Článek
Po dobytí Jeruzaléma v roce 1099 se většina křižáků vrátila zpět do Francie, avšak část rytířů zůstala ve Svaté zemi a začala kolonizovat nově získaná území. S obdivuhodnou strategickou vizí vybudovali síť pevností a hradů a to jak na hranicích, tak ve vnitrozemí, z nichž některé dodnes stojí jako svědectví tehdejšího vojenského umu.
Západní Evropa obnovila své styky s Východem. Do Jeruzaléma proudily výpravy poutníků, kupců i duchovních. Již kolem roku 1040 založili italští obchodníci z Amalfi při kostele sv. Jana Křtitele špitál pro poutníky. Po osvobození města se toto bratrstvo osamostatnilo jako řád sv. Jana — johanité. Jejich poslání, schválené papežem Paschalem II. roku 1119, spojovalo péči o nemocné s vojenskou obranou křesťanských území. Statuta sepsaná Raymundem z Puy kolem roku 1135 a později doplněná Rogerem z Moulins vymezovala jejich závazky k čistotě, poslušnosti a chudobě, ale také k duchovní správě a boji proti „nevěřícím“.
Obrana vzdálené Svaté země však brzy přesáhla možnosti francouzských panovníků. Nově vybudované hrady byly postupně předávány johanitům a templářům — rytířským řádům, které zajišťovaly stálou vojenskou přítomnost. Nejvýznamnější z těchto pevností, Krak des Chevaliers, se stal symbolem křižácké architektury, stejně jako Chastel Blanc, Margat či Saône. Mnohé z nich nesly kaple zasvěcené sv. Mikuláši, jehož kult se s řády rozšířil i do Evropy.
Roku 1144 však přišel zlom — pád Edessy, zoufale hájené křižáky, otřásl celou křesťanskou Evropou. Edessa byla nejen významné město, ale i hrabství Edesské, které představovalo první křižácký stát vzniklý po první křížové výpravě. Založeno bylo roku 1098 a stalo se vzorem pro další křižácké státní útvary jako Antiochie, Tripolis nebo Jeruzalém. Papež Eugenius III. vyzval k nové výpravě a jako prostředníka si zvolil jednu z nejvýraznějších duchovních osobností své doby: svatého Bernarda z Clairvaux. Ten ve svých strhujících listech oslovil evropské panovníky a jeden z těchto osobních dopisů směřoval i do Prahy, k českému knížeti Vladislavovi II:
„Vévodovi Vladislavovi a ostatním urozeným a všemu lidu českému clairvauxský opat Bernard posílá pozdravení v Kristu! Chci k Vám promluvit o věci Kristově, v němž je pravá spása… Jsem skromný, ale neskromně si žádám Vás všechny v lůně Kristově. Tato horlivost mě nutí, abych psal, co bych raději snažil svým živým hlasem vepsati do srdcí Vašich, kdyby stačila i možnost, jako nechybí vůle. Vyhověti nemůže křehké tělo touze duše, ani zemitá hmota nepostačí držeti krok s rychlostí ducha. Ale proč si tu stěžujeme? Je vzdálena od vás částka nás, ale jen ta, která je bezcennější. Srdce naše však je Vám otevřeno, ó Čechové, srdce naše až k Vám dosáhlo, ačkoliv obtížné zdržuje země mezi námi ležící. Slyšte tedy Vaše veškerostno slovo dobré…
S nebe přišla tato rada, a není od člověka, nýbrž vzešla ze srdce lásky Boží. Pohnula se a zatřásla země, protože Pán nebes začal ztráceti svou zemi, ve které ho bylo přes třicet let vidět žít jako člověka mezi lidmi. Svou zemi, kterou poctil svým narozením, osvítil zázraky, posvětil krví, obohatil pohřbem. Svou zemi, v níž bylo slyšet hlas hrdličky, když byl synem panny odevzdáván na pěstování čistoty. Svou zemi, v níž se objevily první květy vzkříšení. Tuto zemi zaslíbenou jali se napadat nepříznivci, a nebude-li, kdo by se postavil na odpor, dychtivě sáhnou po samé svatyni našeho náboženství a pokusí se poskvrnit to místo, na němž pro náš život zesnul v smrti, a znesvětiti přesvatá místa, totiž místa zrudlá krví neposkvrněného beránka… Proč meškáte synové kříže, proč se převařujete vy, kterým nechybí ani síla tělesná, ani statky pozemské? Vezměte na sebe znamení kříže…“
Plamenná výzva sv. Bernarda nezůstala ani v Čechách bez mohutné odezvy
a Letopis kanovníka pražského Vincencia zachycuje následující události roku 1147:
„A tak když to kázání svrchu jmenovaného muže v poslaném listě došlo k uším českého
vévody pana Vladislava a k jeho velmožům a předákům a bylo před ním, biskupem,
duchovenstvem a lidem veřejně čteno, svrchu řečený vévoda, podnícen v hloubi svého
srdce, přijal z lásky k Pánu pro odpuštění hříchů s rodným bratrancem panem Spytihněvem
a s přečetným vojskem svých předáků kříž a rozhodl se táhnout za moře bojovat proti
pohanům.“
Později kanovník pražský Viencencius dodává:
„Kníže cítil se puzen v srdci svém, aby ke cti Boží a pro odpuštění hříchů sám také ozdobil se znamením kříže. Příkladu jeho následovali jeho bratr Jindřich i veliký počet jak pánů českých, tak i obecného lidu. Připojivše se ke králi Konrádovi, účastnili se napotom všech pohod i nehod vojska německého.“
Účastí byla tato druhá kruciáta nesrovnatelně velkolepější než ta první. Výprava se nevydala na cestu o Velikonocích, jak si přál opat Bernard. Teprve v květnu se z Řezna pohnuli Němci a Lotrinčané pod vedením krále Konráda III., zatímco francouzské vojsko vyrazilo z lotrinských Met až v červnu. Trasa vedla přes Uherské království, kde křižáci nenarazili na větší překážky. Tím obtížnější však byl průchod územím Byzantské říše, jejíž vládce, basileus Manuel I., vnímal křižáky jako hrozbu. Jeho reakce byla podstatně méně vstřícná než u jeho předchůdce během první křížové výpravy.
Zda české vojsko pochodovalo společně s Konrádovými oddíly, zůstává nejasné. Spíše se zdá, že se vydalo na cestu až později, patrně na sklonku léta roku 1147. Nasvědčuje tomu zmínka o zákazu plenění na byzantském území, kde již Němci a Lotrinčané stihli získat nelichotivou pověst. Ani čeští a moravští bojovníci však nebyli bez poskvrny — od oblasti Soluně se zdá, že na zákaz příliš nedbali.
O příchodu českého vojska do Konstantinopole nemáme žádné přímé zprávy. Víme pouze, že kníže Vladislav složil basileovi Manuelovi I. lenní přísahu, obdobnou té, kterou učinili král Konrád i Ludvík Francouzský. Zmiňuje se o tom byzantský kronikář a císařský sekretář Jan Kinnamos v souvislosti s pozdějším setkáním obou panovníků. Skutečnost, že Vladislav přísahu skládal samostatně, svědčí o dvou věcech: český kníže dorazil do byzantské metropole odděleně od ostatních vojsk a vedl družinu natolik početnou a významnou, že vzbudila pozornost i obavy samotného císaře. Ten s Vladislavem jednal jako s politicky samostatným vládcem.
Křižáci bojují s Turky
V oblasti Dorylaea, nedaleko dnešního tureckého Eskişehiru, se roku 1097 odehrála slavná bitva první křížové výpravy, v níž Bohemund z Tarentu a Godefroy z Bouillonu porazili seldžucké síly vedené sultánem Kilič Arslanem I. O padesát let později, na témže místě, se však karta obrátila. Dne 26. října 1147 zde utrpěl těžkou porážku německý král Konrád III., jehož vojsko čítalo kolem dvaceti tisíc mužů.
Konrád se vydal z Konstantinopole do vnitrozemí Malé Asie, po trase, kterou kdysi prošli první křižáci. Opustil Nikáju 15. října, veden byzantským kapitánem varjažské gardy jménem Štěpán. Ten se však krátce před střetem záhadně vytratil i se svými muži. Královo vojsko, vyčerpané, hladové a bez dostatečných zásob, narazilo na dobře připravené jednotky anatolského sultána Masuda I.
Němečtí rytíři, obtíženi těžkou výzbrojí a unavení pochodem, se pokusili o přímý útok. Turečtí jezdci však využili své pohyblivosti, zasypávali nepřítele šípy a drželi si odstup. Konrád nakonec na sklonku dne nařídil ústup zpět do Nikáje, kam dorazil počátkem listopadu s pouhým zlomkem původního vojska. Zdecimovaný a demoralizovaný se připojil k francouzskému králi Ludvíkovi VII. a německá výprava tím prakticky ztratila svou samostatnost.
Zda se čeští bojovníci účastnili této katastrofální bitvy, zůstává nejasné. Historické prameny mlčí. Je možné, že české oddíly dorazily až později a setkaly se s Konrádem až po jeho návratu do Nikáje. Ačkoli přímé zprávy o účasti českého vojska v bitvě u Dorylaea chybějí, jistý náznak přináší zápis kronikáře Vincencia k roku 1148. Ten výslovně uvádí, že český pobyt v Malé Asii nebyl zcela bez bojových střetů:
„Téhož roku se vrátil vévoda Vladislav z téže výpravy, na níž byl zabit s přemnoha jinými jeho maršálek Jiřík, muž urozený a statečný, který měl jediného syna Jiříka, velmi nadaného. Kancléř pak svrchu řečeného vévody, Bartoloměj, byl s přemnoha jinými od Turků zajat a o něm jsme se nemohli dozvědět nic jistějšího.“
Právě formulace „zabit s přemnoha jinými“ slouží jako jediný nepřímý doklad pro domněnku, že čeští a moravští bojovníci se skutečně zapojili do krvavého střetu u Dorylaea. Vzhledem k tomu, že do té doby k žádné jiné větší bitvě na tomto území nedošlo, je tato hypotéza historicky přijatelná a logicky podložená.
Jisté však je, že kníže Vladislav se k dalšímu tažení nepřipojil. Místo toho se rozhodl pro návrat, který vedl oklikou přes území Kyjevské Rusi. S byzantským císařem Manuelem I. se měl Vladislav setkat ještě jednou, v době, kdy oba stáli na opačných stranách sporu o uherský trůn a museli hledat cestu k mírovému řešení.
Po návratu do vlasti Vladislava nečekalo zasloužené spočinutí, nýbrž další mocenské sváry. Jeho příbuzní, neklidní a ctižádostiví, opět začali kout pikle s cílem zmocnit se knížecího stolce. Staré spory, které výprava do Svaté země na čas umlčela, znovu vyvřely na povrch. Vladislav, unavený a zklamaný z neúspěšného tažení, musel opět čelit domácím intrikám a upevňovat svou pozici v zemi, která mu právem náležela, ale kde mu ji nikdo nehodlal ponechat bez boje.
Zdroje: kniha Příběh ztraceného kláštera – Tomáše Edela
