Článek
Mám telefon. Funguje. Mám bundu. Není roztrhaná. Mám televizi, počítač, boty, hrnky, nádobí a spoustu dalších věcí, které plní přesně tu funkci, kvůli které jsem si je kdysi pořídil.
A přesto se každý den dozvídám, že existují lepší. Novější telefon má lepší fotoaparát. Nová bunda vypadá lépe. Nový počítač je rychlejší. Nové auto ujede dál, nový televizor má dokonalejší obraz a nové hodinky změří něco, co ty staré ještě neuměly.
Na ničem z toho není samo o sobě nic špatného. Zajímavým je něco jiného.
Jak se vlastně pozná okamžik, kdy už mám dost?
Půst ve světě nedostatku
Půst je velmi stará náboženská praxe. V různých podobách ho najdeme v křesťanství, judaismu, islámu, buddhismu i dalších tradicích. Jeho smysl nikdy nebyl pouze dietní. Dobrovolné omezení mělo člověku připomenout, že nemusí okamžitě uspokojit každou svou potřebu nebo touhu.
Jenže většina těchto tradic vznikala ve světě, který vypadal úplně jinak než ten náš. Po většinu lidských dějin byl základním problémem nedostatek.
Jídlo bylo vzácné. Oblečení drahé. Věci se opravovaly, protože jejich nahrazení nebylo samozřejmostí. Předměty často sloužily celé roky a někdy přecházely z jedné generace na druhou. Dobrovolně se něčeho vzdát v takovém světě skutečně něco znamenalo.
My ale žijeme v prostředí, ve kterém je velká část společnosti vystavena opačnému problému. Ne nedostatku. Nadbytku.
Ekonomika, která potřebuje naši nespokojenost
Moderní ekonomika dokáže něco mimořádného. Vyrábí obrovské množství věcí relativně levně a zpřístupnila běžnému člověku pohodlí, o kterém se ještě před několika generacemi většině lidí ani nesnilo.
To stojí za připomenutí. Konzumní společnost není pouze nadávka. Je také výsledkem obrovského růstu produktivity a životní úrovně.
Jenže má jednu nebezpečnou vlastnost. Aby mohla dál růst, nestačí, abychom věci měli. Musíme chtít další.
Proto se neprodávají pouze výrobky. Prodává se také pocit, že to, co už máme, není úplně dost dobré. Telefon nemusí přestat fungovat. Stačí, že nový fotografuje lépe. Boty nemusí být zničené. Stačí, že existují jiné. Auto nemusí dosloužit. Stačí, že nový model nabídne něco, co naše nemá.
Reklama samozřejmě nevynalezla lidskou touhu. Toužili jsme dávno před vznikem marketingových agentur. Moderní spotřební ekonomika se ji ale naučila mimořádně účinně oslovovat, zesilovat a někdy také vytvářet pocit nedostatku tam, kde ještě před chvílí žádný nebyl.
A tím se dostáváme k podivné otázce: Kolik našich potřeb skutečně vzniká v nás – a kolik z nich nám někdo právě pomohl objevit?
Nekoupit
V dokumentu Prendersi cura della nostra Casa comune – Pečovat o náš společný domov – připomíná Mezinárodní teologická komise starou křesťanskou myšlenku střídmosti a sebeomezení.
V ekologickém kontextu to dává smysl. Každá věc, kterou vyrobíme, potřebuje nějakou surovinu, energii, dopravu a jednou se z ní zpravidla stane odpad. Jenže možná je na této staré myšlence zajímavé ještě něco jiného.
Co kdybychom půst přestali chápat pouze jako zákaz jídla? Co kdyby moderní půst vypadal třeba takto:
Můžu si koupit nový telefon. Ale nekoupím.
Ne proto, že na něj nemám. Ne proto, že jsou telefony špatné. A dokonce ani proto, že chci zachránit planetu. Prostě proto, že ten, který mám, funguje.
To zní téměř směšně. A možná právě proto je to zajímavé.
Je svoboda možnost koupit si cokoliv?
Jsme zvyklí spojovat svobodu s možností volby. Mám peníze, takže si mohu vybrat z deseti telefonů. Ze třiceti párů bot. Z desítek značek oblečení. Mohu si objednat zboží z druhého konce světa a za několik dní mi někdo zazvoní u dveří.
To nepochybně určitý druh svobody je. Ale existuje možná ještě jiný.
Mít možnost si něco koupit – a nepotřebovat to udělat.
To je překvapivě radikální forma svobody. Protože v tu chvíli nerozhoduje cena, reklama, sleva ani skutečnost, že soused už novější model má. Rozhoduji já.
A najednou se staré slovo „půst“ začne jevit trochu jinak. Ne jako trest. Ne jako zákaz. Ale jako trénink schopnosti říct: mohl bych, ale nemusím.
Jenže máme přestat nakupovat?
Samozřejmě že ne. Kdyby lidé přestali spotřebovávat, nebyla by výsledkem ekologická utopie. Výsledkem by byl hospodářský kolaps, nezaměstnanost a velmi reálné lidské problémy.
Navíc spousta spotřeby není zbytečná. Rozbitá pračka potřebuje nahradit. Dítě vyroste z bot. Novější automobil může být bezpečnější a úspornější. Nová technologie může člověku skutečně zlepšit život.
Problém proto není spotřeba sama. Zajímavější je hranice mezi tím, co používáme, a tím, co spotřebováváme jen proto, abychom mohli spotřebovávat dál.
A tuhle hranici za nás žádný jednoduchý seznam neurčí. Právě proto je myšlenka dobrovolného omezení zajímavější než zákaz.
Zákaz říká: nesmíš.
Půst říká: můžeš, ale zkus zjistit, jestli opravdu chceš.
Nejekologičtější výrobek?
Jsme zvyklí hledat ekologičtější varianty. Ekologičtější auto. Ekologičtější obal. Ekologičtější oblečení. Ekologičtější elektroniku.
To všechno může mít smysl. Jenže někdy existuje ještě jedna možnost, která se velmi špatně prodává.
Nekoupit nic.
Telefon, který už existuje a dál funguje, nepotřebuje nové suroviny. Bunda, kterou dál nosíme, nemusí být znovu vyrobena. Stůl, který opravíme, nemusí nahradit jiný.
Možná proto může být stará náboženská myšlenka půstu překvapivě moderní. Neříká totiž nutně, že věci jsou špatné. Ptá se na něco mnohem nepříjemnějšího:
Kdo rozhoduje o tom, kolik jich potřebuji?
Možná je „dost“ jedno z nejradikálnějších slov
Moderní společnost nám dala něco, co předchozí generace většinou neměly: možnost mít stále víc. A to je v mnoha ohledech úžasné.
Jenže téměř neomezená možnost získávat další věci vytváří otázku, kterou svět nedostatku řešit nemusel.
Kdy přestat?
Trh nám na ni odpovědět nemůže. Jeho úkolem je nabídnout další možnost. Reklama nám na ni odpovědět nechce. Jejím úkolem je přesvědčit nás, že další možnost stojí za pozornost. A technologie ji za nás nevyřeší. Vždycky totiž dokáže vyrobit ještě něco o trochu lepšího.
Odpověď proto nakonec zůstává na nás.
Možná právě tady získává půst ve společnosti nadbytku úplně nový význam. Ne jako odmítnutí světa. Ale jako připomínka, že schopnost něco získat ještě neznamená, že to musíme chtít.
Půst možná není především schopnost něco si odepřít. Možná je to schopnost zjistit, že to vůbec nepotřebuji.
A v ekonomice, která nám každý den nabízí nový důvod chtít ještě něco dalšího, může být obyčejné „mám dost“ překvapivě velkým projevem svobody.
====================================
Zdroj a inspirace: Mezinárodní teologická komise, Prendersi cura della nostra Casa comune: Risposta responsabile e fraterna al Dio trinitario, 2026.
====================================
Pokud vás baví texty, které nehledají jednoduché odpovědi
Na Martin’s Drawer píšu další úvahy o společnosti, historii, moci, technologiích a zvláštních způsobech, kterými si vytváříme obraz světa kolem nás.
Nemám v úmyslu říkat vám, co si máte myslet. Spíš občas zkusit zpochybnit něco, co ještě před pěti minutami vypadalo jako samozřejmost.
