Článek
Covid-19 ovlivnil v posledních dvou letech citelně životy milionů lidí. Ochromil ekonomiku, zásadně omezil společenský a kulturní život, připravil o zdroj obživy pracovníky mnoha profesí. Na chvíli se sice vyčistilo nebe od letadel, silnice od aut, o něco čistší byla prý i voda v některých řekách, někteří přehodnotili své priority a svůj dosavadní způsob života. Zároveň se ale až do základů otřásla víra mnohých ve svobodu a demokracii. Má vláda právo omezovat v zájmu ochrany zdraví ústavou zaručené svobody svých občanů? Má právo cenzurovat ty odborné názory, které nejsou v souladu s momentálním stanoviskem jiných odborníků, kteří jsou vládním představitelům bližší?
Sdělovací prostředky byly a dosud do určité míry jsou plné děsivých statistik a rozhovorů s epidemiology, vakcinology, lékaři všeho druhu, politology či filozofy. Nikde jsem však nezaznamenal diskusi či tištěné vyjádření, které by o fenoménu dnešní doby hovořilo jako o projevu víry a náboženství. Proto se právě tímto tématem budu ve svém článku zabývat.
Vím, věci jsou málokdy černé nebo bílé, a tak to možná bude na někoho působit jako ohromné zjednodušení, ale přesto si dovolím rozdělit lidi do dvou skupin, jedny budu nazývat „věřící v nemoc“, druhé „věřící ve zdraví“. Chápu, že se někdo může už nad pojmenováním skupin pohoršit, leč výstižnější označení mne nenapadá. Nechť tedy každý sám po přečtení mého článku vyhodnotí, do jaké z těchto skupin jeho názory spíše zapadají a také do jaké míry, zda patří spíše k ortodoxním zastáncům jednoho či druhého paradigmatu, či zda se cítí být svými názory rozkročen nad smýšlením obou skupin. Budu-li tedy nyní psát o tom, čím se víra jedněch či druhých vyznačuje, nechť to není prosím pokládáno za nějaké rezolutní vyznání víry, ale spíše souhrn znaků typických pro smýšlení členů té které skupiny.
Začnu vírou skupiny, která je v našem kulturním prostředí skoro určitě početnější, až se zdá, že názory jejích členů jsou pokládány za normu. Věřit v nemoc neznamená, že by si lidé vážili zdraví méně. Samozřejmě jim na něm velmi záleží. K jeho udržení či znovuzískání využívají služeb lékařů a lékárníků, kterým odpovědnost za své zdraví svěřují především. Lékař je vysoce váženou a uznávanou autoritou, léta studoval, a tak ví o zdraví a nemocech logicky mnohem víc než běžný člověk, než laik. Lékař rozhodne o vhodném léku a léčebných postupech v případě, že člověk onemocní. Nemoc je vnímána touto skupinou věřících jako nepřítel, se kterým je třeba bojovat, bránit se před ním a zvítězit nad ním. Covid-19 je obzvláště silný nepřítel. Běžná práce lékařů a běžné farmaceutické prostředky proti němu nestačí. Musí se proti němu postavit celý stát v čele s vládou, která zavádí opatření a vymáhá jejich dodržování prostřednictvím nejen zdravotnického systému, ale také pomocí policie a armády. Lidé věřící v nemoc nemusí nutně ve všem vládu podporovat, se všemi jejími rozhodnutími souhlasit, ale v jádru věří, že opatření smysl mají a je třeba je dodržovat. Zvýšený počet zemřelých je pro ně důkazem závažnosti onemocnění. Svou naději upínají především k vakcinaci, vakcína je jakýmsi svatým grálem. Je dost možné, že tomu tak už v době, kdy budete tento článek číst, nebude, ale taková atmosféra podporovaná sdělovacími prostředky dosud mezi lidem panovala.
A čím se vyznačuje víra druhé skupiny? Pohled těchto věřících ve zdraví je pravděpodobně komplexnější, zdraví pro ně není jen opakem nemoci, ale v souladu s nejmodernějšími definicemi zdraví vnímají nejen jeho složku fyzickou a psychickou, ale také složku sociální a spirituální. Proto se podivují nad opatřeními, které mají údajně chránit zdraví fyzické, ale prokazatelně poškozují jeho tři další složky. Odlišný je především pohled na nemoc. Nemoc nevnímají jako nepřítele, ale s trochou nadsázky lze říci, že přesně naopak - jako přítele. Nemoc je přišla upozornit na to, že dělají ve svých životech nějakou chybu, že došlo k nějaké nerovnováze například v jejich vztazích, pracovním životě, úrovni vnitřního klidu, vyrovnanosti. Proto se indiánští medicinmani neptají tolik na to, kde dotyčného něco bolí, ale spíše se táží nemocného, kdy přestal zpívat, kdy přestal tančit. Zkrátka hledají souvislost zdravotního problému v životních podmínkách dotyčného. Pokud tedy věřící ve zdraví pocítí příznaky nemoci, vnímá to podobně jako řidič automobilu, kterému se na palubní desce rozsvítí červená kontrolka. Není třeba vzít kladivo v podobě farmaceutického produktu, kontrolku jím rozbít a pokračovat co nejrychleji v jízdě. Je třeba zastavit, nechat motor vychladnout, provést kontrolu a třeba dolít olej, což v realitě může znamenat zvolnění tempa, uvolnění stresu, trávení více času s rodinou či přáteli, odpuštění nějakých domnělých křivd komukoliv, meditaci. Neříkám, že věřící ve zdraví v principu odmítají jakýkoliv lék, léčbu, nebo dokonce vakcínu, budou ale asi pečlivěji zvažovat jejich použití. Lékaře budou vnímat jako rádce, nikoliv jako autoritu nad svým zdravím. Spíše než ve vakcínu, která řeší jeden konkrétní virus a z větší či menší části také jeho konkrétní mutaci, budou vkládat důvěru v posílení celkové přirozené imunity. Věřící ve zdraví nezpochybňují existenci virů a bakterií, ani skutečnost, že některé jsou zákeřnější než jiné, ale upozorňují na to, že jsou jich tisíce a že nejlepší obranou proti nim je vlastní imunitní systém. Zatímco věřící v nemoc argumentují velkým počtem obětí viru, ptají se lidé patřící do druhé skupiny například na to, o kolik mrtvých by bylo méně, kdyby společnost nebyla zastrašována nekonečnou palbou zpráv o nebezpečnosti viru, kdyby staří lidé nebyli izolováni od svých dětí a vnoučat, které nahradil personál nemocnic ve skafandrech, kdyby lidé nemuseli nosit roušku či respirátor na prázdné ulici.
Tolik tedy popis dvou rozdílných úhlů pohledu na zdraví a nemoc. Shrňme si ještě na pár příkladech odlišné vnímání konkrétních věcí právě v souvislosti se současnou pandemií. Například pohled na hudbu a zpěv - věřící v nemoc je pokládají za nebezpečné činnosti, při kterých se může šířit virus, věřící ve zdraví v nich vidí projev radosti a štěstí a tedy obrovskou podporu přirozené imunity. Nebo pohled na roušky a dezinfekci - pro věřící v nemoc to jsou důležité prostředky ochrany jejich zdraví, věřící ve zdraví v tom vidí nejen omezení dýchání bez překážek a hrozbu kožních problémů, ale zároveň ohrožení celkového zdraví, neboť dlouhodobý pobyt ve sterilním prostředí podkopává přirozenou imunitu a vede k rozvoji všemožných onemocnění, o tom, jak trpí sociální kontakty, kdy nevidíme úsměv druhého, ani nemluvě.
Žijeme spolu na jedné planetě, možná ve stejné zemi, ve stejném městě, máme možná i podobnou úroveň vzdělání a ekonomického zajištění. A přece je náš pohled na věc jiný, naše víra je odlišná. A je to naprosto v pořádku. Je v pořádku, když jeden věří v Ježíše, jiný v Buddhu, další v Alláha, někoho zajímají různé esoterické nauky a jiný zase věří, že je ateista. Všichni máme právo vybrat si, čemu budeme věřit a čemu ne, jak svou víru budeme projevovat, jaké náboženské symboly budeme u sebe či na sobě nosit, či zda si jimi vyzdobíme byt. Toto právo nám dokonce zajišťuje Listina základních práv a svobod. Hned na začátku, v článku 2 čteme, že „stát je založen na demokratických hodnotách a nesmí se vázat ani na výlučnou ideologii, ani na náboženské vyznání.“ Další ujištění nacházíme v článku 15 a 16, kde je mimo jiné napsáno, že „svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání je zaručena.“ Ústavou je nám garantováno, že „každý má právo svobodně projevovat své náboženství nebo víru buď sám nebo společně s jinými, soukromě nebo veřejně.“
Právo na svobodu vyznání své víry však není samozřejmé. Připomeňme si několik historických osobností, událostí či období, kdy tomu tak nebylo. Moudrý řecký filozof Sókratés byl odsouzen k smrti za to, že vyučoval, čemu věřil, byl obviněn z toho, že kazí mládež a že ji údajně učí o cizích bozích. Ježíš Nazaretský také přinášel učení, které se nelíbilo tehdejším židovským náboženským vůdcům, a byl za to ukřižován. Jan Hus vycházel z učení Bible, kritizoval učení a jednání katolického duchovenstva, za své odlišné názory byl upálen. Prozkoumáme-li historii křižáckých výprav, získáme mnoho příkladů dokládajících skutečnost, že jedna skupina věřících bojovala proti jiné skupině, jejíž členové věřili v něco jiného. Přitom ne všechna taková tažení byla namířena proti islámu, mohli jste věřit ve stejného Boha, mít v ruce stejnou Bibli, ale pokud jste nevěřili způsobem, který byl v souladu s učením katolické církve, stali jste se díky své víře nepřítelem, mohla být na vás uvržena klatba a mohli jste být pro svůj odlišný názor pronásledováni a popraveni (například výpravy proti kacířům nebo husitům). A vůbec nemuselo jít o ryze náboženský spor, stačilo třeba tvrdit, že Země ani Slunce nejsou středem vesmíru a že vesmír je nekonečný. Odlišná víra vás tak mohla stát život, jako v případě Giordana Bruna.
Máte pocit, že toto všechno je daleká historie, že jsme se jako lidstvo posunuli, že jsme někde jinde, třeba i díky tomu, že míra vlivu církví je ve srovnání s minulostí nepatrná? Minulé století nám poskytlo minimálně dva silné příklady – německý nacismus a několik desetiletí komunismu. Sice už nešlo o náboženství v pravém slova smyslu, byť kulty osobnosti Lenina, Hitlera či Stalina měly ke zbožštění blízko, ale přesto se jednalo o systémy víry. Křesťanský kříž byl nahrazen křížem hákovým, případně srpem, kladivem a hvězdou. A opět běda těm, kteří věřili něčemu jinému, nebo třeba i věřili stejné ideologii, jen trochu jinak. Milada Horáková je jednou z těch, kteří za svou víru zaplatili životem. Není to tak dávno, není to středověk, vždyť komunistická éra skončila teprve před 30 roky. Ale teď už máme svobodu a demokracii, že? Už máme právo věřit, čemu chceme, a nikdo nám nesmí svou víru násilím vnucovat, je to tak?
Je to jen pár let, kdy byla média plná sporu islámské žákyně s vedením školy, které jí zakazovalo mít zahalenou hlavu, což byl projev její víry. Dívka nakonec školu opustila. Bylo by ale zajímavé, kdyby se stejná dívka ocitla ve stejné škole bez zakrytého obličeje v dnešní době. Stačilo pár let a co bylo předtím zakázáno, z toho se stala povinnost.
Kde tedy je ústavou zaručená svoboda vyznání víry? Proč i dnes, v 21. století, se musí členové méně početných skupin věřících podřizovat víře většiny, případně víře podporované mocenskými institucemi? Rouška, která dříve sloužila například pro ochranu zdraví nemocničních pacientů v okamžiku, kdy operatéři otevřeli jejich tělo, se stala dnes symbolem nového náboženství. Vůbec nechci upírat někomu právo na jeho víru, že pomocí respirátoru může být chráněno jeho zdraví. Nechť jej nosí, ať v něm klidně i spí, jestliže věří, že je to dobré. Ale já tomu nevěřím, věřím v přirozenou imunitu a také tomu, že ochrana dýchacích cest při dlouhodobém používání zdraví ohrožuje. Já si roušku klidně na chvíli nasadím, třeba v okamžiku, kdy budu jednat s někým, kdo si to pro svou obavu o zdraví bude přát. Pokud po mně ale někdo chce, abych ji nosil dlouhou dobu a skoro všude, vnímám to jako vnucování jeho přesvědčení, jeho víry. Je to pro mé přesvědčení skoro to samé, jako by mě nutil nosit na sobě hákový kříž, srp s kladivem, či jakýkoliv náboženský symbol.
Ale rouška není jediné opatření. „Svatá trojice“ zahrnuje tři R, ještě ruce a rozestupy. Nechť si tedy kdokoliv maže ruce dezinfekcí po celý den a ať třeba raději nepodává ruku lidem, u kterých nemá jistotu, že i oni tak na základě své víry činí. Osobně ale pokládám takové jednání za škodlivé, potlačující přirozenou imunitu. A že bych srdečně neměl obejmout přátele? Pokud jim jejich víra takové přiblížení zakazuje, jistě se nebudu na ně vrhat a budu jejich přesvědčení respektovat.
Za nejsilnější náboženský rituál současnosti považuji vakcinaci. Již jsem zmínil, že k vakcíně se po několik měsíců upírala naděje většiny věřících v nemoc. Jsem ten poslední, kdo by chtěl někomu jeho víru a naději brát. Dokonce věřím, že i přes mnohé nežádoucí účinky a rizika může vakcína lidem s podlomeným zdravím pomoci. Tam kde z jakýchkoliv důvodů nefunguje plně imunita přirozená, může pomoci alespoň imunita dílčí, uměle vytvořená. Snad už nikoho v tuto chvíli nepřekvapím, když upozorním, že ani vakcína není všemocná a to nejen proto, že virus mutuje a bude mutovat dál. Rozhodně si ale přeji, aby byla respektována moje víra ve zdraví, abych ani já, ani nikdo jiný nebyl nucen podstoupit vakcinační rituál proti své vůli, aby nikdo nebyl pro svou víru perzekuován a omezován na svých právech daných ústavou.
Na televizní věži v Düsseldorfu se objevil nedávno obrovský nápis „Impfen = Freiheit“, neboli „očkování = svoboda“. Nad branami koncentračních táborů ale byl jiný příslib. „Arbeit macht frei“, tedy že ke svobodě vede práce. Nevím však o tom, že by významné množství vězňů bylo pro svou pracovitost propuštěno na svobodu. To heslo zkrátka nebylo pravdivé. Jak moc je pravdivá současná varianta? Možná částečně pro ty, kteří chtějí „svobodně“ vycestovat na dovolenou do zahraničí.
V závěru mého článku si dovoluji přidat doporučení, aby lidé více zkoumali historii a uvědomili si, že nástup totalitních systémů provází často řada varovných signálů. Zavedení cenzury, postupné omezování svobod občanů (včetně zákazu nočního vycházení či zákazu shromažďování) a obracení pozornosti na nějakého domnělého vnějšího nepřítele (pro fašisty to byli židé, pro nás to je teď nový virus), to jsou jen některé z průvodních znaků, které jsme mohli v posledním období sledovat. Neměli bychom jako lidstvo zpozornět?
