Článek
Marie Hamáková už dnes patří mezi známá jména na naší literární scéně. Je autorkou knih Dvě tváře lásky a Dvě tváře odpuštění, nedávno jí vyšel román Kovboj na útěku a na cestě je i zbrusu nová kuchařka. Marie je velmi aktivní nejen po autorské stránce, ale také na sociálních sítích, kde sdílí střípky ze svého spisovatelského života a nechává čtenáře nahlédnout do zákulisí tvorby.
Měl jsem příležitost Marii vyzpovídat a zeptal jsem se jí například na to, kdy se u ní zrodila láska ke psaní, kde čerpá inspiraci pro své příběhy nebo jestli si při svém nabitém programu vůbec najde čas na čtení. V rozhovoru tak odhaluje nejen svůj tvůrčí proces, ale i osobní přístup k literatuře a každodennímu životu spisovatelky.
Začal bych od úplných začátků. Jak a kdy ses poprvé dostala ke čtení? Četli ti rodiče? Jaký jsi měla vztah ke čtení v dětství?
Moje babička a děda byli knihovníci. Děda se navíc živil jako malíř, spisovatel a básník. U nás doma byly knihy opravdu všude. Vedli mě ke čtení a doporučovali mi knihy. Na usnutí mi četl děda a táta.
Knihy jsem tedy jako malá milovala. Četla jsem nejen ty z domova, ale i z knihovny. Když jsem chtěla nějakou knížku koupit, nikdy mi rodiče neřekli ne.
Jak to máš se čtením teď?
Čtení je pro mě v současnosti nejen zdroj odpočinku, ale také inspirace. Za poslední dva roky jsem si pořídila i hodně vzdělávacích knih, které se týkají redakcí, češtiny a vydávání knih. Čtení je tedy nedílnou součástí mého života, čtu každý den.
Dokázala bys vybrat alespoň tři knihy, na které nedáš dopustit a které bys doporučila čtenářům?
To vlastně nebude těžké. Odjakživa miluju Shakespearova Hamleta a Čapkovu Matku. To jsou mé topky. A kdybych měla vybrat knihu, kterou jsem četla v poslední době a příběh mě hluboce zasáhl, tak je to Boss.
Kdo tě oslovuje z aktuálních autorů?
Z českých autorů mám ráda knihy Petry Dvořákové, Alexandra Stainfortha, Ireny Kellerové nebo Renáty Navrátilové. Ze zahraničních autorů si nikdy nenechám ujít žádnou knihu od Shari Lapeny, Freidy Mc Fadden, Julie Caplin a Coleen Hoover.
Máš nějakou knihu, kterou můžeš číst stále dokola?
Asi jich bude víc, ale za poslední dobu jsem hodněkrát přečetla knihu Pravda, nebo lež od Colleen Hoover.
Je naopak něco, čemu se vyhýbáš?
Co se týče žánrů, nevyhýbám se ničemu. Ovšem nejméně vyhledávám sci-fi a horrory. Především proto, že u temnějších knih potřebuji podrobně vysvětlené motivy postav, když to v knize nenajdu, je mi mnohem víc úzko.
Teď bych se rád zaměřil na samotné psaní. Kdy ti poprvé probleskla hlavou myšlenka, že bys zkusila napsat něco vlastního?
Asi krátce poté, co jsem se naučila číst a psát. Psala jsem si deníky a taky fanfikce na Harryho Pottera. Ten příběh mě natolik uchvátil, že jsem chtěla napsat vlastní. To byla zároveň poslední chvíle, kdy jsem chtěla psát fantasy. Poté přišlo čtení dívčích románů a já cítila, že chci psát o lásce.
Kolik času uběhlo mezi prvotním nápadem a jeho realizací?
Jako malá jsem psala knihy, které jsem nedokončovala. Poté jsem měla v psaní pauzu a vrátila se k němu pořádně až v době, kdy se mi narodily děti. Musela jsem napsat cca 3 verze knihy, než jsem dospěla k tomu, jak chci, aby skutečně vypadala. Od prvního nápadu to mohly být dva roky. Když už jsem ale nalezla svůj styl a promyslela příběh, kniha byla za 3 měsíce hotová.
Jak u tebe probíhalo oslovování nakladatelů? Máš nějaké tipy, jak zvýšit svoje šance na vydání knihy?
U mě to bylo úplně jednoduché. Já jsem si nechtěla vybírat několik nakladatelů. Vybrala jsem si jednoho na základě sympatií a na toho jsem vsadila vše. Knihu jsem dovedla do finální podoby a rovnou ji poslala nakladatelství. Měla jsem štěstí, že je zaujala.
Co se týče tipů, pár jich mám. Pokud člověk píše příběh, musí pro něj a hrdiny žít. Nesmí si nikým nechat namluvit, že na to nemá a že ten příběh není dost dobrý. Pokud si za ním autor stojí, má smysl ho zkusit poslat do nakladatelství. Určitě bych posílala co nejpropracovanější verzi, a to až ve chvíli, kdy bude rukopis celý. Pokud člověku nejde čeština, nechala bych si rukopis opravit od korektora. Mluvím o skutečnosti, že by bylo v každé větě několik hrubek. Nakladatel má vlastního korektora a redaktora pro práci na finální verzi knihy.
Zeptal bych se i na samotný tvůrčí proces. Jak píšeš svoje knihy? Děláš si třeba poznámky, máš nějaké zvláštní rituály?
Moje knihy vznikají jako velký třesk. Stačí jeden sen, jedna věta, jedna situace a je příběh na světě. Potom si jen sednu k papíru nebo počítači a potřebuji ze sebe dostat pár vět k ději. Než začnu psát rukopis načisto, potřebuji si udělat podrobné profily postav, základní myšlenku příběhu a potom už můžu začít psát. Poznámky si dělám do počítače, mobilu, na sešitu i do samotného rozepsaného rukopisu. Většinou je to přehledné. Mám zvlášť profily postav, poznámky k ději a poznámky k jednotlivým kapitolám. Hojně ale využívám i sešit, kde se sama se sebou dohaduju, co a jak bude. Jako rituál k psaní mám nejraději kávu, hudbu a nejlépe, když všichni spí.
Jaký máš názor na psaní „do šuplíku“? Co je podle tebe lepší pro začínající autory – psát bez publikování, nebo se snažit svou tvorbu dostat mezi čtenáře co nejdříve? A jak se díváš na platformy jako Wattpad a podobné weby, kde mohou autoři své texty sdílet?
Budu psát ze své zkušenosti. Moje první texty nebyly takové, jaké jsou teď. Potřebovala jsem se vypsat a přijít na to, jaký je můj styl. Byla pro mě nutnost, seznámit se se zákonitostmi psaní a přijít na to, co v knize být nesmí a co naopak musí. Za sebe bych nikomu nedoporučila publikovat hned. Je fajn hodně číst a hodně psát. A až když je autor s textem spokojený, poslat ho dál. Podle mě to je proces, který nejde urychlit, i kdyby člověk sebevíc chtěl. Psaní do šuplíku tedy beru velice pozitivně, i já v něm mám několik rukopisů. Podle mě je to nejlepší forma učení, proto žádný z těchto textů v šuplíku není zbytečný.
Co se týče betačtenářů, tam bych byla opatrná. Vím, že je to trend dnešní doby, ale dávala bych si na to pozor. Příběh je vizitkou autora, nikoli betačtenáře. Je fajn mít někoho, kdo ho přečte a upozorní na nedostatky v ději. Většinou se jedná o logické chyby nebo špatně vysvětlené motivy postav. Víc bych si ale do toho být autorem mluvit nenechala.
Jaká je podle tebe šance, že nakladatelství vydá knihu? A je dnes těžké se jako autor prosadit?
Podle mě je to padesát na padesát. Buďto to vyjde, nebo ne. Je hodně faktorů, které to ovlivňují. I kdyby člověk napsal smysluplný příběh, který má zajímavou zápletku, může obsahovat téma, které v redakci nakladatelství redaktorovi nesedne, nebo se nebude hodit do edičního plánu. Vždy je důležité posílat rukopis do takového nakladatelství, které se specializuje na daný žánr. Na závěr, hodně slavných autorů bylo opakovaně odmítnuto. Důležité je se nevzdat a případně poslat rukopis jinam.
Myslím si, že to je těžší než dřív. Knih vychází na naši malou zemi hodně. Každá kniha si sice najde čtenáře, ale otázka je v tom, kolik jich bude. Nikdo nebude vydávat knihy, které se neprodávají, to by se nevyplatilo. Je potřeba knihu propagovat, nejen nakladatelem, ale i autorem. Samozřejmě jsou výjimky, kdy má autor štěstí a kniha se prodává sama. Já osobně se na to nespoléhám a snažím se pro propagaci dělat maximum. Většinou na ni padne velká část honoráře z knihy.
Jak velký podíl má autor na procesu vydání knihy po odevzdání rukopisu?
Záleží na nakladatelství. Já jsem u svého domovského nakladatelství Fortuna Libri spokojená. Bavíme se spolu o názvu knihy, o vzhledu obálky, řešíme anotaci i výkřik na obálce. Co se týče redakcí, mám úžasnou šéfredaktorku a redaktorku, se kterými se na případných změnách vždy shodneme. Nikdy mi ale v textu nic nemažou, ladíme detaily.
Jak dlouho obvykle trvá, než kniha vyjde poté, co odevzdáš rukopis?
Přiznám se, že v tomhle mám štěstí. Každá z mých knih vyšla do 4 měsíců od zaslání rukopisu. Vím ale, že jinde to může trvat rok i déle. Ediční plány v nakladatelstvích jsou zaplněné minimálně na rok dopředu. Záleží na tom, jak velké to nakladatelství je. Já vydávám u středně velkého. Jak říkám – rodinného.
Máš nějaké spisovatelské vzory? Kdo tě z tuzemské nebo zahraniční literatury nejvíce ovlivnil?
Ano, mám. Myslím, že bez toho by to ani nešlo. Mým největších vzorem je můj děda, který dokázal velké věci a nikdy se nevzdával ani v nejtěžších chvílích. Dalším velkým vzorem z tuzemských autorů je pro mě Alexander Stainforth. Líbí se mi jeho žánrová rozmanitost, originální nápady na příběhy a také propracované postavy. Ze zahraničních rozhodně Colleen Hoover, která píše stejný žánr jako já. Obdivuju, jak propracovanou má psychologii postav a také chemii, která mezi nimi funguje na 100 %.
Nedávno ti vyšla kniha Kovboj na útěku. Představila bys ji čtenářům?
Kovboj na útěku je pro mě srdeční záležitostí. Je to příběh o Jirkovi, který se obléká jako kovboj. Prožívá zrovna rozlučku se svobodou na horách, když na ni jeho kamarád Vašek pozve dvě ženy. A to i přesto, že to Jiří výslovně zakázal. S jednou z nich si na horách užije krátký románek, ale ani po skončení dovolené ji nemůže dostat z hlavy. Jenže co teď? Má se totiž za pár dní ženit…
Když se člověk podívá na tvou tvorbu, píšeš převážně romantické knihy. Láká tě někdy zkusit i úplně jiný žánr – třeba fantasy nebo thriller?
Nejraději píšu takový žánr, který ráda vyhledávám i jako čtenářka. Cítím se v něm nejjistěji. Z jiných žánrů bych si moc ráda zkusila thriller a také knihy pro děti či YA knihy pro mladší čtenářky. Otázka je, zda se k tomu někdy dostanu. Takové thrillery mi přijdou hodně těžké. Na druhou stranu mě baví v knihách budovat napětí a temnou atmosféru.
Kromě toho píšeš i knihy pro malé děti, například Malované čtení. Jak ses k tomuto nápadu dostala? A v čem se podle tebe liší proces tvorby dětské knihy oproti psaní pro dospělé čtenáře?
Od doby, co píšu a mám děti, jsem si chtěla zkusit napsat knihu právě pro ně. Když přišla nabídka z nakladatelství, že bych pro ně takovou knihu mohla napsat, využila jsem toho a napsala ji. Těžko říct, zda bych sama sebrala odvahu. Jsem ale ráda, že jsem ledy prolomila a těším se, co dalšího mě pro děti napadne.
Ten proces tvorby je rozdílný především v tom, že v knihách pro děti autor volí kratší a jednodušší věty. Samozřejmě podle věku. Knihy určené pro pěti leté děti vypadají jinak než pro ty dvanácti leté. Do svých dětských knih se také snažím dávat ponaučení a běžné životní situace a zkoušky. Když už rodič s dítětem knihu čte, ať si z ní to dítě i něco odnese. Zároveň si myslím, že díky knihám se děti mohou něco naučit. Napsat dětské knihy poutavě a čtivě, vidím jako velkou zodpovědnost.
Řešíš recenze na své knihy, nebo tě nechávají spíš klidnou?
Postupem času se to hodně změnilo. Knihy mi vychází od roku 2023. Od té doby jsem v této oblasti ušla dlouhou cestu. Nejvíc jsem recenze řešila u své první knihy Dvě tváře lásky. Tam přišel opravdu velký šok, protože recenzí bylo hodně. To jsem si ještě nedokázala uvědomit, že i velice negativní recenze, je reklamou na knihu. Od té doby už beru všechny recenze pozitivně. Ten prvotní šok zažije asi každý autor a musí postupem času dospět k vnitřnímu klidu. Naše knihy jsou jako naše děti a na začátku je nejtěžší přijmout fakt, že se nebudou líbit všem.
Mají podle tebe recenze vliv na prodeje knih?
Někdo říká, že knihy podle recenzí kupuje. Já mezi takové lidi nepatřím. Ráda si dělám vlastní obrázek o příběhu. Myslím si, že někdo si knihu koupí naopak kvůli negativní recenzi, buďto aby se přesvědčil, že to opravdu nebude jeho šálek kávy, anebo aby ho příběh překvapil jako skvělý. Za mě tedy recenze není černobílá záležitost. Vždy záleží na konkrétním typu čtenáře.
Kromě psaní a literatury obecně – jak trávíš svůj volný čas? Zbývá spisovatelce vůbec ještě na něco čas?
Zbývá ho málo, ale udělám si ho. Snažím se teď jet na plné obrátky ve více rovinách a je to těžké, ale ne nemožné. Ve volném čase si ráda čtu, hraju deskové hry nebo chodím na procházky. Jako největší formu relaxu vnímám horkou vanu plnou pěny, kávu a knihu.
Jaké je to žít se spisovatelkou? Jak se na tvé psaní dívá rodina? Pomáhá ti třeba manžel se psaním – vymyslí nějakou zápletku či nápad do knihy?
Myslím si, že dost těžké. Moje hlava je plná fantazie, která se nedá vypnout, protože zrovna potřebuju žít normální život. Běžně si během hovorů s maminkou nebo manželem dělám poznámky ke knize do telefonu. Inspirace většinou přichází v nejmíň vhodnou dobu.
Jsem introvert, asociál, nejlépe se mi žije v mém světě fantazie a s nebližší rodinou. Myslím si, že je to obecně těžko přijímané. Většina členů rodiny dělá velké rodinné oslavy, společné akce, na to já příliš nejsem. Může být pro ně těžko uchopitelné, že to je pro spisovatelku čas, který by raději využila na psaní.
Největším podporovatelem v psaní je moje maminka. Je zároveň první čtenářkou mých knih. Ostatní členové rodiny ji čtou před vydáním v případě, že stíhám termín a poté si s nimi volám a ráda si povídám o tom, co na ně zapůsobilo a co by ještě vyladili.
Můj manžel mi s psaním nepomáhá i pomáhá. Jak to? Když mi přijde redakce rukopisu, hlídá celý víkend děti, abych mohla knihu finálně dokončit. Jakmile si nějakou kapitolou nejsem jistá, přečte mi jí. Je moje velká psychická opora.
Na závěr musí přijít tradiční otázka, bez které by žádný rozhovor nebyl úplný. Co chystáš do budoucna?
Ze svých plánů do budoucna jsem nadšená. Nechci nic prozrazovat konkrétně, aby byli čtenáři překvapení, ale obecně můžu říct, že mám rozpracovanou další kuchařku. Také dokončuji revize rukopisu, který je směřovaný do období Vánoc a čtenáři se mohou těšit na 4 neposedné pacičky. Psaní mě baví, naplňuje a mám již v hlavě plán na několik let dopředu. Uvidíme, kolik se mi z něj povede zrealizovat.
Děkuji ti za rozhovor a přeji ti do budoucna hodně úspěchů, jak ve spisovatelském, tak i v osobním životě.
