Článek
Slovo „hřích“ si většinou spojujeme s něčím, co udělá konkrétní člověk.
Někdo lže. Krade. Podvede druhého. Ublíží mu.
Je tam čin, pachatel a alespoň v principu také někdo, kdo za něj nese odpovědnost.
Jenže co když někdo otráví řeku?
Tady se odpověď zdá ještě docela jednoduchá. Pokud továrna vypustí toxické látky do vody, můžeme hledat toho, kdo to nařídil, dovolil nebo zanedbal.
Ale zkusme situaci trochu zkomplikovat.
Firma vyrábí zboží, které lidé chtějí. Vyrábí ho co nejlevněji, protože jinak by ho zákazníci nekupovali. Banka její provoz financuje. Investor očekává výnos. Zaměstnanec plní svoji práci. Stát nastavuje pravidla, podle kterých firma podniká. A zákazník si jednou za čas koupí výrobek, který potřebuje.
Nikdo nevylil do řeky barel jedu.
Nikdo možná ani neporušil zákon.
A přesto může být konečným výsledkem znečištěná řeka, vykácený les nebo krajina, ve které už někdo jiný nemůže normálně žít.
Kdo v takovém případě zhřešil?
Právě tuhle překvapivě moderní otázku otevírá dokument, který 2. září zveřejnila Mezinárodní teologická komise.
A její odpověď je mnohem zajímavější než prosté konstatování, že křesťané mají chránit přírodu.
Hřích proti stvoření a Stvořiteli
Dokument Prendersi cura della nostra Casa comune – Pečovat o náš společný domov – vychází z jednoduché teologické premisy.
Pokud křesťan věří, že svět je stvořený Bohem, potom vztah člověka k přírodě nemůže být oddělený od jeho vztahu k Bohu.
Autoři to formulují velmi konkrétně. Člověk se podle nich nevztahuje k Bohu pouze při modlitbě, liturgii nebo ve vztahu k druhým lidem.
Vztahuje se k němu také tím, jak zachází se stvořeným světem.
Když jí.
Když obdělává půdu.
Když těží nerostné suroviny.
Když kácí les.
Nebo když vypouští toxický odpad.
Proto komise navrhuje mluvit nikoli pouze o poněkud neurčitém „ekologickém hříchu“, ale přesněji o „hříchu proti stvoření a Stvořiteli“.
V jejím pojetí totiž nejde pouze o poškození životního prostředí. Jde také o porušení odpovědnosti, kterou podle křesťanské teologie člověk vůči stvořenému světu dostal.
To samo o sobě není úplná revoluce. O ekologickém hříchu mluvil už papež František, podobné úvahy najdeme i dříve a závěrečný dokument amazonské synody jej spojoval nejen s jednáním, ale také s opomenutím.
Nový dokument však udělá ještě jeden krok.
A ten je podle mě mnohem zajímavější.
Co když hřích nemá jednoho pachatele?
Mezinárodní teologická komise navrhuje uvažovat o poškozování životního prostředí podobně, jako katolické sociální učení uvažuje o sociálním hříchu a „strukturách hříchu“.
To je zvláštní pojem, ale skrývá se za ním problém, který vůbec nemusí být náboženský.
Představme si výrobek za sto korun.
Zákazník ho chce levně.
Obchodník ho chce levně nakoupit.
Výrobce potřebuje udržet nízké náklady.
Investor očekává zisk.
Zaměstnanec potřebuje práci.
Politik nechce přijít o pracovní místa.
Každé jednotlivé rozhodnutí může být pochopitelné.
Teprve když je všechny spojíme dohromady, zjistíme, že jsme vytvořili systém, který spotřebovává obrovské množství surovin, produkuje odpad nebo přenáší ekologické náklady někam, kde je sami nevidíme.
A teď přichází nepříjemná otázka.
Pokud každý udělal jen malý a racionální krok, kdo odpovídá za výsledek?
Vina bez viníka?
Moderní společnost je na takových systémech postavená.
Klimatická změna je extrémní příklad. Nikdo ráno nevstane s rozhodnutím zvýšit průměrnou teplotu planety.
Jedeme autem.
Zapneme topení.
Objednáme balíček.
Firma přepraví kontejner přes oceán.
Elektrárna vyrobí elektřinu.
Letecká společnost prodá letenku.
Každý jednotlivý čin může být naprosto běžný. Teprve miliardy takových rozhodnutí vytvářejí problém úplně jiného měřítka.
Podobné je to s plasty v oceánech, úbytkem biodiverzity nebo odlesňováním.
A právě zde začíná být pojem „struktury hříchu“ zajímavý i pro člověka, který v žádný hřích nevěří.
Protože ho můžeme přeložit do civilního jazyka:
Může existovat morální odpovědnost za škodu, která vznikla kolektivně, aniž by ji některý z účastníků sám zamýšlel?
Jenže kde potom odpovědnost končí?
Tady má ovšem myšlenka ekologického hříchu jeden problém.
Pokud ji vezmeme příliš daleko, může se stát téměř bezobsažnou.
Koupil jsem telefon.
Obsahuje suroviny vytěžené někde na druhém konci světa.
Při jeho výrobě byla spotřebována energie.
Byl přepraven přes půl planety.
A jednou se z něj stane elektronický odpad.
Jsem tedy spoluzodpovědný?
V určitém smyslu nepochybně ano. Bez spotřebitelů by celý řetězec neexistoval.
Ale jak velkou část odpovědnosti lze rozumně přenést na člověka, který nemá kontrolu nad tím, kde výrobce získává suroviny, jakou energii používá nebo jak funguje globální doprava?
A co když alternativu prakticky nemá?
Tady bych byl opatrnější než samotný morální apel.
Čím více rozptýlíme odpovědnost mezi všechny, tím větší je paradoxně nebezpečí, že nakonec nebude odpovědný nikdo.
„Jsme za to odpovědní všichni“ může být totiž stejně snadno začátkem morálního uvažování jako jeho koncem.
A co když nic neuděláme?
Dokument přidává ještě jednu komplikaci.
Za problém nepovažuje pouze činy.
Výslovně mluví také o opomenutí.
Pokud byl člověku podle křesťanského chápání svět svěřen do péče, potom může být morálně významné nejen to, že jej aktivně poškozuje, ale také to, že o něj nepečuje, přestože by mohl. Dokument proto říká, že neplnění této povinnosti „činy nebo opomenutími“ představuje neposlušnost vůči Bohu.
To už je podstatně náročnější morální požadavek.
Nestačí říct:
Já jsem tu řeku neotrávil.
Otázka může znít také:
Mohl jsem udělat něco pro to, aby otrávena nebyla?
Jenže i zde potřebujeme hranici.
Nemůžeme nést stejnou odpovědnost za všechno, o čem víme. Člověk má omezené peníze, čas, možnosti i pozornost.
Jinak bychom se velmi rychle dostali do světa, ve kterém je každý člověk permanentně vinen tím, že právě nezachraňuje něco jiného.
A morální systém, který požaduje nemožné, nám nakonec příliš nepomůže rozhodovat o tom, co skutečně udělat můžeme.
Možná ale hřích není totéž co pocit viny
A tady mi připadá dokument nejzajímavější.
Protože jeho myšlenku nemusíme číst jako další seznam věcí, kvůli kterým bychom se měli cítit špatně.
Můžeme ji chápat úplně opačně.
Jako pokus popsat nový druh problému, se kterým se moderní člověk setkává stále častěji.
Po většinu lidských dějin byla souvislost mezi činem a následkem relativně krátká.
Pokácel jsem strom – strom zmizel.
Znečistil jsem studnu – voda nebyla pitná.
Dnes může být mezi naším rozhodnutím a jeho následkem řetězec dlouhý tisíce kilometrů a desítky firem.
Kupujeme věci, jejichž výrobu jsme nikdy neviděli.
Spotřebováváme energii, jejíž původ často neznáme.
Investujeme peníze, aniž bychom přesně věděli, co financují.
A využíváme systém, jehož důsledky může nést někdo, koho nikdy nepotkáme.
Naše schopnost způsobovat následky se díky moderní ekonomice a technologiím dramaticky zvětšila.
Naše intuitivní představa odpovědnosti však stále často pochází ze světa, kde pachatel stál vedle následku svého činu.
Možná právě proto je staré slovo hřích v této debatě překvapivě zajímavé.
Ne proto, že by nám poskytovalo jednoduchou odpověď.
Ale protože nás nutí položit otázku, kterou se snažíme obejít:
Končí moje odpovědnost tam, kde končí můj vlastní čin?
Mezinárodní teologická komise odpovídá, že ne. Hřích proti stvoření a Stvořiteli podle ní zasahuje vztah člověka k Bohu, k ostatním lidem i k samotnému stvoření a může mít podobu jednání i opomenutí.
Nemusíme přijmout její teologickou odpověď, abychom viděli problém, na který ukazuje.
Protože možná nejzajímavější na pojmu ekologického hříchu není to, že rozšiřuje seznam věcí, za které se má člověk cítit provinile.
Možná nás nutí přemýšlet, zda může existovat vina i tam, kde není snadné najít viníka.
A zda „já jsem nic neudělal“ někdy není součást problému.
====================================
Zdroj a inspirace: Mezinárodní teologická komise, Prendersi cura della nostra Casa comune: Risposta responsabile e fraterna al Dio trinitario, 2026.
====================================
Pokud vás baví texty, které nehledají jednoduché odpovědi
Na Martin’s Drawer píšu další úvahy o společnosti, historii, moci, technologiích a zvláštních způsobech, kterými si vytváříme obraz světa kolem nás.
Nemám v úmyslu říkat vám, co si máte myslet. Spíš občas zkusit zpochybnit něco, co ještě před pěti minutami vypadalo jako samozřejmost.
