Článek
Při čtení projevu historičky Anne Applebaum mě zaujala jedna její mimořádně ostrá věta.
Tvrdí, že Donald Trump při jednání s Ruskem neusiloval v první řadě o spravedlivý mír pro Ukrajinu nebo bezpečnost Evropy, ale o vytvoření podmínek, v nichž by americké firmy mohly profitovat z obnovených ekonomických vztahů s Ruskem a případného rušení sankcí.
To je silné tvrzení.
A především je to interpretace Trumpových motivů, nikoliv něco, co bychom mohli jednoduše prohlásit za prokázaný fakt.
Položila mi tím ale mnohem zajímavější otázku.
Co když se americká zahraniční politika skutečně začíná měnit z dlouhodobé investice v sérii jednotlivých obchodů?
Amerika nikdy nepomáhala Evropě zadarmo
Někdy o poválečných vztazích mezi Spojenými státy a Evropou mluvíme, jako by Amerika desítky let Evropany nezištně chránila.
To je poněkud romantická představa.
Marshallův plán nebyl charita. NATO nebylo charita. Americké základny v Evropě nebyly charita.
Spojené státy do evropské bezpečnosti investovaly také proto, že stabilní, prosperující a demokratická západní Evropa byla v americkém zájmu.
Amerika za to něco dostávala.
Politický vliv. Bezpečnější Atlantik. Silné obchodní partnery. Vojenské základny. Spojence. A především mezinárodní prostředí, v němž měla mimořádně silné postavení.
Poválečný systém tedy rozhodně nebyl založen na americkém altruismu.
Byl založen na něčem jiném.
Na přesvědčení, že některé investice do vlastní moci se nevracejí příští čtvrtletí, ale během příštích desetiletí.
Investice versus transakce
A právě tady se Trumpův přístup stává zajímavým.
Jeho zahraniční politika bývá výrazně transakční.
Co za to dostaneme?
Kolik zaplatíte za naši ochranu?
Jaký obchod z toho bude mít Amerika?
Jaké suroviny získáme?
Co dostaneme výměnou za ústupek?
Takové otázky samy o sobě nejsou nesmyslné. Naopak. Každá vláda má hájit zájmy vlastní země a přemýšlet o nákladech svých rozhodnutí.
Problém může vzniknout ve chvíli, kdy se tento způsob uvažování stane jediným měřítkem.
Protože některé věci mají hodnotu právě proto, že je nelze jednoduše nacenit.
Kolik stojí NATO?
Zkusme si představit NATO jako obchodní transakci.
Spojené státy utrácejí peníze za obranu. Udržují vojáky a základny v Evropě. Přispívají ke společným vojenským kapacitám.
Co za to dostávají?
Pokud budeme počítat pouze peníze, může účet vypadat jednoduše.
Jenže vojenské spojenectví není předplatné bezpečnostní služby.
Americká přítomnost v Evropě není pouze službou, kterou Washington poskytuje Evropanům.
Je zároveň infrastrukturou americké moci.
Americké základny, interoperabilita armád, zpravodajská spolupráce, logistické sítě, politické vztahy a desítky států ochotných koordinovat svou bezpečnostní politiku s Washingtonem dávají Spojeným státům něco, co si nelze jednoduše koupit.
Dosah.
Vliv.
A spojence.
Stejný problém mají sankce
Podobně můžeme uvažovat o sankcích proti Rusku.
Z čistě obchodního hlediska jsou sankce zvláštní nástroj.
Jejich podstatou totiž je, že si dobrovolně zakážete některé obchody, které by jinak mohly být výhodné.
Americká nebo evropská firma tak může přijít o zákazníka. Investor o příležitost. Vývozce o trh.
Pokud budeme měřit pouze bezprostřední ekonomický zisk, sankce mohou vypadat jako špatný obchod.
Jenže jejich smyslem není vydělávat peníze.
Jejich smyslem je použít ekonomickou sílu k dosažení politického nebo bezpečnostního cíle.
A právě proto je otázka případného rušení sankcí vůči Rusku tak zajímavá.
Ne proto, že by o jejich odstranění nikdy nemělo být možné jednat. Sankce jsou politický nástroj a mohou být součástí vyjednávání.
Otázka zní:
Co za jejich odstranění dostaneme?
Pokud bezpečnostní ústupek vyměníme za bezpečnostní výsledek, může jít o strategii.
Pokud jej vyměníme především za možnost znovu obchodovat, začínáme bezpečnost převádět na obchodní transakci.
Jenže Trumpův příběh není tak jednoduchý
Právě tady je fér dodat něco, co se do jednoduchého obrazu Trumpa jako prezidenta ochotného obchodovat s Ruskem příliš nehodí.
Jeho politika nebyla jednosměrná.
Trumpova administrativa s Moskvou skutečně jednala a ekonomické vztahy i sankce byly součástí širší debaty. Současně ale Washington používal proti Rusku i ekonomický tlak. A v září 2026 Trump podepsal nový rozsáhlý sankční zákon zaměřený mimo jiné na ruský energetický a obranný sektor.
Ještě koncem srpna americký ministr financí Scott Bessent podle agentury Reuters ruskému ministrovi financí sdělil, že dokud válka na Ukrajině neskončí, Rusko nemůže očekávat ekonomické úlevy ani nové dohody.
Jednoduchý příběh „Trump chce zrušit sankce, aby americké firmy mohly vydělávat“ proto dnešní realitu nevystihuje.
Applebaumová ale podle mě otevírá důležitější problém než otázku jedné konkrétní sankce.
Jde o způsob uvažování.
Cena obchodu a cena systému
Představme si firmu, která zdědí mimořádně úspěšný podnik.
Nový ředitel začne procházet účetnictví.
Tahle pobočka stojí příliš mnoho.
Tento zákazník nám přináší malou marži.
Tato služba je ztrátová.
Tento zaměstnanec je drahý.
Každé rozhodnutí jednotlivě může dávat ekonomický smysl.
Pobočku zavřeme.
Zákazníka opustíme.
Službu zrušíme.
Zaměstnance propustíme.
A po několika letech zjistíme, že jsme dokonale optimalizovali jednotlivé položky — a zničili firmu.
Protože jejich hodnota nespočívala pouze v tom, kolik vydělávaly samy.
Spočívala také v systému, který společně vytvářely.
A právě to může být problém čistě transakční zahraniční politiky.
Můžete vydělat na každém jednotlivém obchodu a současně prodělat na celém systému.
Velmoc má ještě jeden zvláštní kapitál
Existuje totiž něco, co se do účetnictví zahraniční politiky zapisuje velmi obtížně.
Důvěra.
Spojenectví funguje proto, že jeho členové předpokládají určitou míru předvídatelnosti.
Že dohoda platí i tehdy, když zrovna není výhodná.
Že partner nepřepočítává každý závazek před každým rozhodnutím.
Že dnešní nevýhodný krok může mít smysl proto, že zítra bude pomoc potřebovat někdo jiný.
Právě tím se spojenectví liší od obchodu.
Když kupuji auto, nemusím věřit, že mi prodejce přijde za deset let na pomoc.
Když stavím svou bezpečnost na vojenském spojenectví, potřebuji věřit, že partner přijde.
A tuto důvěru lze ztratit mnohem rychleji, než ji lze vybudovat.
Možná právě tady leží skutečná hodnota poválečné Ameriky
Spojené státy se po druhé světové válce staly mimořádně mocnou zemí nejen proto, že měly obrovskou ekonomiku a armádu.
Měly ještě něco.
Síť států, které byly ochotné spojit svou bezpečnost, obchod a část své zahraniční politiky s americkým systémem.
Samozřejmě ne vždy dobrovolně, bez konfliktů nebo bez vlastních zájmů.
Ale dostatečně na to, aby vznikla síť spojenectví, jakou žádná jiná velmoc neměla.
To je kapitál.
Jen se špatně zapisuje do tabulky.
A možná právě proto jej lze snadno podcenit.
Kolik tedy stojí spojenectví?
Možná je to nakonec špatně položená otázka.
Stejně jako není možné určit hodnotu mostu pouze podle ceny mýtného, není možné určit hodnotu spojenectví pouze podle toho, kolik peněz na něm letos vyděláme.
Jeho hodnota se ukáže ve chvíli, kdy jej skutečně potřebujeme.
A právě tady se vracím k větě Anne Applebaumové.
Nevím, zda lze prokázat, že Trump jednal s Ruskem především proto, aby americké firmy vydělaly na obnoveném obchodu. Současný vývoj ostatně ukazuje mnohem složitější obraz.
Její poznámka ale otevírá otázku, která je podle mě důležitější než Trumpovy osobní motivy:
Co se stane s velmocí, která začne hodnotu svých spojenectví měřit především podle okamžité návratnosti?
Impérium může své spojence nutit k poslušnosti.
Velmoc si může přízeň jiných zemí kupovat.
Ale spojenectví funguje jen tehdy, když obě strany věří, že jejich vztah má větší hodnotu než právě uzavíraný obchod.
Protože ve chvíli, kdy má všechno svou cenu, ji nakonec dostane i spojenectví.
====================================
Zdroj a inspirace: Anne Applebaum, „Nejsme odsouzení žít v brutálním světě, kde vládne právo silnějšího.“ Anne Applebaum o tom, co si Evropané mohou zvolit, Projev pro Evropu, Deník N, 21. 8. 2026.
====================================
Pokud vás baví texty, které nehledají jednoduché odpovědi
Na Martin’s Drawer píšu další úvahy o společnosti, historii, moci, technologiích a zvláštních způsobech, kterými si vytváříme obraz světa kolem nás.
Nemám v úmyslu říkat vám, co si máte myslet. Spíš občas zkusit zpochybnit něco, co ještě před pěti minutami vypadalo jako samozřejmost.
