Článek
Při čtení projevu historičky Anne Applebaum mě tentokrát nezaujala její kritika Ruska sama o sobě. Zaujala mě jedna mnohem jednodušší myšlenka.
Rusko podle ní nepotřebuje Evropu dobýt.
Stačilo by, kdyby ji dokázalo rozdělit.
Applebaumová píše, že Rusko podporuje nebo zviditelňuje evropské politické síly a separatistická hnutí, jejichž úspěch oslabuje evropskou soudržnost a schopnost společně reagovat. Cílem podle ní není pouze změnit zahraniční politiku jednotlivých zemí. Jde o něco zásadnějšího: nahradit Evropu založenou na společných pravidlech Evropou států, na které lze vyvíjet tlak jeden po druhém.
A právě tady začíná zajímavý paradox.
Co vlastně znamená být suverénní?
Představme si Evropu bez silných společných institucí.
Česko si rozhoduje samo. Slovensko samo. Maďarsko samo. Rakousko samo.
Na první pohled maximum suverenity.
Jenže potom přijde jednání s Ruskem.
Česko má přibližně jedenáct milionů obyvatel. Rusko více než desetkrát tolik, disponuje jadernými zbraněmi, rozsáhlými nerostnými zdroji a státním aparátem schopným kombinovat diplomacii, obchod, energetiku, zpravodajské operace i vojenskou sílu.
Najednou už vztah nevypadá úplně rovnocenně.
Totéž platí při jednání s Čínou. A v některých oblastech dokonce se Spojenými státy nebo nadnárodními korporacemi.
Formálně může být malý stát dokonale suverénní.
Prakticky však může mít velmi omezenou možnost prosadit svou vůli.
A tady se dostáváme k rozdílu mezi suverenitou na papíře a schopností skutečně rozhodovat.
Rozděl a panuj není nový vynález
Na principu není nic zvlášť moderního.
Pokud proti vám stojí koalice deseti států, je výhodnější jednat s každým zvlášť než se všemi dohromady.
Každý má jiné hospodářské zájmy. Každý potřebuje něco jiného. Každý má jiné slabiny.
Jednomu nabídnete levnější suroviny. Druhému výhodný obchod. Třetímu politickou podporu. Čtvrtému pohrozíte ekonomickými následky.
A pokud se některý zdráhá?
Pořád jedná sám.
Právě proto stojí za pozornost, že nejde pouze o úvahu Anne Applebaumové. Evropský parlament opakovaně upozorňoval na ruské pokusy ovlivňovat evropskou politiku, oslabovat a rozdělovat členské státy a vytvářet prostřednictvím některých politických aktérů sítě závislosti. V roce 2024 se tato debata týkala také sítě kolem platformy Voice of Europe a věrohodných podezření, že někteří evropští politici dostávali peníze za šíření proruských sdělení.
To samozřejmě neznamená, že každý politik kritizující Evropskou unii pracuje pro Moskvu.
Taková zkratka by byla absurdní.
Kritizovat EU lze z tisíce legitimních důvodů.
Podstatná je jiná otázka:
Proč se zájmy autoritářské velmoci někdy tak nápadně potkávají s představou Evropy složené z co nejslaběji propojených států?
Možná jsme si slovo suverenita příliš zjednodušili
V české debatě bývá suverenita často představována jako něco, čeho máme určité množství.
Buď rozhodujeme v Praze, nebo v Bruselu.
Čím více pravomocí má Brusel, tím méně suverenity zbývá nám.
Jenže mezinárodní politika tak jednoduchá není.
Pokud dvacet sedm zemí společně stanoví podmínky přístupu na obrovský evropský trh, každá z nich část rozhodování sdílí.
Současně ale získává něco jiného:
sílu, kterou by sama nikdy neměla.
Malá evropská země samostatně vyjednávající s technologickým gigantem je jedna věc.
Trh stovek milionů lidí stanovující společná pravidla je něco úplně jiného.
A tak vzniká zdánlivý paradox.
Někdy se části formální suverenity vzdáváme právě proto, abychom získali větší skutečnou schopnost rozhodovat o sobě.
Evropa jako tržiště států
Nejzajímavější část argumentu Anne Applebaumové proto podle mě není tvrzení, že Rusko chce slabou Evropu.
Geopolitická velmoc má přirozeně větší prostor prosazovat své zájmy vůči slabším a izolovaným protějškům než vůči silnému celku.
Zajímavější je představa, jak by taková Evropa vypadala.
Nebyla by nutně okupovaná.
Nemusela by mít ruské vojáky v ulicích ani vlády dosazené Moskvou.
Mohla by dál mít parlamenty, vlajky, hymny a volby.
Jen by každý stát vyjednával s velmocemi zvlášť.
Každý by měl svou cenu.
Na každého by existovala jiná páka.
A každý by mohl být přesvědčen, že právě tím získal zpět svou suverenitu.
Možná tedy klademe špatnou otázku
Debata o Evropě se často vede jako spor mezi dvěma možnostmi:
Chceme více Evropy, nebo více národní suverenity?
Možná je to ale falešná volba.
Důležitější otázka může znít jinak:
Ve kterých věcech dokážeme být skutečně suverénní sami – a ve kterých jsme suverénnější právě tehdy, když jednáme společně?
Protože stát může mít vlastní vlajku, vlastní parlament, vlastní měnu, vlastní zahraniční politiku a všechny ostatní symboly nezávislosti.
A přesto může být ekonomicky vydíratelný, energeticky závislý, informačně ovlivňovaný nebo politicky kupovaný.
A při tom na papíře dokonale suverénní.
====================================
Ve skutečnosti jen dokonale osamělý.
Zdroj a inspirace: Anne Applebaum, „Nejsme odsouzení žít v brutálním světě, kde vládne právo silnějšího.“ Anne Applebaum o tom, co si Evropané mohou zvolit, přepis Projevu pro Evropu na vídeňském Judenplatzu, Deník N, 21. 8. 2026.
====================================
Pokud vás baví texty, které nehledají jednoduché odpovědi
Na Martin’s Drawer píšu další úvahy o společnosti, historii, moci, technologiích a zvláštních způsobech, kterými si vytváříme obraz světa kolem nás.
Nemám v úmyslu říkat vám, co si máte myslet. Spíš občas zkusit zpochybnit něco, co ještě před pěti minutami vypadalo jako samozřejmost.
