Hlavní obsah

Co kdybychom přestali čekat, až se naše vláda zachová správně?

Foto: Martin Kubík / ChatGPT

Vláda má právo rozhodovat. Nemá ale výhradní právo na svědomí, solidaritu ani odpovědnost. Co kdyby občanská společnost přestala pouze protestovat a začala společně jednat?

Článek

Poslední dobou čtu zprávy a stále častěji se přistihuji při pocitu, který nemám rád. Je to směs vzteku, bezmoci a únavy. Ne proto, že bych očekával od politiků zázraky. Ani proto, že bych si myslel, že moje představa světa je jediná správná. Ale protože mám stále častěji dojem, že se z veřejného života vytrácejí hodnoty, které by v něm měly být samozřejmostí. Slušnost. Odpovědnost. Úcta k pravdě. Schopnost přiznat chybu. Solidarita s těmi, kteří se sami bránit nemohou.

Možná jsem naivní, ale pořád si myslím, že politika by měla být také o těchto věcech. A když sleduji současnou českou vládu, mám čím dál větší problém uvěřit, že tomu tak je. Nechci tvrdit, že všichni její členové jsou stejní. Nechci ani předstírat, že předchozí vlády byly vzorem ctnosti. Nebyly. Jenže právě současné dění mě přivedlo k otázce, kterou jsem si dosud nepoložil.

Co když jsme si příliš zvykli čekat, až správnou věc udělá někdo, koho jsme zvolili?

Statisíce lidí na Letné. Dobrá. Ale co dál?

Před týdnem se na pražské Letné sešly stovky tisíc lidí, aby podpořily nezávislost veřejnoprávních médií. Podle odhadů organizátorů šlo o několik set tisíc účastníků. Policie potvrdila, že se jednalo o největší protest v dějinách samostatné České republiky. To není zanedbatelné číslo. To je obrovské množství lidí, kterým není jedno, jakým směrem se jejich země ubírá.

Premiér Andrej Babiš následně prohlásil, že právo lidí demonstrovat respektuje, ale vláda na zrušení televizních a rozhlasových poplatků trvá. A dnes předseda Sněmovny Tomio Okamura znovu oznámil, že by měly být zrušeny nejpozději do léta.

Samozřejmě, vláda má svůj volební mandát. A demonstrace, byť sebevětší, nemůže automaticky rušit výsledky voleb. Tak demokracie nefunguje. Jenže demokracie také není čtyřletá smlouva, kterou občan podpisem volebního lístku odevzdá politikům právo rozhodovat o všem a pak už jen čeká. Máme právo nesouhlasit. Máme právo protestovat. Máme právo požadovat vysvětlení. Ale napadá mě ještě něco.

Máme přece také právo jednat.

Ne proti zákonům. Ne proti demokratickému zřízení. Ne s cílem svrhnout vládu nebo si přivlastnit pravomoci, které nám nepříslušejí. Prostě jednat tam, kde nám to zákony umožňují. A dělat věci, které považujeme za správné, i když je naše vláda dělat nechce.

Když vláda nechce, mohou (a měli by) občané

Dnes premiér kritizoval návrh evropského rozpočtu mimo jiné kvůli plánovaným výdajům na pomoc Ukrajině. Odmítá, aby na ni šlo sto miliard eur z rozpočtu Evropské unie, a prosazuje financování mimo něj. Je legitimní diskutovat o podobě evropského rozpočtu. Je legitimní požadovat kontrolu výdajů. A není pravda, že každý spor o způsob financování znamená odmítnutí veškeré pomoci.

Ale mně jde o jinou otázku. Co když vláda v některé zásadní věci odmítne pomoci a část občanů je přesvědčena, že pomoci je nejen správné, ale i nezbytné? Musíme se spokojit s tím, že napíšeme rozhořčený komentář, podepíšeme petici a počkáme na další volby?

Nemusíme.

Vždyť už dnes existují organizace, které pomáhají Ukrajině. Existují sbírky, dobrovolníci, humanitární projekty, lidé, kteří věnují svůj čas, peníze i schopnosti. A fungují bez ohledu na to, kdo právě sedí ve Strakově akademii. Co kdyby se ale tyto síly dokázaly mnohem lépe propojit?

Nemyslím tím zrušit existující organizace a všechny peníze posílat na jeden obrovský účet. To v žádném případě. To by naopak mohlo zničit právě to, co na jejich práci funguje. Představuji si spíše společnou platformu, která by propojovala důvěryhodné organizace, koordinovala priority, zveřejňovala výsledky a pomáhala směrovat podporu tam, kde je skutečně potřeba. Každá organizace by si zachovala svou odbornost a samostatnost. Dárci by věděli, komu a na co přispívají.

A kdyby vláda řekla, že na určitou pomoc peníze nedá, občanská společnost by mohla odpovědět: Dobře. My jsme se rozhodli jinak. Ne prohlášením. Činem.

Co kdybychom měli vlastní občanskou diplomacii?

Tady se dostávám k myšlence, která může znít utopicky. Možná dokonce trochu bláznivě. Co kdyby v České republice vzniklo široké občanské společenství, které by se nesoustředilo pouze na kritiku politiků, ale postupně si získalo vlastní, trvalou a na vládách nezávislou morální autoritu? Něco jako občanská diplomacie.

Představme si, že je někde ve světě uvězněn člověk za své názory. Že vláda některé země pronásleduje novináře. Že dochází k vážnému porušování lidských práv. Česká vláda se k tomu třeba nevyjádří. Nebo zvolí diplomaticky opatrná slova. Nebo se rozhodne mlčet. Ale proč by museli mlčet i občané?

Proč by jejich společná organizace nemohla napsat otevřený dopis, veřejně podpořit pronásledované, spolupracovat s mezinárodními lidskoprávními institucemi nebo pomoci konkrétním lidem? Nikoli jménem České republiky. Nikoli jménem všech Čechů. Ale jménem těch, kteří se k takovému společenství dobrovolně přihlásili.

Václav Havel svými postoji a činy připomínal, že odpovědnost člověka nekončí hranicemi jeho státu. Jeho zájem o osud politických vězňů, pronásledovaných disidentů nebo tibetského národa nebyl pouze otázkou zahraniční politiky. Byl výrazem přesvědčení, že lidská důstojnost není závislá na zeměpisné poloze.

Proč by podobný postoj musel být výsadou prezidenta, diplomata nebo slavné osobnosti? Proč by se nemohl stát společným hlasem desetitisíců či statisíců obyčejných lidí?

Nechci další organizaci, která bude jen proti něčemu

Tady musím svou představu upřesnit. Nechtěl bych zakládat další protivládní spolek. Další instituci, jejímž hlavním smyslem bude každý den vysvětlovat, co všechno politici udělali špatně. Takových hlasů už máme dost. A často mají pravdu. Jenže společnost, která se dokáže sjednotit pouze prostřednictvím odporu, zůstává závislá na tom, proti komu právě bojuje.

Mně by se líbilo něco jiného. Společenství, jehož hlavním posláním by bylo podporovat dobré věci. Někde propustili politického vězně. Podařilo se zachránit ohroženou památku. Obnovit školu zničenou válkou. Prosadit důležitou ochranu přírody. Pomoci lidem, na které ostatní zapomněli. O tom všem by mělo být slyšet.

A pokud by se o něco dobrého zasloužila česká vláda, ať už současná, nebo kterákoli budoucí, takové společenství by ji mělo umět ocenit. Protože cílem není porazit vládu. Cílem je podporovat to, co považujeme za správné.

Taková instituce by nebyla apolitická. To ani není možné, pokud chce veřejně hájit lidská práva, demokracii nebo svobodu. Musela by však být důsledně nadstranická a nezávislá na každé vládě. Nesměla by se stát prodlouženou rukou žádné politické strany, byť by s jejími názory sebevíc souzněla. Stejným metrem by musela měřit všem. A především by měla být schopna přiznat, že se sama zmýlila, pokud se tak stane.

Jeden člověk. Jeden hlas, který je slyšet.

Teď přichází otázka, kterou si asi položí každý, kdo dočetl až sem. Kdo by to všechno platil?

Samozřejmě, taková instituce by potřebovala odborníky, právní zázemí, organizační tým, mezinárodní kontakty a transparentní kontrolu hospodaření. A právě tady by mohli sehrát mimořádně důležitou roli mecenáši. Lidé, kteří mají dostatek prostředků a chtějí část svého majetku věnovat něčemu, co přesahuje jejich osobní zájmy. Velké dary by mohly umožnit uskutečnit projekty, na které by drobné příspěvky samy nestačily. Takové podpory bych si nesmírně vážil. Jen bych trval na jedné zásadě: velkorysost daru nesmí znamenat větší moc nad organizací. Miliardář, který přispěje deseti miliony, musí mít stejnou váhu hlasu jako člověk, který pošle třicet korun.

A právě drobné pravidelné příspěvky by mohly velkorysou podporu mecenášů doplňovat a zároveň vytvářet širokou, stabilní občanskou základnu. Představme si třicet korun měsíčně. Méně než stojí jedno pivo v hospodě. Sto tisíc lidí by při takovém příspěvku znamenalo třicet šest milionů korun ročně. Společně s podporou velkých dárců by tak mohlo vzniknout skutečně silné a nezávislé společenství, jehož síla by nespočívala pouze v penězích, ale především v lidech, kteří za ním stojí.

A teď to nejdůležitější. Nejde jen o peníze.

Člověk, který přispěje třeba jen třiceti korunami, by neměl mít pocit, že někomu zaplatil za vykonání dobrého skutku. Měl by vědět, že je součástí něčeho většího. Že může přijít s nápadem, zapojit se do diskuse, kontrolovat rozhodování, vyslovit nesouhlas a podílet se na směřování celého společenství. A že jeho hlas má stejnou váhu jako hlas člověka, který daroval deset milionů.

Dokonce si myslím, že ani těch třicet korun by nemělo být podmínkou účasti. Někdo může přispět penězi, jiný prací, znalostmi nebo svým časem. A někdo třeba nemůže přispět ničím z toho, ale přesto chce být součástí společného úsilí. Právo účastnit se života organizace by nemělo záviset na tloušťce peněženky.

Jeden člověk. Jeden hlas. Stejná váha.

Možná právě tohle je na celé představě nejdůležitější. Pocit, že člověk není jen volič, který jednou za čtyři roky rozhodne o složení parlamentu a pak sleduje, co se s jeho hlasem stalo. Že může být součástí něčeho, co skutečně funguje. Co má výsledky. Co dokáže změnit alespoň malý kousek světa k lepšímu. A že na tom má svůj podíl.

Jenže kdo bude hlídat ty, kteří chtějí hlídat ostatní?

Tady moje utopie naráží na největší problém. Kdo rozhodne, co je správné? Kdo bude mluvit jménem statisíců lidí? Kdo bude kontrolovat vedení? A co když se z původně otevřeného společenství časem stane další uzavřená skupina lidí přesvědčených o vlastní neomylnosti?

To není drobná organizační komplikace. To je možná největší slabina celého nápadu. Nestačí napsat do stanov, že organizace bude demokratická a transparentní. Nestačí umožnit všem vyjadřovat názory, pokud pak nebude nikdo schopen rozhodnout. A nestačí ani zvolit několik důvěryhodných osobností, pokud nad nimi nebude existovat skutečná kontrola.

Taková instituce by musela důsledně oddělit své hodnotové poslání, každodenní řízení a nezávislý dohled. Musela by zveřejňovat své finance, vysvětlovat rozhodnutí, umožňovat jejich přezkum a pravidelně obměňovat vedení.

A především by si nesměla přivlastnit pravdu.

Pravda není to, co odhlasuje většina. Ověřitelná fakta musí obstát před důkazy. A hodnotové postoje musí být otevřené diskusi. Pokud bychom vytvořili organizaci, která bude kritizovat aroganci politiků, a její vlastní vedení by se časem začalo chovat stejně, nezískali bychom nic. Jen další instituci přesvědčenou, že právě ona ví nejlépe, co je pro ostatní dobré. A tomu bych se chtěl vyhnout za každou cenu.

Možná je to utopie. Nebo?

Vím, že to celé může působit naivně. Vždyť už dnes existují občanské iniciativy, humanitární organizace, spolky, nadace, nezávislá média a lidé, kteří dělají neuvěřitelné množství dobré práce. Nechci jim brát zásluhy. Naopak. Právě jejich existence ukazuje, že základ této představy není vymyšlený.

Co mi zatím chybí, je jejich širší, vědomé a dlouhodobé propojení do veřejně rozpoznatelného občanského společenství, které by dokázalo vystupovat nejen jako kritik politické moci, ale také jako samostatný nositel odpovědnosti.

Nemuselo by všechny řídit. Nemuselo by všem přikazovat. Nemuselo by mít obrovský aparát. Stačilo by, kdyby dokázalo spojovat, podporovat, upozorňovat, ověřovat, zastávat se a v případě potřeby koordinovat konkrétní pomoc. A hlavně kdyby dokázalo přežít každou vládu.

Protože vlády přicházejí a odcházejí. Jednou jsou u moci ti, kterým věříme více, podruhé ti, kterým nevěříme vůbec. Ale naše svědomí se přece nemůže měnit podle výsledků voleb.

Nechci čekat další čtyři roky

Možná jsem dnes příliš rozčarovaný z politiky. Možná si jen odmítám připustit, že věci, které považuji za samozřejmé, už samozřejmé nejsou. A možná si představuji něco, co by v praxi narazilo na lidskou ješitnost, osobní ambice, peníze a moc stejně jako tolik jiných dobrých nápadů předtím. To všechno je možné. Ale přesto se té myšlenky nechci vzdát.

Nechci jinou vládu bez voleb. Nechci vytvářet paralelní stát. Nechci ani další politické hnutí, které bude slibovat, že tentokrát už ale fakt jako opravdu všechno napraví.

Chtěl bych společnost, která nebude čekat, až se její vláda zachová správně. Společnost, která dokáže ocenit dobré rozhodnutí, postavit se proti špatnému a tam, kde to bude možné, sama pomoci. Která nebude měřit svou sílu jen počtem lidí na náměstí, ale také počtem lidí, kterým dokázala pomoci. Která nebude potřebovat nepřítele, aby měla důvod existovat. A v níž člověk nebude mít pocit, že jeho hlas nic neznamená.

Protože možná největší problém naší demokracie není v tom, že občané nemají žádnou moc. Možná jsme si jen příliš zvykli myslet si, že ji máme pouze jednou za čtyři roky.

Co kdybychom to spolu zkusili změnit?

=================================

Píšu o společnosti, historii, moci, technologiích a zvláštních způsobech, kterými si vytváříme obraz světa kolem nás.

Nemám v úmyslu říkat vám, co si máte myslet. Spíš občas zkusit zpochybnit něco, co ještě před pěti minutami vypadalo jako samozřejmost.

Další mé články najdete zde na Médium.cz. A pokud vás zajímá i moje další tvorba, včetně anglických esejů a českého projektu RE:ČTENÍ, odkazy najdete na mém autorském profilu.

=================================

Zdroje a související čtení

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz