Článek
Kód, který přežil
Nedávno mi zemřel přítel. Nebudu ho jmenovat. Byl to tvůrce v tom nejčistším smyslu slova – psal dávno předtím, než se tomu vůbec začalo říkat „blog“. Jeho web byl systémem myšlenek, vášní a argumentů, budovaný léta. Krátce po jeho fyzické smrti následovala ta druhá, digitální. Jeho doména expirovala. Místo tisíců hodin práce na mě zíralo chladné 404 Not Found. Všechno zmizelo. Jeho stopa nebyla archivována, protože neměla zjevný komerční význam. Její hodnota byla čistě lidská.
V těch dnech se mi v mysli neustále vracela jedna věta: „Eddie lives… somewhere in time.“
Ta fráze není moje. Je to aluze na starý počítačový virus z éry disket. Když jsem na ni jako kluk narazil, nevěděl jsem, na co odkazuje. Vyložil jsem si ji po svém: jako vzkaz, vzpomínku na něčího přítele, který zemřel, ale přesto žije „kdesi v čase“.
Dnes v tom vidím mrazivý paradox. Ten virus – bezduchý, nesmyslný kus kódu – byl navržen tak, aby přežil. A v digitálním folklóru přežil. Dílo mého přítele, plné palčivé lidskosti, navrženo pro přežití nebylo. Bylo navrženo jen k tomu, aby bylo. A zemřelo spolu s ním.
Tento paradox – trvanlivost bezduchého kódu proti křehkosti lidské digitální paměti – se stal mým „archivním impulsem“. Donutil mě položit si otázku: Kolik takových hlasů zmizelo? A kolik jich ještě existuje, skrytých před moderním internetem, který je odsunul na okraj?
Dnešní web totiž není tichý. Je ohlušující. Je to ekosystém strukturálně navržený tak, aby upřednostňoval popularitu, konzistentní produkci a komerční optimalizaci. „Autenticita“ se stala jen další marketingovou strategií. Skutečný, nekomerční tvůrce, který tvoří z vnitřní touhy a nikoli pro algoritmus, je z definice potlačen a algoritmicky neviditelný.
Proto začínám tento seriál. Chci se stát „digitálním archeologem“. Nebudu hledat „obsah“ v moderním smyslu. Budu hledat to, co jsem si pro sebe definoval jako „Digitální pomníček“.
Digitální pomníček je obsah stvořený pro fundamentálně odlišný účel. Nebyl vytvořen pro interakci, komentáře, sdílení nebo budování komunity. Byl vytvořen pro archivaci a trvalé zachování. Reprezentuje étos starého Webu 1.0, kde primární funkcí bylo statické uchování informace, nikoli její dynamická monetizace.
Zlatý standard: Vzpomínky.htm
Mé pátrání mě zavedlo k prvnímu a dokonalému artefaktu. Je jím web astronuklfyzika.cz.
Na první pohled je to přesný opak toho, co hledám. Není to osobní deníček. Je to monumentální, nekomerční dílo jediného autora, fyzika Vojtěcha Ullmanna. Je to v podstatě celá online učebnice, rozsáhlé odborné pojednání o jaderné fyzice, astrofyzice a kosmologii. Je to jeho vědecký odkaz, jeho opus magnum.
Ale hluboko uvnitř této chladné, vědecké struktury, na prosté podstránce Vzpominky.htm, se nachází „signál“.
Ten text nese název „Poezie života na venkově“. Není to faktografický výčet, ale lyrická a evokativní vzpomínková próza. Vojtěch Ullmann zde s neuvěřitelnou citlivostí a přesností zaznamenává své dětství prožité v Konici v letech 1953–1965.
Síla toho textu nespočívá v událostech, ale v preciznosti smyslových dat. Ullmann, fyzik zvyklý popisovat vesmír, zde s analytickou přesností popisuje mikrokosmos venkovské zimy. A činí tak především skrze zvuk.
Píše o tom, jak kaluže „krásně chrastí a praskají“. Jak kameny hozené na tenký led rybníků vydávají „kouzelný zvonivě-svištivý zvuk“. Jak se v mrazivých nocích ozývalo „táhlé, dunivé a temné praskání ledu“ na rybnících. A jak mu v paměti utkvělo ostré „vrzání sněhu pod botami“ cestou na jitřní mši.
Stejně silně evokuje Vánoce skrze vůni. Popisuje, jak celý dům voněl „vanilkou, kakaem, ořechy“ při pečení cukroví. A jak se atmosféra Štědrého večera ve vytopené světnici skládala ze směsi „vůně jehličí, cukroví a vosku ze svíček“.
Tento text je víc než jen osobní nostalgie. Je to „vernakulární archiv“ zachycující dnes již téměř zaniklé rituály a dobové reálie. Dočteme se o Mikulášských obchůzkách, kdy bylo slyšet „řinčení čertových řetězů“. O tradičních štědrovečerních jídlech, jako byl „houbovník“ neboli „černý kuba“. O tradici vidět „zlaté prasátko“. Zachycuje i napínavou, pravděpodobně nelegální cestu pro vánoční stromek do lesa, kdy se otec snažil, aby je „zbytečně někdo neviděl“.
Vědomý kurátorský akt
A tady se dostávám k jádru věci. Proč je tento ryze osobní, poetický a nostalgický text umístěn uvnitř rozsáhlé, odborné práce o jaderné fyzice? Z hlediska moderní optimalizace pro vyhledávače (SEO), budování osobní značky nebo jakékoli formy algoritmického marketingu je to naprosto nelogické.
Odpověď je tím, co dělá tento web „zlatým standardem“ mého pátrání. Není to chyba. Není to paradox. Je to „vědomý kurátorský akt“ samotného autora.
Vojtěch Ullmann – fyzik, vědec, autor odborných pojednání o kosmologii – je zároveň autorem těchto vzpomínek. Sám se rozhodl, že jeho osobní paměť, jeho lidská zkušenost, je nedílnou součástí jeho celoživotního díla. Nepotřeboval pro své vzpomínky zakládat samostatný „blog“ na komerční platformě. Místo toho propůjčil svým soukromým, smyslovým vzpomínkám stejnou váhu, stejnou vážnost a stejnou digitální trvalost jako své profesionální, vědecké práci.
V jednom holistickém autorském systému má vzpomínka na „vůni cukroví“ stejné místo jako rovnice popisující zákony kosmu.
Právě toto je „Digitální pomníček“. Ullmann nepotřeboval interakci. Nepotřeboval komentáře ani sdílení. Jeho motivací byla archivace a zachování. Vytvořil tak web, který je dokonalým příkladem „veřejné samoty“ – vysílá do prázdna ne proto, aby získal odpověď, ale proto, aby signál existoval.
Ullmannův web je v přímém kontrastu k pomíjivosti díla mého přítele. Je to pomník postavený z vlastní vůle, který dokazuje, že lidská paměť může v digitálním prostoru přetrvat, pokud je tak od počátku navržena. Právě takové stopy budu v tomto seriálu hledat.
Tímto článkem mé pátrání nekončí. Jak jsem poznal na osudu svého přítele, digitální paměť je křehká a mnoho hlasů zůstává skryto. Internet je plný signálů, které čekají na objevení.
Pokud víte o podobném webu – osobním, nekomerčním, psaném z vnitřní potřeby a založeném před rokem 2025 – dejte mi vědět. Možná znáte opuštěný deníček, hlubokou technickou vášeň nebo jen statickou stránku se vzpomínkami, která si zaslouží být znovu objevena.
Pište mi prosím do komentářů nebo na adresu echa.v.siti@avirtu.net
Martin Kailis
