Když se člověk stane sám sobě cenzorem, moc si mne ruce

Představme si člověka, který chce veřejně vyjádřit svůj názor. Napíše několik vět, přečte si je a pak začne přemýšlet. Co tomu řekne zaměstnavatel? Jak zareagují kolegové? Nebude mít problémy? Nepřijde o přátele? A co když se jeho slova za několik let objeví někde úplně jinde, vytržená z původního kontextu?

Nakonec text smaže.

Nikdo mu nic nezakázal. Nikdo mu nevyhrožoval. Nikdo mu neposlal úřední rozhodnutí ani nepohrozil trestem.

Přesto něco zůstalo nevysloveno.

Možná právě v tom spočívá jedna z nejpozoruhodnějších vlastností moci. Nemusí vždy vydávat příkazy. Někdy jí stačí vytvořit prostředí, ve kterém lidé sami začnou přemýšlet, co se od nich očekává.

A podle toho se chovat.

Československá normalizace bývá spojována s cenzurou, zákazy publikování, politickými prověrkami a profesními postihy. Právem. Byly to skutečné nástroje státní moci, jejichž důsledky zasáhly životy mnoha lidí.

Jenže normalizace nestála pouze na zákazech.

Její každodenní fungování vyžadovalo také něco mnohem obyčejnějšího: přizpůsobení.

Člověk nemusel být přesvědčeným komunistou, aby se naučil neříkat některé věci na pracovišti. Nemusel souhlasit s režimem, aby pochopil, že určité názory mohou zkomplikovat jeho dětem studium nebo jemu samotnému kariéru. Nemusel dokonce ani vědět, zda by ho za konkrétní výrok někdo skutečně potrestal.

Stačilo, že takovou možnost považoval za reálnou.

A právě tato nejistota mohla být mimořádně účinná.

Když totiž člověk přesně neví, kde leží hranice dovoleného, začne ji pro jistotu posouvat sám. Ne směrem ke svobodě, ale směrem k bezpečí.

Historický výzkum československých médií ukazuje, že během rané normalizace fungovala přímá cenzura společně s kontrolou uvnitř redakcí. Na cenzurním dohledu se podíleli také pracovníci vybíraní ze samotných redakcí. Režim tak nemusel spoléhat pouze na zásahy úřadů zvenčí. Významnou roli hrálo i to, kdo v redakcích pracoval, kdo rozhodoval o obsahu a jaká pravidla si jejich pracovníci osvojili.

Jinými slovy: vedle kontroly textů existovala také kontrola lidí, kteří je vytvářeli.

A člověk, který si osvojil pravidla systému, je mohl dodržovat i bez přítomnosti jeho představitelů.

Bylo by historicky nepřesné tvrdit, že dnes žijeme v nové normalizaci.

V demokratickém státě máme ústavně zaručenou svobodu projevu, možnost veřejně kritizovat vládu, zakládat nezávislá média a domáhat se ochrany svých práv. Rozdíl mezi dnešní demokracií a komunistickou diktaturou není kosmetický. Je zásadní.

To ovšem neznamená, že mechanismy autocenzury zmizely spolu s politickým režimem, který je kdysi systematicky využíval.

Změnilo se prostředí, ve kterém vznikají.

Dnes se člověk nemusí obávat pouze státu. Může se obávat zaměstnavatele, profesní komunity, zákazníků, internetového publika nebo lidí, s nimiž sdílí určité politické či společenské přesvědčení.

Zvláštní paradox spočívá v tom, že tlak na přizpůsobení nemusí přicházet jen od těch, s nimiž nesouhlasíme.

Někdy přichází právě od těch, k nimž chceme patřit.

V každé názorové skupině existují postoje, které se vyslovují snadno, a jiné, které mohou vyvolat nepříjemné reakce. Člověk se pak může dostat do situace, kdy svůj skutečný názor raději neřekne, protože nechce zpochybnit vlastní příslušnost ke skupině.

A tak se postupně může stát, že veřejná debata nebude odrážet to, co si lidé skutečně myslí, ale především to, co jsou ochotni veřejně přiznat.

To jsou dvě velmi odlišné věci.

V roce 2026 zveřejnil Český rozhlas ve spolupráci s Centrem pro výzkum veřejného mínění Sociologického ústavu Akademie věd ČR a agenturou Median rozsáhlý výzkum o hranicích svobody slova. Zúčastnilo se ho 2 025 dospělých respondentů.

Jeho výsledky nabízejí pozoruhodný obraz české společnosti.

Přibližně 69 procent dotázaných se domnívá, že se lidé v Česku mohou svobodně vyjadřovat. To je důležité zjištění. Představa společnosti, v níž se většina obyvatel bojí vyslovit jakýkoli odlišný názor, by s těmito výsledky nebyla slučitelná.

Jenže výzkum ukázal také něco jiného.

Podle jeho výsledků považuje 24 procent dotázaných soužití s Romy za téma, o kterém nelze svobodně mluvit.

Jenže stejný výzkum odhalil zajímavý paradox. Když respondenti hodnotili konkrétní stereotypizující výrok o Romech, pouze 17 procent se domnívalo, že lidé kvůli obavě z postihu raději mlčí. Většina naopak předpokládala, že by takový výrok bylo možné veřejně vyslovit.

Co z toho plyne?

Především to, že pocit nesvobody a skutečné hranice veřejné debaty nemusí být totožné. A že tvrzení „o tom by se dnes nemělo mluvit“ může vypovídat stejně mnoho o společenských očekáváních jako o skutečných překážkách svobodného projevu.

Právě proto musíme být opatrní, abychom za autocenzuru automaticky nepovažovali každý pocit, že určité téma je citlivé.

Pocit, že se o něčem nesmí mluvit, ještě neznamená, že je takový rozhovor skutečně zakázán. A už vůbec neznamená, že každý názor na dané téma je oprávněný nebo pravdivý.

Ukazuje však, že lidé mohou vnímat hranice veřejné debaty jinak, než jak jsou vymezeny zákonem.

A právě v prostoru mezi právem něco říci a ochotou to skutečně vyslovit může vznikat autocenzura.

Ještě konkrétnější je současná debata o nezávislosti českých veřejnoprávních médií.

V dubnu 2026 vydaly Česká televize a Český rozhlas společné stanovisko k vládnímu návrhu zákona o médiích veřejné služby. Upozornily v něm mimo jiné na nedostatečné záruky nezávislosti, možnost vnějších tlaků a oslabení redakční autonomie.

To jsou stanoviska samotných dotčených institucí, nikoli důkaz, že už jejich novináři podléhají autocenzuře.

Přesto je tento spor důležitý.

Pokud novinář získá dojem, že jeho profesní budoucnost, postavení redakce nebo fungování média mohou záviset na přízni politické moci, nemusí čekat na výslovný zákaz. Může odejít nebo začít předem zvažovat, zda se určitému tématu raději nevyhnout.

A také k tomu vůbec nemusí dojít.

Právě proto je důležité rozlišovat mezi doloženým politickým tlakem, institucionálním rizikem a skutečně prokázanou autocenzurou. Nejsou to synonyma, ale mohou spolu souviset.

Zpráva Evropské komise o právním státu v Česku za rok 2026 zaznamenala vedle debat o změnách veřejnoprávních médií také upozornění na útoky proti novinářům, jejich znevažování a hrozby právními kroky. Odkazuje přitom i na 27 případů evidovaných evropským mechanismem Media Freedom Rapid Response.

Ani to samo o sobě neprokazuje, že novináři začali mlčet. Ukazuje to však prostředí, v němž mohou mít obavy z následků veřejného projevu konkrétní důvody.

A nejde jen o novináře.

Podobnou otázku si může klást učitel, zaměstnanec firmy, vědec nebo úředník. Má veřejně vyslovit odborný názor, pokud se obává, že tím poškodí svou profesní pozici? Má upozornit na problém, když neví, zda se ho zaměstnavatel zastane?

Ne každý takový konflikt je autocenzurou. Ne každý zaměstnavatel vyvíjí nepřípustný tlak. A ne každý zaměstnanec, který mlčí, jedná ze strachu.

Ale společnost, v níž lidé musí stále častěji přemýšlet především o tom, jaké osobní následky může mít vyslovení jejich názoru, stojí před nepříjemnou otázkou.

K čemu nám bude svoboda projevu, pokud ji budeme považovat za příliš riskantní na to, abychom ji používali?

Sociální sítě daly lidem možnost vyjadřovat se v rozsahu, který si předchozí generace sotva dokázaly představit.

Současně však vytvořily prostředí, ve kterém může mít jediný výrok nečekaně dlouhý život.

Věta napsaná v určité situaci může být po letech znovu zveřejněna bez vysvětlení okolností. Soukromá poznámka se může dostat k tisícům lidí. A veřejný nesouhlas se může během několika hodin změnit v organizované obtěžování.

To není jen hypotetická obava.

Výzkumy novinářského prostředí opakovaně ukazují, že hrozby, obtěžování a veřejné útoky mohou ovlivňovat, o čem lidé píší a jakým způsobem.

V mezinárodním výzkumu novinářů zveřejněném v roce 2025 uvedlo 37,3 procenta dotázaných, že se během předchozích tří let kvůli hrozbám či obtěžování vyhnuli určitému tématu. Dalších 48,1 procenta uvedlo, že způsob svého zpravodajství přizpůsobili, aby se podobným reakcím vyhnuli.

Tato čísla nelze automaticky vztahovat na celou společnost ani na české novináře. Ukazují však, že autocenzura není pouze historický pojem ani filozofická spekulace.

Má své současné a měřitelné projevy.

Rada Evropy navíc ve své zprávě z roku 2026 upozornila na pokračující tlak na svobodu médií v Evropě, včetně zastrašování novinářů, právních hrozeb a pokusů o politické ovládání médií.

Ne všechny evropské země čelí stejnému nebezpečí a ne všechny tyto praktiky mají stejnou závažnost. Přesto ukazují, že svoboda projevu není jednou provždy vyřešená otázka.

A že možnost něco říci ještě automaticky neznamená, že se člověk odváží to udělat.

Tady je nutno zastavit se u nepříjemné otázky.

Opravdu je každé rozhodnutí něco neříct projevem nesvobody?

Samozřejmě, že nikoli.

Člověk může mlčet proto, že nemá dostatek informací. Protože nechce druhému zbytečně ublížit. Protože považuje určitou debatu za zbytečnou. Nebo prostě proto, že si své myšlenky chce nechat pro sebe.

To všechno mohou být svobodná a rozumná rozhodnutí.

Stejně tak není cenzurou každá kritika veřejně vysloveného názoru.

Svoboda slova nezaručuje právo na souhlas, obdiv ani ochranu před nesouhlasem ostatních. Kdo veřejně mluví, musí počítat s tím, že mu druzí mohou odporovat, někdy i velmi ostře.

Jestliže někdo šíří nepravdivé informace a ostatní na jeho chyby upozorní, nejde automaticky o umlčování. Jestliže zaměstnavatel vyžaduje dodržování oprávněných profesních pravidel, nemusí tím omezovat svobodu projevu.

Rozhodující je povaha tlaku, jeho přiměřenost a okolnosti.

A především otázka, zda se člověk rozhoduje podle vlastního úsudku, nebo zda jeho rozhodování ovládá strach z nepřiměřených následků.

Rozdíl nemusí být na první pohled patrný.

Dva lidé mohou na stejnou otázku mlčet. Jeden proto, že o ní nechce mluvit. Druhý proto, že se bojí.

Navenek udělali totéž.

Z hlediska svobody však jejich situace vůbec není stejná.

Francouzský filozof Michel Foucault se zabýval tím, jak moc působí nejen prostřednictvím zákazů a trestů, ale také skrze dohled, společenské normy a každodenní chování.

Jedním z jeho známých témat byl panoptikon – model věznice, v níž vězeň nemůže vědět, zda je právě sledován.

Podstatné není, že ho někdo sleduje nepřetržitě.

Podstatné je, že se tak může cítit.

A začne se podle toho chovat.

Tento princip nabízí zajímavou paralelu k autocenzuře. Člověk nemusí čelit přímému zákazu, pokud očekávání možného postihu ovlivňuje jeho chování předem.

Nemusí to ovšem znamenat, že za každým společenským tlakem stojí nějaký skrytý vládce. Moc může být rozptýlená mezi instituce, zaměstnavatele, společenské skupiny i samotné jednotlivce.

Právě proto je někdy obtížné určit, komu vlastně naše mlčení prospívá.

A ještě obtížnější poznat, kdy jsme se začali omezovat sami.

Možná nejdůležitější otázka nespočívá v tom, kolik lidí dnes mlčí ze strachu.

To bychom museli nejprve spolehlivě změřit.

Důležitější je pochopit okamžik, ve kterém se rozumná opatrnost mění v automatické přizpůsobování.

Zpočátku člověk zvažuje konkrétní následky konkrétního výroku. Ještě ví, co chtěl říct a proč se rozhodl jinak.

Později může začít některé myšlenky odmítat už při jejich vzniku. Ne proto, že je považuje za nesprávné, ale protože si zvykl, že se o určitých věcech prostě nemluví.

A nakonec už nemusí ani pociťovat, že se něčeho vzdává.

Právě v tom spočívá nebezpečí.

Ne v tom, že člověk někdy mlčí. Ale v tom, že přestane rozlišovat mezi vlastním přesvědčením a očekáváním okolí.

Svobodná společnost přitom nepotřebuje občany, kteří bez rozmyslu vysloví každou myšlenku, která je napadne. Potřebuje lidi schopné přemýšlet, pochybovat, naslouchat a také nést odpovědnost za svá slova.

Ale stejně tak potřebuje lidi, kteří dokážou vyslovit nepohodlnou otázku, i když vědí, že odpověď nemusí být vítaná.

Protože demokracie nestojí pouze na právu mluvit.

Stojí také na ochotě toto právo používat.

A možná bychom se čas od času měli sami sebe zeptat:

Když dnes o něčem mlčím, je to opravdu moje rozhodnutí?

Nebo už za mě dávno rozhodl někdo jiný?

Moc totiž nemusí umlčet člověka, který se rozhodl preventivně umlčovat sám.

==========================

Pokud vás baví texty, které nehledají jednoduché odpovědi

Na Martin’s Drawer píšu další úvahy o společnosti, historii, moci, technologiích a zvláštních způsobech, kterými si vytváříme obraz světa kolem nás.

Nemám v úmyslu říkat vám, co si máte myslet. Spíš občas zkusit zpochybnit něco, co ještě před pěti minutami vypadalo jako samozřejmost.

👉 Martin’s Drawer – další texty a odběr zdarma

==========================