Článek
Když se vydáte na Hadí horu, pravděpodobně zaparkujete na jednom ze tří parkovišť v oblasti skiareálů Klínovec. Já zvolil parkoviště přímo pod skiareálem Klínovec–jih.
Od parkoviště jsem se vydal po zelené naučné stezce, která vede podél říčky Veseřice směrem k lyžařským vlekům. Cesta je tady pohodlná – sice stoupá, ale je dostatečně široká a zatím nijak náročná. Těsně pod vlekem jsem odbočil doleva a kolem bývalých štol jsem přešel na žlutou turistickou trasu. Ta mě už poměrně pohodlně dovedla až k rozcestí u Hadí hory. Rozcestí se ale dá snadno přehlédnout, protože odbočka k samotné hoře a její vyhlídce je ukrytá v houští. Bez mapy by ji člověk klidně minul a pokračoval dál, aniž by si jí všiml.
Cesta po zelené směrem k lyžařským vlekům
Po žluté okolo bývalých štol
Od rozcestí k Hadí vyhlídce je to už jen kousek. Vyhlídka leží ve výšce 941 metrů a otevírá se z ní pohled na rozlehlé jáchymovské lesy a malou část samotného Jáchymova. Součástí vyhlídky je i rozsáhlé kamenné moře, ke kterému se váže zajímavá pověst — a ta dává tomuto místu ještě silnější atmosféru.
Nenápadná odbočka k hadí vyhlídce
Kdysi vládl v jižních Čechách kníže Leopold. Jeho syn Karel byl krutý a zhýralý, a když ho otec poslal do Prahy, jen se tam propadl hlouběji do zločinu. Když se dozvěděl, že za ním otec míří, utekl na sever do Krušných hor a na místě dnešní Hadí hory si nechal postavit palác, kde dál žil se svými kumpány. Jednoho dne Leopold při lovu zabloudil a světlo v lese ho dovedlo až k paláci — netuše, že patří jeho synovi. Karel se zalekl trestu a nechal otce uvěznit. Leopold ho v hněvu proklel. Země se otřásla, palác se zřítil a pohřbil všechny kromě Leopolda a jednoho sluhy.Od té doby se říká, že pod kamenným mořem Hadí hory bloudí duchové těch, kteří zemřeli s nečistým svědomím. A kdo se sem vydá za soumraku, může jejich neklid cítit v každém poryvu větru.
Pohled z hadí vyhlídky
Velikonoční pohoda na opravdu pohodlné lavičce
Dodnes se říká, že Hadí hora není nikdy úplně tichá. Místní i pocestní občas zahlédnou na vrcholu záblesk zámku, který už dávno zmizel v sutinách. Někdy se z lesa ozve zpěv nebo hudba, jako by se v ruinách stále konala hostina pro ty, kteří nemají klid. Lidé se sem dřív báli vkročit, natož tu přespat. Věřili, že duchové pohřbení pod kamenným mořem bloudí krajem a hledají cestu ven. A jak už to v Krušných horách bývá, povídá se i o pokladu ukrytém hluboko pod Hadí horou. Jenže ten prý hlídá Hadí královna se svými zmijemi — a kdo se přiblíží, toho obtočí chladný hadí stín. Některé pověsti dokonce mluví o bílé paní, která se objevuje v hlubokých lesích a tiše věší prádlo tam, kde nikdy nestál žádný dvůr.
kamenné moře s křížem
Působí to tajemněji víc než to je
Realita je samozřejmě mnohem prozaičtější. Kameny na vrcholu Hadí hory nepocházejí ze zříceného zámku, ale ze zvětrávání granitové žíly. Granit je vyvřelá hornina s vysokým obsahem křemenu, a právě díky tomu je mimořádně odolný. Postupem času se však rozpadá na bloky, které se hromadí na svahu.Toto kamenné moře pravděpodobně vzniklo už v době ledové, kdy se zdejší svahy dostaly pod tlak klínovického ledovce. Ten společně s granitovou žílou vytvořil dnešní fascinující přírodní úkaz.
Na vyhlídce stojí tři lavičky a jedna z nich je překvapivě pohodlná — skoro bych ji nazval svačinovou. Prostor určený pro lidské pozadí je až nepřirozeně široký, což mi ale vůbec nevadilo. Zbylé dvě lavičky působí spíš provizorně, ale když už se tu člověk usadí, nechce se mu odtud vůbec pryč. I když nahoře docela foukalo, na sestup jsem nepospíchal. Stojí tu také malý kříž, ale nepodařilo se mi dohledat, proč tu je ani kdo ho sem umístil. Možná památka, možná symbol, možná jen tichý strážce Hadí hory.
Opravdu nadmíru pohodlné
Na cestu zpátky jsem se vydal po žluté až k Hadímu prameni, kde jsem odbočil na neznačenou stezku vedoucí zpět k zelené naučné trase. Tahle část byla sice pořád z kopce, ale zároveň překvapivě náročná. Asi po dvou kilometrech se mi začala třást kolena a došlo mi, že tohle je přesně ten případ, kdy je někdy lepší jít nahoru než dolů. V hlavě jsem si představoval, jak by bylo jednoduché se tu sbalit do klubíčka a prostě se skutálet — protože v těchhle místech by se všechno kulaté kutálelo jako nic. Když jsem konečně dorazil zpět na zelenou trasu, byl jsem upřímně rád. Cesta k parkovišti je pak znovu do kopce, takže závěr výletu ještě trochu prověří síly. Celý okruh měl zhruba 6 kilometrů. Myslím, že pokud se rodiny s dětmi budou vracet stejnou cestou směrem ke skiareálu, čeká je příjemný výlet. Neznačená stezka přes jáchymovský les je ale opravdu jen pro dobrodruhy.
cesta zpět je fakt kolenovražedná
I přesto můžu s klidným svědomím výšlap na Hadí horu doporučit. Já si jako výletní den zvolil velikonoční pondělí a ani na chvíli jsem toho nelitoval — ten výhled opravdu stojí za to.
