Vyrazte k skalnímu hradu u Gorily v Jizerskohorských bučinách

Parkoviště v Oldřichovském sedle, kousek od Oldřichova v Hájích, je docela malé. Píše se tu sice, že se platí stovka na den, ale nikde žádný automat ani živá duše. No nic, to vyřeším potom. Dnes jsem si pro svůj výlet vybral Jizerskohorské bučiny. Zdejší skály mě lákaly už dlouho – příroda si s nimi vyhrála a vytvořila z nich až neuvěřitelné tvary.

Z parkoviště vyrážím po zelené značce směrem k prvnímu útvaru jménem Kopřivník. Jediné, čeho se trochu obávám, je počasí. Po uplynulých horkých dnech visí ve vzduchu bouřka a tady v horách to zřejmě nebude jinak. Hned na začátku narážím na první zastavení naučné stezky. Informační tabule připomíná, že tenhle unikátní les byl před těžbou uchráněn vlastně jen díky svému složitému, nepřístupnému terénu. O kousek dál mě baví interaktivní prvek pro děti, kde si mohou prohlédnout, jak lesní ptactvo dlabáním otvorů do kmenů pouští do lesa světlo.

Stoupání začíná být docela náročné. Funím do kopce a v duchu prosím přírodu, ať nespustí žádnou megabouři. Obyčejný déšť člověk skousne, ale v tomhle terénu žádný extrém nechceš. Po kilometru cesty zjišťuji, že se nacházím v nejrozsáhlejším bukovém lese v Čechách. Mezi žulovými masivy tu žije spousta vzácných živočichů a rostlin, kteří v divokých, nepřístupných skalách nacházejí absolutní klid. A co jsem nechtěl, to se stalo. Dorazila regulérní bouřka a provazce deště. Naštěstí jsem stihl dorazit k bodu, kvůli kterému jsem sem šel především – ke skalnímu útvaru Gorila. Schoval jsem se přímo pod její obří kamennou tlamu. Sice solidně fouká, takže totálnímu promoknutí úplně neuniknu, ale beru to jako osvěžení.

Jakmile déšť trochu ustává, pokračuju ke skále Oldříšek. Když k ní dorazím, zjišťuji, že stejný nápad jako já měla i skupinka dalších turistů. Počkám, až odejdou, a jdu to prozkoumat. Kousek dál je ale další útvar, který mi podle mapy sedí na Oldříška mnohem víc. Z telefonu to nejde stoprocentně určit, tak raději mířím dál ke Skalní bráně.

Ještě před ní ale narážím na zajímavý monument – hromadu větví navršenou na památníku. Nápis na něm připomíná, že vše, co v lese vznikne (suché listí, větve, padlé stromy), by tu mělo zůstat a vrátit se do přírodního koloběhu. Samotnou Skalní bránu jsem buď minul, nebo ji v tom šeru nepoznal. Další tabule mě ale ubezpečuje, že v přirozeném lese se dřevo záměrně neodklízí, protože dává život houbám, broukům a larvám. Dokonce tu můžete nahlédnout do nitra tlejícího kmene na „místě mrtvého stromu“. Všude kolem visí ptačí budky a z každého detailu je vidět, že ochranáři tady odvádějí skvělou práci. Pro děti je tu i kamenné počítadlo, které názorně ukazuje krutou realitu: z tisíce bukvic se podaří probojovat na slunce za světlem většinou jen dvěma mladým stromkům.

Postupuju dál kolem Lysých skal a okolí začíná mít regulérní pralesní charakter. Skály jsou doslova omotané kořeny buků, stromy si navzájem pomáhají a vše je ponecháno napospas přírodě. Jen stezka je občas prořezaná, aby se dalo projít. Cesta vede po schodech vytvořených z části ze dřeva – působí to velmi přirozeně a citlivě.Bouřka definitivně odešla, dokonce vykouklo sluníčko. Terén je sice dál náročný, takže co na mně uschne, to hned zase propotím, ale ta nádhera za to stojí. Míjím infocentrum s vyobrazením tří šelem: vlka, medvěda a rysa. Vlk a rys se sem po letech pomalu vracejí, což je skvělá zpráva. Odbočku na Skalní hřib musím oželet, je tam přísný zákaz vstupu z důvodu ochrany přírody, což plně respektuju.

Mým dalším cílem je Skalní hrad, kam cesta konečně příjemně klesá. Podle pověstí šlo o malý loupežnický hrádek a to místo má neskutečnou energii. Dokážu si představit, jak se tu v pohádkových kulisách schovávali lapkové. Tady také končí naučná stezka poděkováním za ohleduplné chování. Dávám si svačinu a chystám se na vyhlídku. Výstup na ni je sice na vlastní nebezpečí a pro děti to fakt není, ale nahoře je překvapivě dost místa. Člověk se tam necítí stísněně, nepropadá závrati a v klidu se usadí. Výhled do hlubokých lesů sice částečně kryjí koruny buků, ale aspoň to zakrývá civilizaci v dálce.

Poslední zastávkou je Hřebenový buk. Podle pověsti tu straší duch hejtmana na ohnivém koni se smečkou psů. Je tu skvělé kryté odpočívadlo pro větší skupiny – škoda, že jsem o něm nevěděl během té největší průtrže, schovávat se pod tlamou Gorily mělo ale o dost větší kouzlo. Odtud už scházím zpátky k autu. Moje ranní obavy z placení byly zbytečné. Žádná botička ani pokuta mě nečekaly, takže dneska to bylo v rámci mimosezóny zdarma. Sečteno podtrženo: tahle zelená hřebenovka v Jizerkách je sice fyzicky náročná, ale ty divoké skalní útvary za tu trochu potu a deště rozhodně stojí!

Většinu informací jsem čerpal z místních informačních tabulí a zde:

Jizerskohorské bučiny: Památka UNESCO bez davů lidí

Národní přírodní rezervace Jizerskohorské bučiny – Kudy z nudy

Jizerskohorské bučiny – Wikipedie