Článek
V současné době je žhavým tématem islám, jednak kvůli migrační krizi, jednak kvůli mezikulturním a mezináboženským střetům v některých blízkých zemích se silnou muslimskou minoritou. Ty se jako religionista specializuješ právě na islám. Začněme na úvod obecnou otázkou, co je podle tebe hlavní rozdíl mezi islámem a křesťanstvím.
Pokud se vyjde z islámského vyznání víry, bude to podle mého názoru hned jasnější. Muslimové věří, že „není božstva kromě Boha a Muhammad je Posel Boží“. Tedy hlásají striktní monoteismu, který je v rozporu s křesťanským učením o Nejsvětější Trojici. S tím souvisí například pohled na Ježíše, který je pro muslimy významným prorokem narozeným z Panny Marie. Druhá polovina uvedeného vyznání víry zdůrazňuje klíčovou postavu islámu, která je označována za ukončení dlouhé řady proroků.
Zatímco křesťané mají Bibli, která zahrnuje i židovské Písmo (starý zákon), muslimové ani starý, ani nový zákon nepřijali a Korán je něco zcela nového. Jak se liší chápání návaznosti na předchozí Boží zjevení v rámci křesťanství a islámu?
Začal bych trochu obecněji, abych vysvětlil kontext. V islámu existuje tzv. pět pilířů víry. Jedná se o základní shrnutí nauky. Muslimové věří v existenci jediného Boha, jeho proroky, svaté knihy, anděly a osud společně s posledním soudem. Podle jejich přesvědčení jsou pak někteří z proroků spojováni se svatými knihami. Pro nás křesťany to není nic překvapivého, i my spojujeme Mojžíše a Tóru, Davida a žalmy, Ježíše a evangelium. Nakonec je to právě postava muslimského proroka Muhammada a Koránu. Svaté knihy starého a nového zákona podle muslimů přichází od Boha, ale lidé s nimi nějak nakládali. Mohli podle jejich názoru původní zvěst změnit, třeba podle nich neadekvátně označit jednoho z proroků za Božího syna, nebo původní nauku přehlušit stovkami příkazů a zákazů. Proto muslimové považují Korán za přímé slovo Boží, nejedná se podle jejich názoru o Bohem inspirovaný text, který lidé zapsali lidským způsobem. Lze tedy říci, že chápou Korán jako čistě Boží slovo (Bohem nadiktované), nikoli Boho-lidské (Bohem inspirované a lidmi lidsky zapsané), jak je tomu v křesťanském chápání Bible.
Součástí katedrové sbírky je také Korán.
Souvisí to nějak s tím, že by se Korán vlastně neměl překládat? Dodržuje se to mezi muslimy?
Takto je dobrá otázka, které se mimo jiné věnujeme během našeho religionistického semináře na Teologické fakultě. Pokud je podle muslimů Korán přímé slovo Boží pro celé lidstvo, nese to s sebou určité výzvy. Jejich učení vzniklo v arabském prostředí a postupně se různými způsoby šířilo severní Afrikou, Blízkým východem, střední Asii a dále na východ. Od 8. století našeho letopočtu se dostává také do západní Evropy a v pozdějších stoletích i na východ našeho kontinentu. Některý z dialektů arabštiny v každodenní životě nyní používá jen každý čtvrtý muslim. Koránskou arabštinu vyznavači islámu z celého světa slyší během pravidelných modliteb i životních událostí. V různých zemích se věnuje odlišná pozornost osvojení si koránské arabštiny během školní výuky. Proto západní bádání a později i samotní muslimové na tuto jazykovou situaci reagovali. Smysl koránských veršů byl převáděn do jiných jazyků již dlouhá staletí. A jak už to bývá, v překladu tak barvitého textu se občas něco ztratí. Proto muslimové kladou důraz na používání arabského originálu.
Co vlastně dělá muslima muslimem? Lze se ptát na něco jako katechismus islámu? Má islám nějakou vrchní autoritu na způsob papeže?
Na religionistice mě baví, že se věnuje normativnímu i žitému náboženství. Tedy že zkoumá nejen oficiální nauku a rituály, ale také různorodé kulturní intepretace vycházející z lidové víry. Islám není kompaktním systémem, přesto má podle mého názoru jednu důležitou charakteristiku. Podobně jako judaismus je totiž náboženstvím ortopraktickým. Jinými slovy klade důraz na správné vykonávání praxe. Teologické a filosofické názory mohou být v průběhu staletí různorodé, přesto se najdou styčné praktické body. O pěti pilířích víry jsme mluvili, na bych na tomto místě zmínil tzv. pět pilířů islámu. Ty nám totiž ukazují na konkrétní způsoby jednání. Na prvním místě je to vyznání víry, potom je to pravidelná modlitba, dobrovolná almužna propojená s povinností náboženské daně, půst v měsíci ramadánu a v neposlední řadě pouť do Muhammadova rodiště Mekky. Po pěti bodech odkazujících na nauku je tu tedy pět aktivit. Některé má muslim provádět každý den, jiné jednou za rok, nebo dokonce alespoň jednou za život. V tomto bodě se ale zastavíme. Jak to ale všechno vyžadovat, když v islámu není jednotná náboženská autorita? Jsou zde teologové a právníci, kteří mohou vydávat svá stanoviska k důležitým společenským otázkám i k problémům každodenního života. V šíitské větvi islámu, kterou najdeme například v Iránu, je dokonce značně propracovanější hierarchie náboženských specialistů. Přesto všechno každý z věřících musí zpytovat své svědomí, zda věnoval dostatečnou pozornost duchovním záležitostem. Nakonec je to jen a jen na něm.
Interiér mešity Květ Srebrenice v rakouském Klagenfurtu (2023).
Nyní se od základních obecných otázek přesuňme k něčemu zcela praktickému a současnému. V Evropě vidíme velké problémy s muslimskými minoritami, které se uzavírají do sebe, místo aby se asimilovaly či integrovaly do většinové společnosti. Vidíme paradoxní snahy těch, kdo utekli z Afghánistánu či Pákistánu vytvořit si jakýsi malý Afghánistán či Pákistán v Evropě. Proč tomu tak je? Když vidíme demonstrace v Hamburku, kde se volá po chalífátu v Německu, máme se bát, co přijde, až vysoká porodnost muslimů udělá z této země převážně muslimský stát?
Kořeny problémů s některými muslimskými komunitami jsou různé. Mohou být prvotně sociální povahy a náboženská charakteristika je pak druhotná. Jedná se o dlouhodobý proces tzv. ghettoizace, tedy postupného uzavírání se v určitém prostoru například městské čtvrti. Postupně mizí přirozené sociální kontakty s okolní společností, pak hovoříme o separaci. Je to tak lákavé být jen mezi svými. Vedle toho ale může sama společnost různými způsoby odsouvat tyto skupiny na svůj okraj, takový postup je popisován jako marginalizace. Spojením těch procesů nakonec mohou vzniknout ty malé Istanbuly, Kábuly a Islámábády v západní Evropě.
Přesně vedle sebe dáváš dále pojmy asimilace a integrace. I když patří významově k sobě, integrace je v různých diskuzích a polemikách zaměňována za asimilaci, což znamená, že se neočekává pouze začlenění do většinové společnosti a ponechání si určitých kulturních specifik (což je integrace), ale úplné splynutí s novým prostředím. Svým studentům připomínám, že zájem o integraci musí mít obě strany. Dějiny druhé poloviny 20. století například v Německu nám ukazují, že za prvé část nově příchozích o to nestojí a za druhé stát dlouho neměl pochopení pro jejich trvalé začlenění.
Demonstrace z posledních měsíců volající po zavedení určité představy o chalífátu jsou výpovědí o různorodosti islámu v Německu. Podobné aktivity ve veřejném prostoru jsou pečlivě sledovány veřejností, politickými zástupci, institucemi pro ochranu ústavy, ale také samotnými místními muslimy. Radikální aktivisté nejednají jejich jménem. Co se týče demografie, z Německa se nestane převážně muslimský stát na základě vysoké porodnosti. V současné době žije u našich západních sousedů již čtvrtá generace vyznavačů islámu. Počet dětí v těchto rodinách se postupně přiblížil k německému průměru. Prostě v této oblasti se integrovali velice rychle.
Děje se něco podobného i v případě, že takoví muslimové přicházejí do nějaké jiné země, kde vládne islám, ale jiné formy, či spojený s jinou kulturou?
Současná situace v severní Africe i na Blízkém východě je velice turbulentní. Je výsledkem historických souvislostí, jejichž kořeny jsou často daleko do minulosti. Například v Sýrii probíhá občanská válka již od roku 2011. Miliony uprchlíků odešly také do sousedního Libanonu a Turecka. Pro každou z těch zemí to byla obrovská výzva s ohledem na jejich vlastní politické a ekonomické problémy. V běžném životě v menších městech i v metropolích se projevují i kulturní rozdíly mezi Araby a Turky. Problémem je nejasná budoucnost Sýrie a jejích vztahů se sousedy. Tedy jak dlouho uprchlíci za hranicemi zůstanou, zda jim bude umožněno se vrátit apod. V takové chvíli přicházejí ke slovu stereotypy o těch druhých, které se používají nejen během předvolebních kampaní. Stejné náboženství automaticky neznamená, že si budou rozdílné skupiny obyvatel rozumět bez určitého napětí.
Krásný detail z Istanbulu. Knihy tureckého nobelisty Orhana Pamuka jsou jednou z cest za poznáním turecké kultury.
Jedním ze slov, která charakterizovala migrační krizi, bylo „obohacení“ naší společnosti, o němž mluvili zastánci multikulturalismu. Kritikové namítají, že jsme zatím obohacování spíše nárůstem násilí. Ale vážně: Ekonomicky to zatím na velké obohacení migrací z muslimských zemí nevypadá, ale je něco, např. knihy, hudba apod., co by mohlo být pro evropského křesťana zajímavé a co by nás mohlo obohatit kulturně či jinak?
Nejsem si zcela jistý, jak je to v současnosti přesně s ekonomickými dopady migrace z muslimských zemí. Myslím si, že k tomu zatím nejsou relevantní obecné informace na mezinárodní úrovni. Nebo jsem se s nimi ještě nesetkal. Jak už to v podobných případě bývá, bilance alespoň v národních kontextech se projeví až po určité době. Známe to i z posledních let, kdy část evropských společností řeší, jestli třeba na ukrajinské uprchlíky nedoplácí.
Otázka je to moc zajímavá, protože jde vlastně k jádru věci. Proč jsem se rozhodl věnovat odbornou pozornost právě islámu v Evropě. V posledních letech se od odborníků očekává rychlá reakce na proměnlivou mezinárodní situaci. Ke slovu se dostávají sociologové, politologové a bezpečnostní analytici. Vedle toho má ale smysl i základní výzkum věnovaný historickým textům nebo současné kultuře muslimské mládeže. Takto jsem dostal k tématu islámského umění a architektury. Není to jen o kontroverzních kupolích a minaretech na Západě. Symbolika skrytá v detailech historické výzdoby interiérů a exteriérů budov je daleko hlubší a obohacující. V poslední době jsem si to zase více uvědomil během religionistické exkurze do Istanbulu.
Dlouhodobě se odborně věnuji islámu ve veřejném prostoru. Především mě zajímá budování mešit a pohřební kultura. Jinými slovy organizovaná integrace zaměřená na všechny generace. Během terénního výzkumu v Německu, Rakousku a Švýcarsku jsem se setkal s mnoha zajímavými lidmi i s odtažitým přístupem. V tom nejsou rozdíly oproti jiným náboženským komunitám. Rozhovor s duchovním v mešitě ve Štýrském Hradci byl pro mě impulzem k přemýšlení nad mojí vírou. Podíval jsem se na svůj život s určitým odstupem. Na tomto místě bych se vlastně vrátil k první otázce našeho rozhovoru. Je dobré jít úplně k základům a vzájemně si vyjasnit pozice.
Jak se v těchto turbulentních dobách žije religionistovi, který se zabývá islámem? Viděli jsme agresivní žádosti po odvolání odbornice na Izrael z FSV UK. Předpokládám, že podobné nepochopení a nenávist bude v případě odborníků na islám u nás ještě silnější.
Občas je to komplikované a vysilující. Před rokem 2001 označovala čeština odborníka na islám výrazem islamista. Po útocích z 11. 9. 2001 v New Yorku ten pojem postupně získal úplně jiný obsah. Badatelé věnující se různorodé problematice spojené s islámem byli nově označováni jako islamologové. Mimochodem jsme to slovo zařadili na Katedře filosofie a religionistiky TF JU do názvu naší konference, kde se pravidelně diskutuje s českými a slovenskými kolegy o současných tématech a budoucích výzvách. Počátek nového tisíciletí tedy byla doba, kdy se mnoho lidí začalo o islám nově zajímat. Teroristické útoky spáchané muslimy ale vedly k tomu, že i neutrální informace o islámu během veřejných přednášek vyvolávaly ostré polemiky. Druhé komplikované období byla léta 2010—2015, kdy probíhala tzv. migrační krize. Opět se v naší společnosti mísil zájem o dění na Blízkém východ a v severní Africe s konfrontačním tónem internetových diskusí. Od října 2023 se celá věc znovu vrátila v návaznosti na tragické události v Izraeli. Bohužel, znovu jsou kolegové islamologové nálepkováni jako islamisté jen proto, že se třeba zajímají o palestinskou literaturu.
Otázky pokládal v červnu 2024 filosof prof. Tomáš Machula, Ph.D. a Th.D. a odpovídal na ně religionista Mgr. Martin Klapetek, Ph.D. Oba působí na Katedře filosofie a religionistiky na Teologické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích.
Zdroj: rozhovor je připraven k publikaci v měsíčníku Aktuality -Setkání, 2025, roč. XXXV., č. 10.
Dr. Martin Klapetek během výzkumu v Berlíně.
