Když se občan změní v pouhého voliče

Volební místnost. Vezmeme hlasovací lístek, za plentou jej vložíme do obálky a vhodíme do urny. Máme splněno. Využili jsme své demokratické právo a svěřili rozhodování o veřejných záležitostech lidem, které jsme si vybrali.

Pro mnohé z nás tím občanská účast na politice prakticky končí. Následující roky sledujeme zprávy, komentujeme rozhodnutí vlády, rozčilujeme se nad opozicí nebo naopak nad těmi, kteří právě vládnou. Někdy si zanadáváme u piva, jindy na sociálních sítích. A čekáme na další volby.

Jiní to tak ale vidět nemusí. Zajímají se, organizují, demonstrují, podepisují petice, píší poslancům a snaží se ovlivňovat veřejné rozhodování i mezi volbami.

Přesto mohou obě skupiny dospět do překvapivě podobného postavení.

První se spokojila s tím, že jednou za několik let rozhoduje o obsazení politických funkcí. Druhá se snaží dělat mnohem víc, ale zjišťuje, že mezi právem vyjádřit svůj názor a možností přimět politickou moc, aby se jím skutečně zabývala, existuje značná vzdálenost.

Jeden občan se stává pouhým voličem dobrovolně. Druhý může zjistit, že mu navzdory veškerému úsilí zůstávají volby jediným spolehlivým způsobem, jak přispět ke změně politické reprezentace.

A právě v tom se skrývá jeden z paradoxů zastupitelské demokracie.

Článek 2 Ústavy České republiky začíná jednoznačně: „Lid je zdrojem veškeré státní moci.“

Ve třetím odstavci téhož článku se píše, že státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon.

Jsou to silná slova. Zvlášť když si uvědomíme, jak často o politice přemýšlíme.

Mluvíme o tom, co nám vláda dovolí, co nám politici dají nebo co pro nás ministr zařídí. Jako by veřejná moc byla jejich vlastnictvím a občané pouze příjemci jejich rozhodnutí.

Přitom ústavní princip stojí na opačné představě. Politická moc není soukromým majetkem těch, kteří ji právě vykonávají. Je jim svěřena na základě demokratických pravidel a její výkon je omezen právem.

Samozřejmě to neznamená, že občané mohou kdykoliv přikázat vládě, co má udělat. Zastupitelská demokracie potřebuje instituce, rozdělení pravomocí a možnost přijímat i nepopulární rozhodnutí.

Jenže mezi právem politické reprezentace rozhodovat a její odpovědností vůči občanům existuje vztah, který bychom neměli považovat za samozřejmý.

Protože jestliže je lid zdrojem státní moci, nabízí se otázka: jakou skutečnou možnost má tento lid kontrolovat její výkon v době mezi volbami?

Tomáš Garrigue Masaryk v Čapkových Hovorech s T. G. M. vyslovil myšlenku, která ani po téměř století neztratila nic ze své naléhavosti: „Demokracie potřebuje vůdců, ne pánů.“

Neodmítal tím autoritu ani vedení. Uvědomoval si, že společnost potřebuje schopné lidi, organizaci a rozdělení odpovědnosti.

Rozdíl mezi vůdcem a pánem však spočívá v tom, jak člověk chápe svou moc.

Vůdce musí umět vysvětlovat, přesvědčovat a nést odpovědnost. Pán může mít sklon považovat své rozhodnutí za dostatečné vysvětlení samo o sobě.

Masarykova představa demokracie byla spojena také s diskusí. Jenže diskuse má jednu základní podmínku: musí existovat ochota naslouchat.

Co se stane, když občané formulují své požadavky, předkládají argumenty a žádají vysvětlení, ale politická reprezentace nemá potřebu se jimi zabývat?

Nemusí je výslovně odmítnout. Nemusí s nimi polemizovat. Nemusí ani veřejně vysvětlit, proč je nepovažuje za důležité.

Může je jednoduše ignorovat.

A ignorování je v jistém smyslu horší než odmítnutí.

S odmítnutím lze polemizovat. Můžeme rozebrat jeho důvody, zpochybnit argumenty, hledat kompromis nebo přesvědčovat veřejnost, že rozhodnutí bylo chybné.

S mlčením se polemizuje mnohem hůře.

Česká společnost rozhodně není neschopná občanské mobilizace.

Dokázali jsme zaplnit Letenskou pláň, uspořádat velká shromáždění a spojit statisíce lidí kolem společného požadavku. Máme občanské iniciativy, nezávislé organizace i jednotlivce, kteří veřejným záležitostem věnují značné množství času a energie.

A jejich práce nekončí odchodem demonstrantů z náměstí.

Například spolek Milion chvilek pro demokracii dlouhodobě organizuje regionální aktivity, veřejná setkání a kampaně, jejichž cílem je zapojovat občany do politického dění.

V roce 2024 spolek informoval o iniciativě, při níž občané podle jeho údajů během prvních čtyř hodin odeslali poslancům tehdejší vládní koalice více než dva tisíce e-mailů s požadavkem na odvolání člena Rady České televize.

Dva tisíce e-mailů během čtyř hodin.

To je pozoruhodný příklad občanské mobilizace. Ale zároveň je to příležitost položit mnohem důležitější otázku.

Co se s těmito e-maily stalo?

Kolik poslanců na ně věcně odpovědělo? Kolik z nich se požadavkem zabývalo? Vedla iniciativa k jednání, veřejnému vysvětlení nebo konkrétnímu výsledku?

Bez dalších podkladů to nemůžeme spolehlivě říct. A právě proto bychom neměli automaticky předpokládat ani úspěch, ani neúspěch takové iniciativy.

Měli bychom však chtít vědět, jak její požadavky dopadly.

Počet lidí na demonstraci vypovídá o síle mobilizace. Počet podpisů ukazuje podporu požadavku. Ale skutečná účinnost občanské kontroly se ukazuje teprve v tom, co se děje na druhé straně.

A zde narážíme na problém, který nelze vyřešit tím, že občanské organizace budou ještě aktivnější.

Mohou organizovat další shromáždění, připravovat další petice, posílat další dopisy a věnovat své práci ještě více energie.

Jenže pokud politická reprezentace nemusí na jejich požadavky skutečně reagovat, může být i mimořádná občanská aktivita překvapivě málo účinná.

Ne proto, že by byla zbytečná.

Ale proto, že právo promluvit ještě neznamená možnost dosáhnout odpovědi.

České právo samozřejmě poskytuje občanům prostředky, jak se domáhat odpovědi.

Zákon o právu petičním například ukládá příslušnému státnímu orgánu, aby petici přijal, posoudil a do třiceti dnů písemně odpověděl. Odpověď má obsahovat stanovisko k jejímu obsahu a způsob vyřízení.

Zákon o svobodném přístupu k informacím stanovuje lhůty a postupy, kterými lze požadovat informace od veřejných institucí.

Existují také opravné prostředky, soudní ochrana a další mechanismy, které mají občanům pomáhat při kontrole veřejné moci.

Právní systém tedy nabízí poměrně rozsáhlá práva.

Jenže skutečný problém se někdy objeví teprve ve chvíli, kdy se je člověk pokusí využít.

V roce 2016 požádal datový novinář Českého rozhlasu Jan Cibulka o údaje o evidovaných trestných činech. Policejní prezidium jeho žádost nejprve odmítlo a později vyčíslilo náklady na vyhledání požadovaných informací na 25 827 649 korun.

Spor se dostal až k Ústavnímu soudu, který v červnu 2021 zrušil předchozí soudní rozhodnutí. Podle jeho nálezu správní soudy nedostatečně chránily právo novináře na informace před nepřiměřenou ekonomickou překážkou.

V jiném případě požádal tentýž novinář Českého rozhlasu o digitální model reliéfu České republiky. Zeměměřický úřad požadoval 2 998 037 korun. Spor začal v prosinci 2014 a Ústavní soud v červnu 2024 zrušil předchozí rozhodnutí správních soudů, které měly případ znovu posoudit.

V tomto případě šlo o informace o životním prostředí, na které se vztahuje zvláštní právní úprava. Podstata problému je však podobná.

Novinář využije zákonné právo. Instituce mu postaví do cesty překážku. Následují opravné prostředky, soudy a roky čekání.

A nakonec může přijít rozhodnutí, které mu dá za pravdu.

Jenže co když už je pozdě?

Co když informace, která měla pomoci veřejné kontrole konkrétního rozhodnutí, dorazí až ve chvíli, kdy se rozhodnutí dávno uskutečnilo?

Právo, které lze účinně uplatnit až ve chvíli, kdy už jeho využití nemůže nic ovlivnit, ztrácí podstatnou část své praktické hodnoty.

To ovšem neznamená, že všechny úřady postupují stejně nebo že zákonné prostředky nefungují nikdy. Takový závěr by byl nepodložený.

Znamená to něco jiného: i v právním státě mohou existovat situace, kdy je cesta k uplatnění práva natolik složitá a zdlouhavá, že jeho praktický význam slábne.

A právě tím se otevírá otázka, zda problém spočívá v samotných zákonech, jejich výkladu, způsobu vymáhání, nebo v kombinaci všech těchto okolností.

Ještě důležitější je ale jiný rozdíl.

Představme si, že úřad postupuje přesně podle zákona. Petici přijme, posoudí a v předepsané lhůtě odpoví, že jejím požadavkům nevyhoví.

Z právního hlediska může být všechno v pořádku.

Ale znamená to automaticky, že proběhl skutečný dialog?

Nemusí.

Formální odpověď může splnit zákonnou povinnost, aniž by občanům nabídla dostatečně přesvědčivé vysvětlení politického rozhodnutí. Poskytnutí informace zase samo o sobě neznamená, že se odpovědní představitelé budou ochotni bavit o jejích důsledcích.

A právě tady bychom měli rozlišovat dvě věci, které často zaměňujeme.

Právní odpovědnost znamená povinnost dodržovat pravidla. Politická odpovědnost zahrnuje také ochotu své jednání veřejně vysvětlovat a obhajovat.

První lze v určitých situacích vymáhat u soudu.

Druhou nelze jednoduše přikázat rozsudkem.

Přesto je pro fungování demokracie nezbytná.

Politik totiž nemusí porušit jediný zákon, aby se choval způsobem, který oslabuje důvěru veřejnosti v demokratické instituce.

Může využívat všechny zákonné možnosti, dodržovat všechny lhůty, a přesto se vyhýbat skutečné veřejné odpovědnosti.

A občan pak stojí před nepříjemnou skutečností.

Má právo ptát se. Má právo protestovat. Má právo sdružovat se s ostatními. V některých případech má dokonce právně vymahatelný nárok na odpověď.

Ale nemá obecné právo přimět politickou reprezentaci, aby s ním vedla smysluplný dialog.

Tady je potřeba přiznat také druhou stranu problému.

Ani stotisícová demonstrace nepředstavuje všechny občany. Její účastníci nemají automatické právo přikázat vládě, jak má rozhodnout.

Politická reprezentace získala mandát ve svobodných volbách a nese odpovědnost také vůči lidem, kteří na demonstraci nepřišli nebo mají zcela opačný názor.

A co když dvě občanské iniciativy požadují protichůdná rozhodnutí?

Má rozhodovat počet podpisů? Velikost demonstrace? Schopnost organizátorů získat mediální pozornost?

To by nebyla dobrá cesta.

Demokracie nemůže fungovat jako soutěž v tom, kdo dokáže hlasitěji protestovat.

Francouzský myslitel Alexis de Tocqueville si už v devatenáctém století uvědomoval význam občanského sdružování. Jednotlivec může být vůči rozsáhlé státní moci slabý, ale společným postupem s ostatními získává možnost veřejné záležitosti ovlivňovat.

Právě proto jsou spolky, iniciativy a další formy občanské spolupráce pro demokracii důležité.

Nemohou však nahradit svobodné volby ani rozhodovací pravomoci ústavních institucí.

A ani by neměly.

Smyslem občanské kontroly není převzít moc od zvolených představitelů. Jejím smyslem je zabránit tomu, aby se svěřená moc proměnila v moc, která už necítí potřebu skládat účty.

Existuje tedy způsob, jak politickou reprezentaci přimět k věcnému dialogu, aniž bychom oslabili její demokratický mandát?

Jednoduchou odpověď nemáme. Ale několik možností stojí za úvahu.

Významné občanské petice by například mohly za jasně stanovených podmínek získat nárok na veřejné projednání a podrobně odůvodněné stanovisko příslušného orgánu. Nejen na písemnou odpověď podle zákona.

Uplatňování práva na informace by mohlo být chráněno rychlejšími a účinnějšími postupy proti nečinnosti a opakovanému odmítání. Aby občan nemusel strávit roky vymáháním něčeho, co mu zákon přiznává.

A veřejnost by mohla mít přehlednější možnost sledovat, co se s občanskými požadavky skutečně stalo. Kdo je převzal, jaké stanovisko zaujal, zda proběhlo jednání a proč byl požadavek přijat nebo odmítnut.

Některé prvky těchto postupů už existují. Otázkou je, zda jsou dostatečně dostupné, účinné a zda jejich využití vede k něčemu víc než k formálnímu uzavření spisu.

Žádný z těchto mechanismů by přitom neměl zaručovat, že občané dosáhnou požadovaného rozhodnutí.

To by mohlo narušit princip zastupitelské demokracie.

Měly by však vytvářet prostředí, ve kterém politická moc nemůže veřejně formulované a řádně předložené požadavky jednoduše odložit bez věcného vypořádání, pokud splňují předem stanovené podmínky.

Samozřejmě i zde vznikají další otázky. Jak určit významnost podnětu? Jak zabránit zahlcení institucí? Jak zajistit, aby se povinné projednání nestalo jen další formalitou?

Právě proto nejde o hotové recepty.

Jde o směr, kterým bychom měli přemýšlet, pokud nechceme demokracii omezit na pravidelné střídání politických reprezentantů.

Svobodné volby jsou základem zastupitelské demokracie. Umožňují nám rozhodovat o tom, komu svěříme výkon veřejné moci, a pokojně měnit ty, kteří naši důvěru ztratili.

Jenže mezi jedněmi a druhými volbami se odehrává většina politického života.

Přijímají se zákony, rozdělují veřejné prostředky, rozhoduje se o školství, zdravotnictví, bezpečnosti i podobě krajiny, ve které budeme žít.

A právě v tomto období by občan neměl být odkázán pouze na naději, že za několik let dostane příležitost hlasovat jinak.

Část společnosti se s takovým uspořádáním spokojí. Volby považuje za splnění své občanské povinnosti a další odpovědnost přenechává zvoleným představitelům.

Jiní se spokojit nechtějí. Zajímají se, protestují, organizují, požadují vysvětlení a snaží se ovlivňovat veřejné dění.

Jenže i oni mohou narazit na hranice systému, který jim sice umožňuje vyjádřit nesouhlas, ale ne vždy nabízí dostatečně účinnou cestu, jak přimět politickou moc k věcné reakci.

Výsledkem mohou být dvě různé cesty ke stejnému postavení.

Jeden občan se stává pouhým voličem, protože se své průběžné odpovědnosti dobrovolně vzdává.

Druhý zůstává aktivním občanem, ale zjišťuje, že jeho nejspolehlivějším nástrojem ke změně politické reprezentace jsou opět až příští volby.

A právě zde bychom se měli ptát, zda jsme si na takové pojetí demokracie nezvykli až příliš snadno.

Demokracie totiž není jen právo jednou za několik let rozhodnout, kdo bude vládnout.

Je to také trvalý vztah mezi těmi, kdo moc svěřují, a těmi, kdo ji vykonávají.

Vztah, který by měl stát na odpovědnosti, vysvětlování a ochotě naslouchat. Ne na představě, že volebním vítězstvím získává politik na několik let právo občany ignorovat.

Protože demokracie nemusí občanům zaručit, že jejich požadavky budou splněny. Měla by jim však zaručit, že jejich hlas nebude možné jednoduše odložit stranou.

A pokud to nedokáže, pak se i ten nejaktivnější občan může nakonec ptát, zda mu z jeho politické moci nezůstalo především jediné.

Právo znovu vhodit lístek do urny.

==========================

Píšu o společnosti, historii, moci, technologiích a zvláštních způsobech, kterými si vytváříme obraz světa kolem nás.

Nemám v úmyslu říkat vám, co si máte myslet. Spíš občas zkusit zpochybnit něco, co ještě před pěti minutami vypadalo jako samozřejmost.

Další mé články najdete zde na Médium.cz. A pokud vás zajímá i moje další tvorba, včetně anglických esejů a českého projektu RE:ČTENÍ, odkazy najdete na mém autorském profilu.

==========================