Anatomie pomsty: Proč se Pavel Göbl mstí krajině, kterou údajně miluje

Dočítám knihu, zatímco sekačka na trávu se tiše nabíjí, bzučivý příslib mechanického řádu. Pavel Göbl, Tichý společník. Je to výborná kniha, její Magnesia Litera je zasloužená. Její síla však možná nespočívá v tom, co autor zamýšlel, ale v tom, co v ní sám nevidí, nebo spíše, co odmítá přiznat. Je to precizní, téměř klinická studie o tom, jak iracionalita zabíjí. Tělo, ducha, komunitu, naději.

Než se však ponoříme do hlubin této teze, je třeba si říci, kdo Pavel Göbl vlastně je. Absolvent FAMU, který už za studií sbíral ceny, se v českém filmu etabloval jako solitér a provokatér. Jeho kariéra je paradoxem: zatímco jeho literární prvotina Tichý společník (2008) získala prestižní cenu a uznání, jeho filmy jsou v drtivé většině notoricky neúspěšné. Jsou odmítány kritikou i diváky pro svébytný, často dráždivý styl, který ostentativně ignoruje konvenční filmařský jazyk. Jeho vyjádření vyznívá přinejlepším toporně, s menší dávkou dobré vůle pak vyloženě diletantsky. A přesto v této umanuté, nekompromisní tvorbě pokračuje. Otázka tedy zní: proč? Odpověď, kterou tento text nabízí, je znepokojivá. Podle mne se své krajině Kopanic, svému mytickému Slovácko-Valašsku, krajině Bílých Karpat, fakticky, třeba i nevědomě, mstí. Jeho dílo není oslavou; je obžalobou.

Abychom pochopili komplexnost Pavla Göbla, musíme přísně rozlišovat mezi třemi rovinami jeho existence: tím, co říká; tím, co si myslí, že dělá; a tím, co skutečně dělá. Tyto tři roviny nejsou totožné a jejich vzájemné napětí odhaluje skrytý kód jeho tvorby.

1. Co Pavel Göbl říká: Mýtus strážce periferie

Na této rovině, v rovině veřejných prohlášení a rozhovorů, je Göbl strážcem a kronikářem moravské periferie. Prezentuje se jako obránce autenticity proti „sterilní“ Praze, jako umělec zakořeněný v půdě, jazyce a étosu svého regionu. Jeho averze vůči pražským hercům, jeho lpění na dialektech a jeho pečlivě vybraný kánon vlivů (Buñuel, The Plastic People of the Universe) – to vše slouží k budování obrazu nekompromisního solitéra, který stojí mimo hlavní proud. Tento narativ je jeho veřejnou tváří, jeho značkou. Je to příběh, který o sobě vypráví, a je ohraničen limity upřímnosti a strategické sebeprezentace.

2. Co si Pavel Göbl myslí, že dělá: Rekonstrukce ztracené továrny

Tato rovina je zvnějšku jen stěží čitelná, je to oblast jeho vnitřních, možná i nevědomých motivací. Klíčem je zde jediná věta, kterou pronesl v rozhovoru: „Kdyby naši zem neosvobodila Rudá, ale USA, nesebrali by komunisti dědečkovi továrnu na nábytek a my bychom ji se sestrou zdědili… Takže proto teď točím a píšu.“ Zde se odhaluje hlubší vrstva. Göbl si možná myslí, že svou uměleckou tvorbou vykonává akt symbolické restituce. Jeho posedlost pozicí „totálního autora“, který kontroluje scénář, režii, výpravu i hudbu, není jen uměleckou manýrou. Je to pokus o rekonstrukci pozice mistra dílny, majitele továrny, který má absolutní kontrolu nad svým produktem. Věří, že vytváří světy, které jsou „jeho“, jako byla kdysi továrna „jeho“ rodu. Je to snaha o znovunabytí ztraceného řádu a řemesla ve světě, který ho o ně připravil.

3. Co Pavel Göbl skutečně dělá: Anatomie pekla

Třetí rovina je na prvních dvou zcela nezávislá. Je to oblast důsledků, dopadů a reflexe okolí. A zde se obraz dramaticky mění. To, co Göbl skutečně dělá, je, že vytváří díla, která jsou pro většinu diváků nesnesitelná. Maluje obraz venkova jako panteonu iracionálních šílenců, jako existenciálního pekla, z něhož není úniku. Jeho postavy nejsou roztomilí pábitelé, ale zoufalci uvěznění v cyklech alkoholu, zášti a sebedestrukce. Jeho filmy, odmítané pro svou topornost a nepříjemnost, ve výsledku nefungují jako oslava, ale jako odstrašující příklad. Důsledkem jeho činů není konzervace milovaného světa, ale jeho dekonstrukce a obžaloba. A právě zde, v tomto důsledku, který je v příkrém rozporu s jeho deklarovanými slovy, se rodí teze o pomstě.

Ukažte mi někoho, kdo by chtěl mezi Göblovými figurkami žít. Nechtějí to ani ony samy. V Tichém společníkovi nechává postupně řadu z nich vyslovit Sartrovu tezi: „peklo, to jsou ti druzí“. A má pravdu. Jeho svět je zalidněn přízraky ztraceného řemesla a pokřivené spirituality. V jeho formativním studentském filmu Otevřená krajina svobodného muže (1998) je ústřední postavou podivínský samotářský kožkař Zdenál, muž definovaný archaickým řemeslem, které ho izoluje od okolního světa. V pohádce Kovář z Podlesí (2013) sledujeme kováře, jehož boj není bojem dobra se zlem, ale „dobra se zkaženým dobrem“, což je dokonalá metafora pro svět, kde byly všechny hodnoty převráceny. A konečně v Tichém společníkovi (2021) je to hrobník-vynálezce Mira Malina, který se snaží vtisknout světu řád skrze geniální, byť morbidní nápad na vertikální pohřbívání. Všichni tito muži jsou avatary jeho dědečka, řemeslníci ve světě, který pro řemeslo ztratil smysl.

Klíčová scéna, která odhaluje patologii tohoto světa, je v Tichém společníkovi střet racionality s kolektivní negací. Když „agroturistka“ z města projeví zájem o malůvky místního naivisty, ukáže opilcům v hospodě cestu ven z bažiny chlastu a bídy. Trvá to jen pár vteřin, než se hospoda vzbouří iracionálním, sebedestruktivním negativismem. Nic takového, nikdo na našem malíři nebude vydělávat! A co víc, křičí opilci, ani on sám na sobě nebude vydělávat! Agroturistka pochopí. Nemá smysl diskutovat s komunitou, jejíž základní princip je táhnout všechny a všechno dolů. Göblovy Kopanice jsou místem, které naléhavě potřebuje psychiatra. Celý autobus psychiatrů.

Zůstává zde ovšem záhada, která podkopává jednoduché odsouzení Göbla jako pouhého filmového diletanta. Jak je možné, že autor brilantního, ceněného románu je zároveň tvůrcem takřka nekoukatelných filmů? A jak je možné, že na těchto notoricky neúspěšných projektech, které jsou pravidelně financovány ze státních peněz a grantů České televize, se záhadně podílejí i herci formátu Bolka Polívky či legendy undergroundu jako Vratislav Brabenec?

Odpověď se možná skrývá v tragickém nepochopení rozdílu mezi literaturou a filmem. Jako spisovatel je Göbl mistrem náznaku. Jeho text je hutný, ale nechává obrovský prostor pro čtenářovu fantazii. Věty jsou přesné, ale obrazy, které vyvolávají, si každý dotváří sám. Göbl, zdá se, je natolik ponořen do své vize vyjádřené textem, že není schopen odstupu. Domnívá se, že i ve filmu stačí, stejně jako v románu, jen nadhodit a divák si domyslí.

Bohužel, jeho zvolené filmové prostředky tomuto procesu aktivně brání. Statická kamera, absence postprodukce, dlouhé, nestříhané záběry a syrový zvuk vedou k vysoce realistickému, nestylizovanému zobrazení. Tento přístup, který by mohl fungovat v dokumentu, v hraném filmu zabíjí jakoukoliv iluzi. Divák nevidí postavu, ale jasně vnímá herce, který se snaží hrát postavu. Vidíme Bolka Polívku, jak pronáší repliky, nikoli kováře z Podlesí. Vidíme Vratislava Brabence, jak stojí před kamerou, nikoli postavu politického vězně. Realismus jeho metody odhaluje umělost herectví a celek vyznívá nepochopitelně, trapně a prázdně. Kouzlo se nedostaví.

A zde se vracíme k ústřední tezi. Utrpení běžného diváka, jeho nuda, jeho frustrace z nepochopitelného děje a toporných výkonů, se stává dalším, možná tím nejrafinovanějším, aktem Göblovy pomsty. Už se nemstí jen své krajině a jejím obyvatelům. Mstí se i nám, divákům. Trestá nás za naše očekávání, za naši touhu po příběhu, po katarzi, po filmové iluzi. Nutí nás prožít si na vlastní kůži existenciální prázdnotu a absurditu, kterou vidí ve světě kolem sebe. Jeho neúspěšné filmy nejsou selháním. Jsou dokonale funkčním nástrojem k přenesení jeho vlastního pocitu zmaru na diváka. Jsou uměním jako aktem mučení.

A tak se kruh uzavírá. Vím, nebo mám alespoň tušení, proč Göbl popisuje venkov takový, jaký byl, když jsme se narodili. Protože jsem jen o dva roky mladší a vyrostl jsem nedaleko. Ten venkov takový byl, ale – nakolik ho znám dnes, a už velmi brzy v mládí jsem odtamtud utekl – už dnes není. Přesto v těch, kdo ho zažili a zároveň zažili i něco jiného, jako Göbl, který je už dávno víc Pražákem s firmou registrovanou na Starém Městě, než člověkem z Kopanic, zanechává hrůzný pocit pobytu v opravdovém pekle. A to zasluhuje pomstu.

Jeho umění není aktem lásky, je aktem exorcismu. Musí tu krajinu a její obyvatele znovu a znovu pitvat, aby se zbavil jejich démonů, kteří jsou i jeho vlastními. Jeho filmy a knihy jsou pomstou. Ne malichernou a zlou, ale velkou, artušovskou pomstou umělce, který se mstí světu, jenž mu vzal jeho dědictví, tím, že mu nemilosrdně nastavuje zrcadlo. Ukazuje mu jeho vlastní tvář, zdeformovanou iracionalitou, závistí a sebedestrukcí. Jeho tvorba je pomstou za svět řemesla a řádu, který byl zničen a nahrazen panoptikem, jež s takovou trýznivou precizností a zdánlivou láskou dokumentuje.

Podle mne, vědomě či ne, přiznaně či s popíráním, se Pavel Göbl mstí.

Sekačka je nabitá. Jedu.

Knihy:

Filmy (výběr, režie):

Tichý společník (2021) – Filmová adaptace vlastního románu.