Článek
Svět, který byl nucen naučit se poslouchat
Představme si člověka, který žil před dvěma sty lety. Když potřeboval překročit řeku, hledal brod nebo postavil most. Když chtěl obdělávat půdu, musel se přizpůsobit ročním obdobím. Když přišlo sucho, mohl se modlit, čekat nebo odejít.
Dnes dokážeme řeku přehradit, její tok odklonit a vodu přečerpat stovky kilometrů daleko. Dokážeme pěstovat rostliny v prostředí, kde by přirozeně nepřežily. Umíme měnit genetickou informaci organismů a vytvářet stroje, které vykonávají činnosti donedávna vyhrazené lidskému myšlení. To všechno jsou pozoruhodné úspěchy.
A přesto je na nich něco až děsivého. Čím více se svět učí poslouchat naše příkazy, tím méně se zdá, že bychom si byli jistí, jaké příkazy mu vlastně dávat a hlavně proč vlastně. Technický pokrok nám totiž stále dokonaleji odpovídá na otázku jak. Ale otázka proč zůstává. A možná je dnes důležitější než kdykoliv předtím.
Když se z možnosti stane povinnost
V dějinách lidstva bývalo mnoho věcí nemožných. Nemohli jsme přemístit celé kopce, zastavit řeku obrovskou přehradou nebo během několika hodin přepravit tisíce lidí přes oceán. Dnes to dokážeme.
Jenže s každou novou schopností přichází zvláštní pokušení: začít považovat její využití za povinnost. Můžeme postavit další silnici. Tak ji postavíme. Můžeme vytěžit další ložisko. Tak ho vytěžíme. Můžeme vyrobit více zboží, dopravit ho dál a prodat rychleji. Tak to uděláme.
Samozřejmě ne vždy a doslova. O podobných projektech se vedou spory, některé se zamítají a jiné se upravují. Jenže v našem uvažování přesto často působí představa, že nevyužitá technická možnost je promarněná příležitost. Jako by samotná schopnost něco udělat představovala dostatečný důvod to udělat.
Ale představme si, že dokážeme odvodnit mokřad a proměnit ho v průmyslovou zónu. Technicky může být všechno v pořádku. Projektanti navrhnou odvodnění, statik posoudí podloží, stavební firma provede práce. Každý odborník může svůj úkol splnit bezchybně.
Přesto zůstává otázka, na kterou žádný technický výkres sám o sobě neodpoví. Měl ten mokřad vůbec zmizet?
Odborník ví jak. Ale kdo rozhodne zda?
V září 2026 zveřejnila Mezinárodní teologická komise dokument s názvem Prendersi cura della nostra Casa comune– Péče o náš společný domov, kterým jsem se už v několika předchozích článcích zabýval. Pro připomenutí: jde o rozsáhlou teologickou úvahu o vztahu člověka ke stvoření, ekologické odpovědnosti a místě lidstva ve světě.
Na první pohled by se mohlo zdát, že jde o další církevní text upozorňující na ekologickou krizi. Jenže při pozornějším čtení se objevuje zajímavější myšlenka. Autoři zdůrazňují potřebu využívat ověřené vědecké poznatky a technické schopnosti. Současně však připomínají, že péče o svět vyžaduje také etické a duchovní principy.
Dokument se výslovně nepokouší předkládat konkrétní technická řešení. Uznává jejich složitost a potřebu spolupráce různých oborů. A právě toto rozlišení stojí za pozornost. Ne proto, že by věda měla být podřízena náboženství - to už tu bylo a většinou to nebylo moc fajn - ale proto, že vědecké poznání a rozhodování o hodnotách nejsou totéž.
Vědec může zjistit, jaký dopad bude mít přehrada na vodní režim krajiny. Ekonom může vypočítat její náklady a přínosy. Biolog může upozornit na ohrožené druhy. Ale kdo rozhodne, jakou hodnotu má krajina, kterou přehrada zaplaví? A podle čeho?
To není otázka, kterou lze vyřešit pouze přesnějším měřením. Měření nám může pomoci pochopit důsledky rozhodnutí. Nemůže však samo určit, které důsledky jsme ochotni přijmout.
Když si spleteme pokrok s pohybem
Slovo pokrok má zvláštní vlastnost. Téměř automaticky v nás vyvolává představu něčeho dobrého. Pokročili jsme ve vědě. Pokročili jsme v medicíně. Pokročili jsme v dopravě, komunikaci a výrobě. A v mnoha ohledech skutečně žijeme lépe než lidé před námi.
Nemoci, které kdysi znamenaly rozsudek smrti, dnes dokážeme léčit. Informace, jejichž získání dříve trvalo týdny, máme během několika sekund. Práce, které ničily lidská těla, mohou vykonávat stroje. Bylo by absurdní tyto úspěchy popírat či odmítat.
Jenže pokrok není totéž co změna. Když se něco stane rychlejším, nemusí to být automaticky lepší. Když dokážeme vyrobit více, neznamená to, že více také potřebujeme. A když dokážeme zasáhnout do přírody ve větším měřítku, neznamená to, že jsme se naučili lépe rozumět svému místu v ní.
Představme si společnost, která každý rok vyrábí více věcí, staví více budov a přepravuje více zboží. Všechny grafy ukazují růst. Ale lidé mají méně času, krajina ztrácí rozmanitost a stále větší část našeho úsilí směřuje k řešení problémů, které vytvořil předchozí růst.
Je to ještě pokrok? Nebo pouze pohyb, který jsme si zvykli za pokrok považovat? Možná jsme si příliš dlouho vystačili s představou, že správný směr poznáme podle rychlosti.
Technika není nepřítel. Ale nemá svědomí.
Když se začne mluvit o hranicích technického pokroku, snadno vznikne nedorozumění. Jako by existovaly pouze dvě možnosti. Buď přijmeme každou novou technologii jako další krok k lepší budoucnosti, nebo odmítneme moderní svět a vrátíme se k romantické představě života bez strojů.
Jenže taková volba je falešná. Můžeme obdivovat technické schopnosti lidstva, a přesto zpochybňovat způsob, jakým je využíváme. Nemusíme odmítat vědecký pokrok, abychom se ptali, zda všechno, co dokážeme vyrobit, skutečně potřebujeme. A nemusíme být věřící, abychom uznali, že lidské rozhodování zahrnuje také otázky odpovědnosti, spravedlnosti a hodnoty života.
Vatikánský dokument vychází z křesťanského přesvědčení, že svět je stvořením, které člověku nebylo svěřeno k bezohlednému využívání. S touto teologickou premisou nemusí každý souhlasit. Ale otázka, která z ní vyplývá, přesahuje hranice náboženství.
Znamená naše schopnost ovládat svět také právo nakládat s ním podle libosti?
Právě tady se podle mě nachází skutečný problém moderní technické civilizace. Ne v tom, že bychom měli příliš mnoho znalostí, ale v možnosti, že jsme si na jejich sílu zvykli natolik, až jsme přestali dostatečně přemýšlet o účelu, kterému mají sloužit.
Technika nám může poskytnout prostředky. Rozhoduje ale naše svědomí.
Svět jako stroj, nebo jako domov?
Označení společný domov je pozoruhodné samo o sobě. Domov totiž není pouze soubor věcí, které vlastníme nebo využíváme. Je to místo, k němuž máme vztah.
Na takovém místě se neptáme jen na to, kolik z něj dokážeme získat. Zajímá nás také, zda v něm bude dobře těm, kteří ho sdílejí s námi. A zda v něm bude možné žít i po našem odchodu.
Samozřejmě planeta není doslova dům. A přírodní procesy se neřídí lidskými představami o pohodlí a bezpečí. Přesto má tato metafora zvláštní sílu. Nutí nás změnit perspektivu.
Když se na svět díváme jako na sklad surovin, ptáme se, kolik toho ještě obsahuje. Když ho vnímáme jako prostor, který sdílíme s ostatními, začínáme řešit (nebo měli bychom) jak se k němu chovat.
Rozdíl není v množství dostupných informací. Je v tom, jakou otázku si položíme jako první. A právě zde se znovu vracíme k vědě.
Potřebujeme ji možná více než kdykoliv předtím. Bez ní bychom mnoha změnám, které sami způsobujeme, ani nedokázali porozumět. Jenže ani nejlepší poznání nám nepomůže, pokud nevíme, co s ním.
Co když jsme si spletli moudrost s mocí?
Lidstvo urazilo neuvěřitelnou cestu. Od prvních nástrojů k jaderné energii. Od pozorování hvězd pouhým okem k přístrojům, které zachycují světlo z nejvzdálenějších oblastí vesmíru. Od jednoduchého šlechtění rostlin k zásahům do genetické informace.
Naše schopnosti by lidem před několika staletími připadaly téměř božské. Ale větší schopnosti automaticky neznamenají větší moudrost.
Můžeme vědět stále více o fungování světa, a přesto se stále přít o to, jak bychom v něm měli žít. Můžeme dokonale rozumět následkům některých rozhodnutí, a přesto je učinit. A můžeme vytvořit technologie, které nám ušetří obrovské množství práce, aniž bychom se dokázali shodnout, k čemu ušetřený čas vlastně využít.
Možná tedy není nejdůležitější otázkou naší doby, zda dokážeme pokračovat v pokroku. Spíše bychom se měli ptát, jak poznáme, že postupujeme správným směrem. Protože schopnost změnit svět ještě neznamená schopnost změnit ho k lepšímu.
Možná se jednoho dne ukáže, že největším úspěchem lidstva nebylo naučit se dělat téměř cokoliv. Ale naučit se rozpoznat, co z toho dělat nemusí.
Co když totiž skutečná moudrost nezačíná ve chvíli, kdy zjistíme, co všechno dokážeme, ale teprve tehdy, když si dovolíme některé z těch možností prostě nevyužít?
=========================
Text je autorskou úvahou inspirovanou dokumentem Mezinárodní teologické komise. Nejde o oficiální stanovisko katolické církve ani o doslovnou interpretaci všech závěrů dokumentu.
Výchozí pramen: Mezinárodní teologická komise – Prendersi cura della nostra Casa comune: Risposta responsabile e fraterna al Dio trinitario(2026), zejména předmluva, kapitola I (dialog s vědou), kapitola II (§ 98) a závěr (§ 142–143).
=========================
Pokud vás baví texty, které nehledají jednoduché odpovědi
Na Martin’s Drawer píšu další úvahy o společnosti, historii, moci, technologiích a zvláštních způsobech, kterými si vytváříme obraz světa kolem nás.
Nemám v úmyslu říkat vám, co si máte myslet. Spíš občas zkusit zpochybnit něco, co ještě před pěti minutami vypadalo jako samozřejmost.
