik silná, že jeho jméno proniklo i do domácí literatury – stačí připomenout Murakamiho román Kafka na pobřeží. Už v minulosti přitom japonští čtenáři řadili Kafku mezi nejvýraznější české autory. Podobně pozoruhodný osud měl Jaroslav Hašek; Osudy dobrého vojáka Švejka se v Japonsku těší nečekanému zájmu a podle svědectví české diplomacie patřil Švejk dokonce mezi nejúspěšnější české literární postavy tamního publika. Proč právě on? Protože Švejkova kombinace absurdity, pasivity, slovního humoru a odporu k nesmyslnému systému funguje i po odstranění původního rakousko-uherského prostředí. Český čtenář v něm může vidět hospodského „vyčůránka“, japonský čtenář zase univerzálního člověka rozdrceného institucí – najednou máme z hospodského povaleče téměř filozofický koncept.

U Karla Čapka je situace jiná. Nejedná se jen o literární popularitu, ale o skutečně mezinárodní kulturní stopu. R.U.R. a slovo „robot“ se v Japonsku setkaly s prostředím, jež později vytvořilo jednu z největších světových kultur robotiky, androidů a mechanických bytostí. Čapek samozřejmě nemohl předvídat Astro Boye, průmyslové roboty ani humanoidní androidy; přesto jeho původní literární koncept získal v Japonsku prostředí, v němž mohl vyrůst do rozměrů, které by možná samotného autora poněkud vyděsily. Další cestou se do Japonska dostali Karel Zeman, Jiří Trnka, Hermína Týrlová a Jan Švankmajer. Československá animace zde totiž dlouhodobě požívá mimořádného respektu. Karel Zeman zaujal kombinací trikového filmu, animace a výtvarné imaginace, Trnka loutkovou animací a Švankmajer surrealismem, objekty a tělesností. Jejich filmy se v Japonsku nejen promítaly, ale vznikaly také speciální edice a retrospektivy. Český japanolog Petr Holý například pomáhal s publikováním děl Zemana, Trnky a Švankmajera a japonské publikum za Švankmajerovými výstavami dokázalo cestovat přes celé Japonsko. Na jedné z jeho tokijských výstav přišlo během prvního týdne přes 500 návštěvníků. U Jana Švankmajera je tento vztah snad nejvýraznější. Jeho tvorba je natolik vzdálená běžné představě o českém exportu, že by ji člověk sotva mohl použít jako turistickou reklamu; místo piva, hradu a usměvavé rodiny dostaneme maso, loutky, surrealismus, erotiku, absurdní objekty a poměrně důkladný útok na divákovu psychiku. To může být důvodem jeho úspěchu, jelikož japonská alternativní kultura dlouhodobě pracuje s podobně intenzivním propojením krásy, bizarnosti, tělesnosti a grotesknosti. Švankmajer proto v Japonsku nepůsobí pouze jako „zajímavý český režisér“, ale jako autor, který se dokáže přirozeně zapojit do tamního světa experimentálního filmu a výtvarného umění.

A potom přichází Antonín Raymond, český rodák, který se stal jednou z nejvýznamnějších osobností moderní architektury v Japonsku, který spojoval modernistickou architekturu s japonským prostředím a jehož stavby ukazují opačný proces než u předchozích osobností. Tentokrát se Čech nejen dostal do Japonska, ale přímo se podílel na podobě jeho moderní architektury. Český architekt Václav Hilský o Raymondovi dokonce řekl, že měl „nejjaponštější dům“ ze všech japonských architektů, což už není kulturní návštěva, ale spíše případ, kdy Čech přijde do Japonska a začne Japoncům vysvětlovat, jak má vypadat japonský dům. Výtvarné umění má přitom v Japonsku další českou stopu, tentokrát ve sklářství; Českoslovenští a později čeští skláři získali v Japonsku takovou prestiž, že čeští odborníci byli zváni přímo k výuce na japonských školách. V Tojamě působili například Vladimir Klein, František Janák, Josef Marek, Pavel Mrkus, Pavel Trnka nebo Lada Semecká a české ateliérové sklo se zde stalo důležitou součástí výuky i umělecké praxe. Tady už nejde o to, že Japonci „mají rádi české sklo“. Česká škola se stala jedním ze zdrojů, z nichž samotné japonské sklářství čerpalo.

Dvořák či Janáček nejsou slavní proto, že pochází z Čech, stejně jako Kafka není významný proto, že se narodil v Praze. Švankmajer neuspěl proto, že by Japonsko potřebovalo dalšího českého surrealistu, ale každý z nich nabídl něco, co se dalo začlenit do japonského kulturního prostředí; hudební tradici, literární absurditu, výtvarnou imaginaci, technologickou fantazii nebo precizní řemeslo. Český kulturní export tedy v Japonsku nevypadá jako přehlídka českých vlajek a slavnostních projevů, je mnohem podivnější. Čech přijde do Japonska, Japonci si z něj vezmou to, co potřebují, odstraní většinu původního kontextu a za několik desetiletí může vzniknout něco, co už s původním českým významem souvisí jen velmi volně.

Jak byste tedy definovali kulturní export?

Seznam doporučených zdrojů a pramenů:

AMBASÁDA JAPONSKA V ČR. 100. výročí vztahů mezi Japonskem a Českou republikou – Co o naší kultuře věděli Japonci v šedesátých letech a jak ji hodnotili? [online]. [cit. 27. 8. 2026].

AMBASÁDA JAPONSKA V ČR. Japan–Czech Exchange 100 Years. [online]. [cit. 27. 8. 2026].

ČESKÁ TELEVIZE. Smetana, Švankmajer: Tokio Underground. [online]. 2006 [cit. 27. 8. 2026].

ČESKÝ ROZHLAS. Z Dvořákovy síně do přijímačů v Tokiu: úspěch Československého rozhlasu slaví pětatřicet let. [online]. 2020 [cit. 27. 8. 2026].

DVOŘÁK SOCIETY. Czech Music – Journal of the Dvořák Society. [online]. [cit. 27. 8. 2026].

JANÁČKOVA FILHARMONIE OSTRAVA. Japan Tour 2023. [online]. 2023 [cit. 27. 8. 2026].

KAFKA, Franz. Die Verwandlung. Leipzig: Kurt Wolff Verlag, 1915.

MURAKAMI, Haruki. Kafka on the Shore. Tokyo: Shinchōsha, 2002.

HAŠEK, Jaroslav. Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války. Praha: Československý spisovatel, 1921–1923.

ČAPEK, Karel. R.U.R. Rossumovi univerzální roboti. Praha: Aventinum, 1920.

HOLÝ, Petr. Co je pro nás extrém, je v Japonsku běžné. Český rozhlas Vltava. [online]. [cit. 27. 8. 2026].

TRNKA, Jiří. Ruka. Československo, 1965. [animovaný film].

ZEMAN, Karel. Vynález zkázy. Československo, 1958. [filmové dílo].

ŠVANKMAJER, Jan. Něco z Alenky. Československo, 1988. [filmové dílo].

PORTHEIMKA – MUZEUM SKLA. Pozdravy z Tojamy: 30 let českého skla v Japonsku. [online]. [cit. 27. 8. 2026].

CINII RESEARCH. NAITO, Hisako. Česká hudba: Smetana, Dvořák, Janáček. Tokyo: Tōyō Shoten, 2007. Biografický záznam. [online]. [cit. 27. 8. 2026].

K rešerši byla částečně použita umělá inteligence.