Hlavní obsah

Kulturu mají i zvířata. Jen člověk si ale myslí, že se bez ní obejde.

Foto: Martin Kubík / ChatGPT

Zvířata si předávají kulturu po generace. My tu svou považujeme za výjimečnou, ale stále častěji s ní zacházíme jako se zbytečným luxusem. A v Česku je to znát.

Článek

Když šimpanzi za bouřky předvádějí zvláštní pohyby, lámou větve a hlasitě volají, hledáme vysvětlení v jejich přirozeném chování. Když lidé tančí, aby přivolali déšť, mluvíme o rituálu a kulturní tradici.

Když se zvířata učí od zkušenějších členů skupiny, hovoříme o sociálním učení. Když si lidé předávají znalosti mezi generacemi, říkáme tomu kulturní dědictví.

Přitom rozdíl nemusí být vždy tak zásadní, jak jsme si dlouho mysleli. Vědecké poznatky postupně zpochybňují představu, že kultura je výhradně lidskou záležitostí.

A zatímco se tuto skutečnost učíme přijímat, odehrává se kolem nás zvláštní paradox.

My, kteří jsme na svou kulturu tolik hrdí, se k ní stále častěji chováme, jako bychom ji nepotřebovali. Nebo jako bychom ji měli právo škatulkovat a poroučet jí.

Paměť, kterou nelze zdědit v genech

Zvířecí kultura není romantická představa milovníků přírody. U řady druhů vědci doložili chování, které se jedinci učí od ostatních, předávají si je a které se mezi populacemi liší.

Šimpanzi používají různé nástroje a techniky získávání potravy. Některé skupiny kosatek mají vlastní způsoby lovu a charakteristické hlasové projevy. Migrující kopytníci se učí nacházet vhodné trasy a využívat krajinu.

Neznamená to, že zvířata mají stejnou kulturu jako lidé. Nemusíme jim připisovat literaturu ani filozofii, abychom uznali, že jejich společenství uchovávají znalosti, které nejsou jednoduše zapsané v genech.

Výzkumy například ukázaly, že obnovení tradičních migračních tras u přemístěných populací některých kopytníků může trvat celé generace. Zvířata musí znovu získat znalosti, které jejich předchůdci postupně nashromáždili.

Můžeme tedy zachránit jednotlivá zvířata, a přitom poškodit kolektivní paměť jejich společenství.

A právě tato myšlenka přesahuje zoologii.

Co vlastně považujeme za kulturu?

UNESCO chrání lidské nehmotné kulturní dědictví. Na jeho seznamech najdeme divadlo kabuki, reggae, tradiční řemesla, slavnosti i místní zvyky, o kterých většina světa nikdy neslyšela.

Rozhodující není jejich proslulost ani počet účastníků, ale skutečnost, že představují živou tradici určitého společenství.

Zvířecí kultury na těchto seznamech nenajdeme. Současný systém byl vytvořen pro ochranu lidského kulturního dědictví. To samo o sobě neznamená, že UNESCO existenci zvířecí kultury popírá. Nabízí se však otázka, zda bychom neměli podobnou pozornost věnovat také tradicím ostatních živočichů.

A především, zda dokážeme připustit, že něco hodnotného může existovat nezávisle na člověku a jeho potřebách.

Jenže než začneme uvažovat o ochraně kulturního dědictví zvířat, měli bychom se podívat, jak zacházíme s tím vlastním.

Kultura není ozdoba společnosti

Když se řekne kultura, mnozí si představí divadlo, koncert, výstavu nebo knihu. Něco příjemného, co si dopřejeme, pokud zbývá čas a peníze.

Jenže kultura není pouhou nabídkou volnočasových aktivit. Je také způsobem, jakým si společnost uchovává paměť, předává zkušenosti, zpochybňuje vlastní omyly a hledá odpovědi na složité otázky.

Literatura nám umožňuje nahlížet svět očima jiných lidí. Divadlo může vyslovit to, o čem se veřejně mlčí. Historie připomíná, kam vedla rozhodnutí, která se kdysi zdála rozumná nebo nevyhnutelná.

Nezávislá kultura má navíc jednu zásadní vlastnost: nemusí se líbit těm, kteří právě vládnou.

Nemusí potvrzovat jejich představu o společnosti. Nemusí být pohodlná, poslušná ani politicky korektní. Někdy je její největší hodnotou schopnost znepokojovat, nutit přemýšlet a zpochybňovat zažité představy.

Kultura, která smí pouze chválit, přestává být svobodnou kulturou. Stává se dekorací moci.

Když se kultura začne politikům plést do cesty

V posledních týdnech sledujeme v České republice události, které ve mně vyvolávají stále větší znepokojení a smutek.

Ministerstvo kultury například nařídilo mimořádné kontroly u čtyř členů Asociace nezávislých divadel, která veřejně kritizuje jeho politiku. Ministr Oto Klempíř odmítá, že by kontroly s kritikou souvisely.

Stát má samozřejmě právo kontrolovat využívání veřejných peněz. Právě proto však musí být schopen přesvědčivě vysvětlit, proč kontroluje konkrétní organizace, proč právě nyní a podle jakých kritérií.

Kontrola je legitimním nástrojem veřejné správy. Nesmí se však stát nástrojem, kterého se lidé začnou obávat pokaždé, když veřejně projeví nesouhlas.

Dalším příkladem je letošní ostudné předávání státních cen za literaturu a překladatelské dílo. Událost, která by měla představovat důstojné ocenění celoživotní práce, proběhla v omezené podobě, bez obvyklého televizního přenosu a bez účasti ministra.

Slavnostní ceremoniál jistě není podstatou kultury. Způsob, jakým stát oceňuje své spisovatele, překladatele a umělce, však vypovídá o tom, jakou hodnotu jejich práci přikládá.

Podobně znepokojivý je spor o financování České televize a Českého rozhlasu. Vládní koalice prosazuje zrušení poplatků a převedení financování pod státní rozpočet. Tvrdí, že nezávislost veřejnoprávních médií ohrožena nebude. Jejich zaměstnanci se však obávají opaku a přistoupili ke stávce.

Financování ze státního rozpočtu samo o sobě neznamená politické ovládnutí médií. Rozhodující jsou pravidla a skutečné záruky nezávislosti. Tyto otázky však nelze odbýt pouhým ujištěním, že se nic nestane.

Svoboda institucí nemůže záviset na dobré vůli politiků, kteří mají právě většinu ve Sněmovně.

Když občané zachraňují to, co stát nepodpořil

Zvláštní symboliku má letošní Korzo Národní, připomínající události 17. listopadu 1989.

Ministerstvo kultury mu tentokrát nepřidělilo dotaci ve výši jednoho milionu korun. Podle ministra projekt nesplnil podmínky příslušného programu, protože letošní výročí není kulaté. Z hlediska dotačních pravidel to může být legitimní vysvětlení.

Veřejnost však následně během krátké doby přispěla na pořádání akce téměř deseti miliony korun.

Je to povzbudivé. Ukazuje to, že lidem na připomínání svobody a demokratických hodnot záleží natolik, že jsou ochotni přispět vlastními penězi.

Zároveň v tom ale vidím něco znepokojivého.

Máme být spokojeni s představou, že veřejnost bude prostřednictvím sbírek nahrazovat podporu kulturních a občanských aktivit, které stát nepovažuje za prioritu?

Ne každá kulturní akce má automatický nárok na veřejné peníze. Jde však o předvídatelnost, transparentnost a dlouhodobou odpovědnost.

Společnost, která dokáže kulturu zachraňovat jen tehdy, když jí hrozí ztráta, možná zapomněla, proč ji měla chránit průběžně.

Zničit je snadné. Obnovit mnohem těžší.

Vraťme se ke zvířatům.

Pokud určité společenství ztratí zkušené jedince, tradiční způsoby získávání potravy nebo znalost migračních tras, nemusí stačit přivést nové jedince a očekávat, že všechno začne fungovat jako dřív.

Podobně je tomu s lidskou kulturou.

Divadelní soubor nevznikne ze dne na den. Literární časopis si buduje autory, čtenáře a důvěru dlouhé roky. Kulturní instituce uchovávají odborné znalosti, zkušenosti a kontinuitu, kterou nelze jednoduše koupit zpět.

Když o ně přijdeme, nemusíme jejich ztrátu pocítit okamžitě.

Přestane se konat jeden festival. Zanikne jeden časopis. Odejde několik schopných lidí. Nevznikne překlad knihy, která mohla oslovit další generaci čtenářů.

Každá jednotlivá ztráta může vypadat zanedbatelně. Teprve po letech zjistíme, že máme méně míst, kde se mohou střetávat různé názory, méně prostoru pro tvorbu nezávislou na okamžitém zisku a méně příležitostí poznávat svět jinak.

A tehdy už může být pozdě.

Ministr kultury by měl kulturu především chápat

Nečekám, že každý ministr kultury bude milovat současné umění, experimentální divadlo nebo literaturu, která kritizuje jeho politické přesvědčení.

Očekávám však, že bude rozumět tomu, proč mají právo existovat, proč si zaslouží férové zacházení a proč není úkolem ministerstva rozhodovat, která kultura je dostatečně pohodlná, aby si zasloužila podporu.

Veřejné peníze vyžadují kontrolu. Kulturní politika potřebuje pravidla, priority i odpovědné hospodaření. Potřebuje však také důvěru a pochopení, že hodnotu kultury nelze vždy vyjádřit návštěvností, tržbami nebo okamžitým ekonomickým přínosem.

Současné vládě proto nevyčítám samotnou snahu měnit pravidla. V demokracii mají vlády právo prosazovat svůj program.

Vyčítám jí způsob, jakým některé změny prosazuje, nejistotu, kterou vytváří, a nedostatek přesvědčivého dialogu s těmi, kterých se její rozhodnutí týkají.

Z jednotlivých kroků se skládá obraz kulturní politiky, v níž jako by bylo důležitější prosadit vlastní autoritu než pečovat o prostředí, které má ministerstvo chránit.

To je moje hodnocení, nikoliv důkaz skrytého úmyslu. Ale i bez dokazování úmyslů máme právo posuzovat výsledky a rizika politických rozhodnutí.

Ministr kultury není majitelem ani šéfem české kultury. Je dočasným správcem veřejné odpovědnosti za podmínky, v nichž může svobodně existovat.

A totéž platí pro vládu jako celek.

Co po nás zůstane?

Na začátku jsme mluvili o zvířatech, jejichž zkušenosti mohou být nenávratně ztraceny, pokud narušíme kontinuitu jejich společenství.

Ani lidská společnost není vůči podobným ztrátám imunní.

Máme knihovny, archivy, divadla, muzea, školy, veřejnoprávní média i nezávislé tvůrce. Vytvořili jsme mimořádně složitý systém uchovávání a předávání zkušeností.

A přesto se někdy chováme, jako by šlo o přepych, který si můžeme dovolit omezit pokaždé, když se to politicky nebo rozpočtově hodí.

Nejde přitom jen o peníze. Jde o to, zda jsme ochotni chránit také kulturu, která nám odporuje. Zda dokážeme respektovat umělce, kteří kritizují naše přesvědčení. Zda považujeme svobodnou tvorbu a nezávislé instituce za hodnotu, nebo za překážku.

A zda si uvědomujeme, že to, co dnes poškodíme, nemusí příští vláda dokázat jednoduše napravit.

Zvířatům jsme po staletí upírali schopnost vytvářet kulturu, protože jsme ji považovali za důkaz vlastní výjimečnosti. Dnes postupně zjišťujeme, že kultura může mít mnohem více podob, než jsme byli ochotni připustit.

Možná bychom se tedy měli přestat ptát pouze na to, zda si ostatní živočichové zaslouží uznání svého kulturního dědictví.

A začít se ptát, zda si my sami ještě uvědomujeme hodnotu toho vlastního.

Protože největším důkazem lidské výjimečnosti by nemělo být přesvědčení, že kulturu máme jen my. Měla by jím být schopnost pochopit, proč ji nesmíme ničit.

A to platí pro každou vládu. Nejen pro tu současnou.

=================================

Píšu o společnosti, historii, moci, technologiích a zvláštních způsobech, kterými si vytváříme obraz světa kolem nás.

Nemám v úmyslu říkat vám, co si máte myslet. Spíš občas zkusit zpochybnit něco, co ještě před pěti minutami vypadalo jako samozřejmost.

Další mé články najdete zde na Médium.cz. A pokud vás zajímá i moje další tvorba, včetně anglických esejů a českého projektu RE:ČTENÍ, odkazy najdete na mém autorském profilu.

=================================

Zdroje a inspirace

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz