Článek
Sedí spolu u stolu. Dva lidé, kteří se znají celé roky. Před nimi večeře, kolem nich ticho. Jeden odpovídá na zprávu, druhý sleduje něco na displeji. Občas se usmějí. Každý něčemu jinému.
Jsou spolu. A současně každý někde jinde.
Takový obraz dnes nikoho nepřekvapí. Nikdo se nehádá, nikdo nikomu neubližuje. Jen spolu právě nemluví.
Možná právě v tom je něco znepokojivého. Ne že bychom ztratili schopnost komunikovat. Nikdy v historii jsme neměli tolik možností komunikovat. Prostě jsme jen možná zapomněli, že komunikace nemusí znamenat rozmluvu.
Svět se zmenšil. Vzdálenost mezi lidmi zůstala.
Česká spisovatelka Radka Denemarková ve svém projevu na Frankfurtském knižním veletrhu vyslovila větu, která ve mně doteď rezonuje:
„Technologie překonaly všechny vzdálenosti, ale nevytvořily žádnou blízkost.“
Je to silná myšlenka. Avšak také trochu nespravedlivá.
Technologie totiž blízkost vytvářet a udržovat pomáhají. Rodiče mohou vidět své děti žijící v zahraničí. Prarodiče mohou sledovat první krůčky vnoučat vzdálených tisíce kilometrů. Lidé, kteří ve svém okolí nenacházejí porozumění, mohou díky internetu objevit přátelství nebo životního partnera.
To jsou skutečné lidské vztahy, které technologie umožňují.
Jenže technické spojení a lidská blízkost nejsou totéž.
Můžeme mít člověka neustále na dosah a přitom o něm vědět překvapivě málo. Každý den si vyměňovat zprávy, ale nikdy se nezeptat, jak se opravdu cítí. Znát jeho fotografie, názory, dovolené i jídelníček, ale nevědět, čeho se bojí.
Technologie odstranily mnoho překážek komunikace. Neodstranily však překážky porozumění.
A ty jsou mnohem starší než internet.
Máme stovky kontaktů. Kolik ale máme mezilidských vztahů?
Pojem přátelství prošel v digitálním prostředí zvláštní proměnou.
Přítele si přidáme jediným kliknutím. Něčí život začneme sledovat stisknutím tlačítka. Souhlas, soucit i láska dostaly své grafické značky.
Víme, že digitální přátelství nemusí být skutečným přátelstvím. Přesto jsme si na tento slovník zvykli.
Některé kontakty jsme nikdy osobně nepoznali. Jiné jsme potkali jednou před deseti lety. S dalšími nás spojuje práce nebo společný zájem.
Na tom není nic špatného. I volnější sociální vazby přinášejí informace, příležitosti a nové pohledy. Problém nastává, když si jejich množství začneme plést s hloubkou vztahů.
Člověk může mít tisíce sledujících a jen několik opravdových přátel. Nebo žádného blízkého člověka. Naopak někdo, kdo na sociálních sítích téměř neexistuje, může mít kolem sebe pevné společenství lidí, na které se může spolehnout.
Počet kontaktů nám neříká, zda jsme milováni, zda někomu důvěřujeme nebo zda máme komu zavolat, když se nám hroutí svět.
Vytvořili jsme prostředí, kde lze přesně spočítat téměř každou reakci. Jen to nejdůležitější stále spočítat neumíme.
Pozornost je možná nejvzácnější dar
Vyprávíte někomu něco důležitého. Máte starost nebo se chcete podělit o radost.
Druhý člověk poslouchá. A pak se rozsvítí jeho telefon.
Sklopí oči, podívá se, kdo píše. Možná odpoví. Potom se vrátí k rozhovoru.
Nic dramatického se nestalo. Jen na okamžik dostal někdo nepřítomný přednost před člověkem, který stojí přímo před námi.
Samozřejmě ne každé vyrušení znamená nezájem. Zpráva může být důležitá, telefonát naléhavý. Ale pokud se podobné situace opakují, můžeme postupně získat pocit, že jsme sice spolu, ale nikdy ne zcela.
A právě pozornost je jedním ze základních předpokladů blízkosti.
Naslouchat neznamená pouze slyšet slova. Znamená to nepřipravovat si okamžitě odpověď, nepřerušovat, nesoudit. Pokusit se pochopit, co nám druhý skutečně říká.
Vyžaduje to čas a trpělivost. Obojí se obtížně slučuje s prostředím, které nás neustále vyzývá, abychom se podívali ještě na něco dalšího.
Blízkost nevzniká tím, že jsme druhému nepřetržitě dostupní. Vzniká hlavně tím, že mu dokážeme být skutečně přítomni.
Telefon není příčinou každého odcizení
Bylo by pohodlné označit technologie za hlavního viníka.
Jenže lidé se dokázali jeden druhému vyhýbat dávno před vynálezem chytrého telefonu. Někdo se schovával za noviny, jiný za práci. Další trávil večery před televizí nebo v hospodě. V některých rodinách se o důležitých věcech nemluvilo celé generace.
Ne proto, že by chyběly komunikační prostředky, ale protože chyběla ochota nebo schopnost otevřít nepříjemné téma.
Technologie tento problém nevynalezly. Jen mu daly nové možnosti.
Dnes můžeme nepříjemné ticho okamžitě zaplnit. Nemusíme zůstat sami se svými myšlenkami, čekat, nudit se ani přemýšlet, zda zahájíme rozhovor.
Stačí sáhnout do kapsy.
Někdy telefon narušuje vztah, který by jinak fungoval. Jindy je jen příznakem vztahu, v němž už dávno něco nefunguje.
A někdy není ani jedno. Dva lidé mohou spokojeně sedět vedle sebe, každý ponořený do knihy nebo obrazovky, a přesto si být velmi blízcí.
Ticho není důkazem odcizení. Stejně jako neustálé povídání není důkazem porozumění.
Rozhodující je, zda si dokážeme být nablízku, když to jeden z nás potřebuje.
Samota není totéž co osamělost
Člověk může žít sám, mít několik přátel, trávit hodiny četbou nebo procházkami a být spokojený.
Stejně tak může žít uprostřed početné rodiny, každý den komunikovat s desítkami lidí a přesto mít pocit, že mu nikdo nerozumí.
Osamělost není prostým nedostatkem společnosti. Je také zkušeností, že nám chybějí vztahy takové kvality, jakou potřebujeme. Proto ji nelze vyřešit pouhým zvýšením počtu kontaktů.
Digitální technologie přitom mohou osamělost zmírňovat. Pro člověka s omezenou pohyblivostí, někoho žijícího daleko od rodiny nebo člověka, který ve svém okolí nenachází přijetí, mohou představovat důležitý most k ostatním.
Mohou však také vytvářet iluzi společenského života, který nám neposkytuje to, co od něj očekáváme.
Rozhodující není, zda vztah vznikl na internetu, nebo při osobním setkání. I digitální přátelství může být hluboké a opravdové.
Podstatné je, zda se v něm cítíme viděni, slyšeni a přijímáni.
Známe své preference. Známe ještě jeden druhého?
Digitální služby se přizpůsobují našemu chování. Doporučují hudbu, filmy, zprávy i výrobky. Snaží se odhadnout, co nás zaujme a u čeho vydržíme.
Někdy překvapivě úspěšně.
Jenže předvídat naše preference není totéž jako nám rozumět.
Algoritmus může rozpoznat, že často posloucháme smutnou hudbu. Nemusí vědět, zda jsme smutní, zda nás uklidňuje, nebo ji prostě máme rádi. Může odhadnout, které téma vyvolá naši reakci, ale nemusí chápat, proč je pro nás důležité.
Lidský vztah navíc není jen přizpůsobování se našim přáním.
Druhý člověk nám může odporovat, zklamat nás, něco po nás chtít nebo nám říct nepříjemnou pravdu. A my musíme přijmout, že má vlastní potřeby, hranice a představu o světě.
Skutečná blízkost proto není vždy pohodlná. Možná právě v tom spočívá její hodnota.
Být pochopen neznamená být neustále utvrzován ve vlastních představách. Někdy to znamená potkat člověka, který nám pomůže podívat se na sebe jinýma očima.
Vynalezli jsme rychlejší spojení. Ne rychlejší důvěru.
Zpráva, která kdysi putovala mezi kontinenty týdny, dnes dorazí během okamžiku. Můžeme společně pracovat, studovat, tvořit a udržovat vztahy bez ohledu na geografickou vzdálenost.
To je skutečný pokrok.
Ale některé lidské procesy zrychlit nedokážeme.
Důvěra vzniká postupně. Přátelství potřebuje zkušenost. Odpuštění nelze vynutit. Porozumění někdy vyžaduje několik rozhovorů, někdy celé roky.
A láska, má-li být něčím víc než okamžitým pocitem, vyžaduje odpovědnost a schopnost přijmout druhého člověka jako někoho, kdo nám nepatří.
Žádná aplikace za nás tyto věci neudělá.
Může usnadnit setkání, překlenout vzdálenost, připomenout narozeniny nebo umožnit rozhovor, který by se jinak neuskutečnil.
Ale důvěřovat, naslouchat, odpouštět a pečovat o vztah musíme sami.
Možná jsme si na technologický pokrok zvykli natolik, že očekáváme podobné zjednodušení i od lidských vztahů.
Jenže člověk není problém, který lze vyřešit aktualizací softwaru.
Co když problém není v technologiích?
Vraťme se k výroku Radky Denemarkové.
Technologie překonaly vzdálenosti, ale nevytvořily blízkost.
Možná bychom jej mohli trochu pozměnit.
Technologie překonaly vzdálenosti a daly nám mimořádnou příležitost vytvářet blízkost i tam, kde to dříve nebylo možné.
Ale nezaručily ji.
Nežijeme ve světě, v němž by nás technologie nevyhnutelně odsuzovaly k osamělosti. Máme více možností než kdykoliv předtím, jak být s druhými lidmi ve spojení.
Stále se však musíme učit, jak s nimi být ve vztahu.
Možná není nejdůležitější, kolik času trávíme před obrazovkou. Důležitější je, co nám tento čas dává, co nám bere a zda nám zbývá pozornost pro lidi, na kterých nám záleží.
Někdy je nejlepší odložit telefon. Jindy jej vzít a zavolat někomu, s kým jsme dlouho nemluvili.
Technologie nám v tom nebrání. Ale ani to za nás nerozhodnou.
Dokázali jsme zkrátit vzdálenost mezi kontinenty na několik milisekund. Přenést hlas, obraz i myšlenku téměř kamkoliv na světě.
Teď bychom se možná měli naučit překonávat vzdálenost mezi dvěma lidmi, kteří sedí vedle sebe.
=================================
Píšu o společnosti, historii, moci, technologiích a zvláštních způsobech, kterými si vytváříme obraz světa kolem nás.
Nemám v úmyslu říkat vám, co si máte myslet. Spíš občas zkusit zpochybnit něco, co ještě před pěti minutami vypadalo jako samozřejmost.
Další mé články najdete zde na Médium.cz. A pokud vás zajímá i moje další tvorba, včetně anglických esejů a českého projektu RE:ČTENÍ, odkazy najdete na mém autorském profilu.
=================================
Inspirace a zdroj
Radka Denemarková: Všechno je politika, projev při zahájení Frankfurtského knižního veletrhu, publikovaný ve zkrácené podobě v českém tisku. Výrok o technologiích a lidské blízkosti je výchozí inspirací této eseje. Ostatní úvahy představují vlastní interpretaci tématu.
