Kdy nastane ten správný čas říct ne?

V sobotu 24. října 2026, ve 4:36 ráno, rozhodovali poslanci o dalším osudu návrhu, který má zásadně změnit financování České televize a Českého rozhlasu. Vládní koalice jej předchozí den nečekaně zařadila k přednostnímu projednání, prosadila pevný čas hlasování a omezila rozpravu. K řečnickému pultu se podle ČTK nedostalo 65 přihlášených poslanců.

Po téměř dvaceti hodinách jednání návrh prošel prvním čtením. Opozice neprosadila jeho zamítnutí ani vrácení k přepracování. Zákon ještě přijat nebyl, čekají jej další fáze legislativního procesu. Přesto se už odehrálo něco, co stojí za pozornost bez ohledu na konečný výsledek.

Politická většina využila své převahy k prosazení postupu, který výrazně omezil prostor pro parlamentní debatu o financování veřejnoprávních médií. Předseda poslaneckého klubu SPD Radim Fiala následně vysvětlil, že moment překvapení byl důležitý kvůli hrozícím obstrukcím opozice.

Z hlediska politické taktiky tomu lze rozumět. Kdo chce prosadit svůj návrh, snaží se překonat odpor protivníků. Ale je všechno, co lze politicky prosadit, také správné?

A ještě něco. Kolik poslanců vládní koalice si během jednání skutečně položilo otázku, zda je zvolený postup správný? Kolik jich mělo pochybnosti? A pokud je měli, co s nimi udělali?

Nevíme. Do jejich svědomí nevidíme a ze samotného hlasování nelze vyvozovat, že někdo jednal proti vlastnímu přesvědčení. Víme však, že každý složil poslanecký slib a podle Ústavy vykonává mandát osobně, bez vázanosti příkazy.

Právě rozpor mezi ústavní odpovědností jednotlivce a politickou loajalitou ke skupině stojí za zamyšlení. Pokud se osobní úsudek stane formalitou a rozhodujícím argumentem bude přání stranického vedení, otázka svědomí začíná být nepříjemně aktuální.

A nejen ve Sněmovně.

V červnu 2026 publikovala historička a politoložka Hana Kubátová v Deníku N komentář Dějiny jsou zpátky v kurzu. A mně z toho není dobře. Zabývá se tím, jak zacházíme s historickou zkušeností, jak snadno se minulost mění v politický nástroj a jak obtížně rozpoznáváme nebezpečné společenské změny, pokud čekáme na jejich jednoznačné historické obdoby.

Zvlášť mě zaujal její postřeh, že se vysmíváme hodnotové politice.

A právě v tom je rozpor. Hlásíme se k demokracii, svobodě, právnímu státu, lidské důstojnosti a odpovědnosti. Současně se o těchto principech někdy mluví jako o luxusu, který si můžeme dovolit jen tehdy, když je všechno v pořádku.

Jakmile nastanou komplikace, potřebujeme přece pragmatismus. Výsledky. Sílu. Kompromisy. Nemůžeme se pořád zabývat principy.

Jenže co když je takové uvažování založeno na omylu? Co když hodnoty nejsou překážkou pragmatického rozhodování, ale podmínkou, aby jeho výsledky měly dlouhodobý smysl?

Pragmatismus má v politice nezastupitelné místo. Politik odmítající jakýkoliv kompromis může být zásadový, ale také neschopný cokoliv prosadit. Demokratická společnost sdružuje lidi s různými zájmy, přesvědčeními a představami o spravedlnosti. Bez vyjednávání by její instituce snadno uvízly ve slepé uličce.

Kompromis tedy není automaticky zradou hodnot. Rozhodující je, v čem jsme ochotni ustoupit.

Můžeme se dohodnout na jiné výši daně, harmonogramu reformy nebo způsobu financování veřejné služby. To jsou legitimní předměty politického vyjednávání. A platí to i pro Českou televizi a Český rozhlas.

Financování veřejnoprávních médií ze státního rozpočtu samo o sobě nedokazuje, že vláda chce média ovládnout. Takový model existuje i v jiných evropských zemích. Rozhodují konkrétní podmínky, dlouhodobé záruky a ochrana redakční nezávislosti.

Právě proto si návrh zaslouží důkladnou veřejnou a parlamentní debatu. Změna financování totiž není pouhá účetní operace. Může ovlivnit předvídatelnost příjmů veřejnoprávních institucí i jejich závislost na rozhodování politické většiny.

Vládní představitelé tvrdí, že navrhovaná změna nezávislost médií neohrozí. Kritici upozorňují na riziko větší závislosti na státu. O takovém sporu se má vést věcná debata. Tím spíš je namístě ptát se, zda bylo správné prostor pro ni omezit.

Pragmatismus hledá uskutečnitelnou cestu k cíli. Oportunismus přizpůsobuje samotné zásady tomu, co se právě vyplácí.

Na první pohled nemusí být rozdíl patrný. Oba přístupy používají stejná slova: odpovědnost, stabilita, realismus, nutnost kompromisu. Rozpoznáme je spíše podle toho, co se stane, když dodržení principu začne něco stát.

Článek 23 Ústavy České republiky obsahuje poslanecký slib, v němž se zákonodárce zavazuje vykonávat mandát v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.

Článek 26 dodává:

„Poslanci a senátoři vykonávají svůj mandát osobně v souladu se svým slibem a nejsou přitom vázáni žádnými příkazy.“

Poslanec není zaměstnancem předsedy strany. Jeho hlas není majetkem poslaneckého klubu. Mandát nedostal proto, aby bezvýhradně plnil každé přání stranického vedení.

Politické strany samozřejmě potřebují určitou disciplínu. Bez ní by se parlamentní většina obtížně domlouvala na společném programu a vláda by těžko prosazovala své návrhy. Hlasovat společně se stranickými kolegy tedy samo o sobě není nic podezřelého.

Jenže co když se poslanec s rozhodnutím klubu skutečně neztotožňuje? Co když má vážné pochybnosti o zákonu nebo způsobu jeho projednávání? Má dát přednost vlastnímu úsudku, nebo stranické loajalitě?

Ústava říká jasně, že jej žádný příkaz právně nezavazuje. Politická realita však vytváří jiné tlaky: možnost ztráty vlivu uvnitř strany, obavu o místo na kandidátce, strach z konfliktu s vedením nebo neochotu narušit jednotu klubu.

Takové motivy mohou v politice existovat. Bez důkazů je ale nemůžeme připisovat konkrétním poslancům. O to důležitější je ptát se na prostředí, v němž rozhodují.

Jakou skutečnou hodnotu má svobodný poslanecký mandát, pokud je politická poslušnost odměňována a nezávislý úsudek může znamenat osobní ztrátu?

Nejde jen o současnou vládní koalici. Stejná otázka platí pro jakoukoliv parlamentní většinu. A také pro opozici, která může být v pokušení hájit procedurální principy jen tehdy, když je sama v menšině.

Hodnoty přece nemohou platit podle toho, kdo právě sedí ve vládních lavicích.

Hana Kubátová upozorňuje na souvislost, kterou v politických debatách často přehlížíme: síla, spojenectví a důvěra nejsou oddělené světy.

Proč uzavíráme smlouvy? Protože předpokládáme, že druhá strana dodrží závazky, i když se jí to zrovna nebude hodit.

Proč fungují mezinárodní spojenectví? Nejen díky společným zájmům, ale také díky předvídatelnosti partnerů. Stát, který mění závazky podle okamžité výhodnosti, může krátkodobě získat prostor k manévrování. Zároveň však riskuje, že jeho příštím slibům už nikdo nebude tolik věřit.

A proč potřebujeme právní stát? Protože pravidla nemají platit pouze tehdy, když se jejich dodržování někomu hodí.

Hodnoty mají velmi praktický rozměr. Důvěru nelze nařídit, vytvořit tiskovou konferencí ani schválit parlamentní většinou. Vzniká opakovanou zkušeností, že lidé a instituce jednají předvídatelně a dodržují pravidla i tehdy, když by jejich porušení bylo výhodnější.

Proto může být krátkodobě výhodné rozhodnutí dlouhodobě velmi drahé.

Ne každá zásadová politika je rozumná. Ale ani každé rozhodnutí vydávané za realistické nemusí být prozíravé. Někdy jen přesouvá náklady do budoucnosti.

A účet pak dostane někdo jiný.

Jedním z důležitých motivů komentáře Hany Kubátové je opatrnost při používání historických analogií.

Minulost nelze mechanicky přenášet do současnosti. Ne každý autoritářský projev znamená návrat fašismu. Ne každý politický konflikt předznamenává diktaturu. Podobná přirovnání mohou více zakrývat než vysvětlovat.

To ale neznamená, že máme přehlížet mechanismy známé z historie: oslabování nezávislých institucí, zpochybňování legitimity politických oponentů, rozdělování společnosti na ty, kteří údajně patří dovnitř, a ty ostatní, nebo postupné zvykání si na jazyk, který by dříve vyvolal odpor.

Každý takový jev je nutné posuzovat samostatně, v konkrétním kontextu a na základě důkazů. Žádný sám o sobě nedokazuje, že společnost směřuje k určitému historickému výsledku.

Připomínají však, že demokratické normy nejsou samozřejmé. Jejich životaschopnost závisí také na tom, zda je lidé a instituce skutečně dodržují.

Jak tedy poznáme chvíli, kdy už je potřeba se ozvat? Máme čekat, až bude ohrožení naprosto jednoznačné? A podle čeho poznáme, že jsme nečekali příliš dlouho?

Historie nám nedává kalendář s datem poslední bezpečné příležitosti. Ukazuje však, že mnohé změny se stávají zřetelnými teprve zpětně.

Kubátová popisuje zkušenost historičky, která v archivech nenachází pouze příběhy lidí dopouštějících se zla, ale také osudy těch, kteří se rozhodli vyčkávat.

To je mimořádně důležitý postřeh.

Máme totiž tendenci představovat si historické katastrofy jako dílo výjimečně zlých jednotlivců. Takové vysvětlení je pohodlné. Odděluje minulost od přítomnosti. Byli to jiní lidé, jiná doba, jiné okolnosti.

My bychom se přece zachovali jinak.

Jenže to nevíme.

Morální rozhodnutí nepřicházejí s jasným označením správné a nesprávné možnosti. Rozhodujeme se s neúplnými informacemi, pod tlakem okolností, se strachem o práci, rodinu, bezpečí nebo vlastní budoucnost.

Proto bychom měli být opatrní při posuzování lidí v minulosti. Není totéž mlčet z pohodlnosti a mlčet pod bezprostřední hrozbou násilí. Není totéž přehlížet nespravedlnost kvůli kariéře a snažit se ochránit vlastní děti před represí.

Tyto rozdíly jsou zásadní. Jenže ne každé mlčení je vynucené. Někdy člověk jednoduše vyhodnotí, že se mu nevyplatí riskovat nepříjemnost.

A právě taková obyčejná, každodenní rozhodnutí stojí za pozornost. Ne proto, abychom každého mlčícího člověka označili za spoluviníka budoucí katastrofy, ale abychom se ptali, jakou společnost vytváříme tím, co jsme ochotni přehlížet.

Představme si veřejně činného člověka, který použije vůči svým oponentům ponižující označení.

Někteří protestují. Jiní namítnou, že se přece nesmíme urážet kvůli každému slovu. Další připomenou, že dotyčný má i dobré nápady a na slovníku tolik nezáleží.

Samo o sobě to ještě nemusí znamenat zásadní společenský zlom. Ale co když se takové vyjadřování opakuje a stane se běžnou součástí politického soupeření?

Co když se přestaneme ptát, zda je přijatelné, aby představitel veřejné moci takto mluvil, a začneme řešit pouze to, zda tím získává politické body?

Pak se změnilo něco důležitého. Ne nutně zákon nebo ústava.

Změnilo se naše měřítko.

Začali jsme posuzovat jednání podle jeho účinnosti, nikoliv také podle přijatelnosti. A to je nebezpečná záměna.

Úspěch totiž není důkazem správnosti. Když něco funguje, ještě to neznamená, že je to v pořádku.

Abychom byli spravedliví, musíme připustit ještě jednu věc: také hodnotami lze manipulovat.

Politici se mohou dovolávat svobody, zatímco usilují o omezení svobody druhých. Mohou hovořit o bezpečnosti, aby ospravedlnili nepřiměřené zásahy. Mohou se zaklínat demokracií, ale odmítat její pravidla, když se jim výsledek nelíbí.

Takové rozpory nejsou výsadou jedné ideologie. Proto nestačí rozdělovat politiku na hodnotovou a nehodnotovou podle slov, kterými se její představitelé prezentují.

Důležitější je sledovat, zda jejich jednání odpovídá deklarovaným principům. Zda stejná pravidla uplatňují na spojence i protivníky. Zda dokážou připustit oprávněnou kritiku vlastního tábora. Zda respektují práva těch, kteří nesouhlasí. A zda jsou ochotni přijmout i nevýhodné rozhodnutí, pokud by opačný postup znamenal porušení pravidel, jejichž dodržování sami požadují.

Hodnoty se nepoznají podle toho, jak hlasitě je vyznáváme. Poznají se podle hranic, které kvůli vlastnímu prospěchu odmítáme překročit.

Vraťme se do Poslanecké sněmovny.

Nevíme, zda některý z vládních poslanců při říjnovém hlasování potlačil vlastní pochybnosti, aby nenarušil jednotu koalice. Možná všichni hlasovali podle svého přesvědčení. Možná někteří pochybovali, ale společný postup považovali za přijatelný kompromis. A možná někdo usoudil, že nesouhlas by jej stál příliš mnoho.

Bez jejich svědectví zůstávají tyto možnosti otevřené. Ústavní otázka tím ale nezmizí.

Proč poslanec skládá slib podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, pokud by jeho hlavní povinností měla být poslušnost vůči stranickému vedení? A proč Ústava výslovně říká, že není vázán žádnými příkazy?

Protože demokratická reprezentace nestojí jen na stranách a jejich programech. Stojí také na osobní odpovědnosti lidí, kteří dostali mandát rozhodovat za ostatní.

Nemusejí v každém hlasování jednat proti své straně. Ale konečné rozhodnutí musí být jejich vlastní.

A stejný princip, byť v jiných podmínkách, se týká nás všech.

Nemusíme reagovat na každou nespravedlnost, vést každý spor ani nést neomezená rizika. Existuje však rozdíl mezi vědomým rozhodnutím, že v určité situaci nemohu jednat, a pohodlným přesvědčením, že jednat nemusím nikdy.

První může být projevem rozumného úsudku. Druhé se může stát způsobem života.

Nemusíme odmítat každý kompromis, v každém sporu vidět střet dobra se zlem ani považovat každého názorového oponenta za člověka bez zásad.

Ale měli bychom vědět, kde jsou naše hranice.

Co jsme ochotni přijmout výměnou za stabilitu, prosperitu nebo politický úspěch? A co už ne?

Pokud si nedokážeme odpovědět předem, hrozí, že o našich hranicích rozhodnou okolnosti. Nebo někdo jiný.

Možná právě proto je otázka správného času tak zrádná. Předpokládá totiž, že jednou přijde okamžik, kdy už nebude o čem pochybovat. Kdy bude všechno jasné. Kdy nebudeme muset nic riskovat, protože všichni ostatní už budou vědět, na které straně stát.

Jenže taková chvíle nemusí přijít. A pokud přijde, může být pozdě na to, aby naše rozhodnutí ještě něco změnilo.

Správný čas říct ne možná není chvíle, kdy už je nebezpečí zřejmé všem. Je to chvíle, kdy ještě máme možnost zabránit tomu, aby se nepřijatelné stalo samozřejmým a nebezpečí posílilo.

=================================

Poznámka autora: Tento text vznikl 25. října 2026 a zachycuje stav projednávání návrhu na změnu financování ČT a ČRo k tomuto datu. Nejde o průběžně aktualizovaný článek. Dalšímu vývoji se budu případně věnovat v samostatném textu, nikoliv zpětnými úpravami tohoto komentáře.

=================================

Píšu o společnosti, historii, moci, technologiích a zvláštních způsobech, kterými si vytváříme obraz světa kolem nás.

Nemám v úmyslu říkat vám, co si máte myslet. Spíš občas zkusit zpochybnit něco, co ještě před pěti minutami vypadalo jako samozřejmost.

Další mé články najdete zde na Médium.cz. A pokud vás zajímá i moje další tvorba, včetně anglických esejů a českého projektu RE:ČTENÍ, odkazy najdete na mém autorském profilu.

=================================