Článek
Ale pojďme od začátku. Na základě čeho se vlastně Habsburkové ucházeli o českou korunu?
Ve 14. století byly Habsburkům přiznány určité nároky na český trůn, zejména dědičnou smlouvou z roku 1364 mezi Rudolfem Rakouským a Karlem IV. Tyto dohody však ztratily platnost roku 1462, kdy císař Fridrich III. vrátil Jiřímu z Poděbrad všechny zápisy, které by mohly ohrozit českou nezávislost. Tím se otevřel prostor pro novou politickou hru.
Maxmilián I., císař Svaté říše římské, se rozhodl obnovit habsburské nároky jinou cestou, a to prostřednictvím sňatkové politiky. Jeho plán spočíval v zasnoubení vnuka Ferdinanda s Annou Jagellonskou, dcerou českého krále Vladislava. Roku 1506 byla v Novém Městě u Vídně uzavřena tajná dohoda, podle níž měla Anna připadnout tehdy tříletému Ferdinandovi. Tato smlouva však nebyla veřejně známa, což umožnilo vstup dalších uchazečů do hry.
Sňatek Anny se stal otázkou evropské politiky. Francie vyslala do Prahy poselstvo, pravděpodobně s cílem zmařit habsburské plány. Polský král Zikmund I. Starý se rovněž snažil ovlivnit vývoj – buď získat uherskou korunu pro sebe, nebo alespoň zabránit jejímu připojení k Rakousku. Roku 1512 se spojil s maďarskou národní stranou a oženil se se sestrou Jana Zápolského, čímž posílil své postavení.
Maxmilián reagoval diplomaticky i vojensky. Podnítil proti Zikmundovi řád německých rytířů a Rusy, ale jejich vliv byl omezený. Rusové byli navíc poraženi roku 1514. V téže době vítězství Jana Zápolského nad uherským selským povstáním zvýšilo jeho prestiž, a na několika sněmech se začalo veřejně hovořit o kandidatuře Zápolského na trůn.
V této napjaté situaci se Maxmiliánovi podařilo podplatit dva nejvlivnější rádce polského krále – Tomického a Šidloveckého. Šidlovecký se později sám přiznal, že od císaře obdržel více než 80 000 zlatých. Po smrti své manželky Barbory se Zikmund začal řídit radami těchto ministrů a sblížil se s Maxmiliánem. Ten využil této změny k překonání posledního odporu u krále Vladislava, který – ačkoliv byl již nakloněn Habsburkům – dosud váhal kvůli silné náklonnosti ke svému bratru, polskému králi.
Cuspinian, vyslanec císaře Maxmiliána I., vyvíjel intenzivní diplomatickou aktivitu. Bylo rozhodnuto, že se v Prešpurku (dnešní Bratislavě) uskuteční sjezd císaře s českým a polským králem. Maxmilián se však – jak bývalo jeho zvykem – kvůli finančním obtížím osobně nedostavil. Jeho nepřítomnost však neznamenala zmaření jednání. Výsledkem byla dohoda, v níž se císař zavázal, že nebude podporovat Rusko ani řád německých rytířů. Na oplátku byl Vladislavův syn zasnouben s Marií Rakouskou a jeho dcera Anna (Jagelonská) s Ferdinandem Habsburským.
Tato dohoda byla později upravena tzv. vídeňskou smlouvou z 20. května 1515, jejíž nové články však nezměnily její základní smysl. Sňatek Anny s Ferdinandem byl nejprve uzavřen „per procurationem“ (prostřednictvím zástupce) roku 1516 a osobně uskutečněn až v roce 1521. Maxmiliánova vytrvalost tak byla nakonec odměněna.
Otázkou však zůstává, jakou právní situaci tento sňatek vytvářel pro jeho vnuka Ferdinanda, pokud by český trůn osiřel. Sňatek mu sice poskytoval příznivé vyhlídky, ale zakládal mu skutečně legitimní nárok? Zlatá bula Karla IV. z roku 1356 stanovovala, že v případě nedostatku mužských potomků připadne koruna dcerám. Toto ustanovení však bylo v té době prakticky zapomenuto. Jagellonci, kteří sami získali trůn porušením tohoto zákona, neměli oprávnění dovolávat se jeho výhod.
Navíc nepanovala shoda ohledně výkladu tohoto ustanovení. Čeští stavové, inspirováni obyčeji soukromého práva, tvrdili, že provdané dcery se tímto aktem vzdávají veškerých pozdějších nároků. Vladislav tento výklad přijal – když mu sněm slíbil, že jeho dcera bude uznána za dědičku v případě, že její bratr zemře bez potomků, zavázal se, že ji neprovdá bez vědomí a souhlasu stavů.
Sňatek Anny s Ferdinandem, pokud by nebyl schválen českým sněmem, by tedy neměl jiný právní účinek než ztrátu jejích dědických práv ke koruně. Otázka, zda český sněm skutečně přijal a schválil prešpurskou a vídeňskou smlouvu, byla předmětem mnoha historických zkoumání. Ani dnes nemáme jednoznačný důkaz o výslovném svolení stavů. Historik Rezek alespoň doložil, že čeští stavové o jednáních věděli, jejich zástupci se jich účastnili a nevznesli žádné námitky proti sňatku Anny s Ferdinandem.
Za těchto okolností se zdá, že nelze vážně pochybovat o Anniných právech na dědictví po Vladislavovi. Právo sněmu se v této věci omezovalo již jen na formální „přijetí“ manžela královny. Oligarchická část stavů se snažila zachovat si právní možnost odporu tím, že sňatek neschválila slavnostním způsobem.
Ferdinand I. Habsburský
Po smrti Maxmiliána (1519) byla pozornost Habsburků po jistou dobu zaměstnána záležitostmi německými, italskými a francouzskými. Obavy, které dlouho vyvolával zdravotní stav Ludvíka, postupně mizely. Oba bratři, Karel a Ferdinand, se nemohli shodnout na rozdělení dědictví. Ferdinand, oblíbenec svého děda z matčiny strany, Ferdinanda Aragonského, byl na čas podezírán, že si činí nároky na Španělsko, ba dokonce i na císařskou korunu. Nemohl se proto příliš věnovat rakouským záležitostem, dokud nebylo jasné, zda Rakousko připadne jemu.
Nepokoje v Dolních Rakousích brzy ukázaly Karlu V., že by mohl ohrozit štěstí svého rodu, pokud nebude důsledně udržovat všechna území sjednocená jeho předky pod svou bezprostřední mocí. Byl však příliš zaměstnán, než aby mohl pozorně sledovat východní otázky. Smlouvou wormskou (1521), potvrzenou a doplněnou smlouvou bruselskou (1522), postoupil Ferdinandovi Horní a Dolní Rakousy, Štýrsko, Korutany, Kraňsko, Istrii, Tyrolsko, Vorarlbersko a statky švábské i alsaské – tedy veškeré německé državy Maxmiliána.
Španělští a rakouští Habsburkové, ač dlouho těsně spojeni, od té doby tvořili dvě samostatné větve. Zatímco první hájili své zájmy na západě a jihu, druzí obraceli pozornost k střední a východní Evropě. V následujících letech se Ferdinand nadále více věnoval Německu, které spravoval jménem svého bratra, a Itálii, o kterou František I. zápasil s Karlem V., než království českému a uherskému.
Bez větších obtíží se mu podařilo obnovit svou moc v bezprostředních zemích a tvrdě potrestal snahy stavů o nezávislost. Jeho dobrodružná povaha se však s těmito úspěchy nespokojila. Později ho zkušenosti přiměly k větší umírněnosti a k opravdovějšímu smyslu pro reálnou politiku. Byl však pravým vnukem Maxmiliána I. a bratrem Karla V.; jeho fantazie se libovala ve velkolepých plánech a zákeřných záměrech.
Snažil se přimět svého bratra, aby mu postoupil císařskou korunu, a s velkou vášní sledoval dění v Itálii, kde usiloval o udělení léna milánského. Ani vpád Sulejmana do Uher a dobytí Petrovaradína ho nepřiměly vzdát se svých plánů – odjel ne do Vídně, ale do Innsbrucku. Když počátkem září obdržel zprávu o porážce u Moháče a zoufalé dopisy od své sestry, která žádala o pomoc, neposlal vojsko pod vedením Freundsberka na uherské hranice, ale do Lombardie.
Teprve když nové zprávy oznámily Ludvíkovu smrt, začal Ferdinand ihned uvažovat o uplatnění svých dědických práv a odebral se do Lince, odkud mohl lépe sledovat vývoj událostí. Větší část Uher byla již ovládnuta Turky; i sebemenší zdržení mohlo znamenat ztrátu zbytku království Jagellonců.
Ferdinand vyslal do Čech zkušeného a znalého jednatele Jana Mrakše z Noskova. Dal mu pouze obecné instrukce, neboť chtěl svůj postup přizpůsobit vývoji situace. Byl špatně informován o stavu věcí a hodlal opřít svá práva o smlouvu z roku 1364, přičemž nepochyboval o oprávněnosti svých nároků. Nechtěl se ucházet o volbu, ale pouze dosáhnout uznání své moci. Jeho jednatelé brzy zjistili, že přijetí od českých stavů nebude snadné a že budou muset učinit značné ústupky, aby nezmařili celý plán.
Ačkoli vláda Vladislava a Ludvíka byla natolik obtížná, že mohla odradit i tu nejsmělejší ctižádost, a přestože se úkol vládnout národu, jenž dávno zapomněl na poslušnost, nejevil jako záviděníhodný, kandidátů na český trůn se přesto našlo mnoho. Saský kurfiřt se svým synem i kurfiřt braniborský poukazovali na své příbuzenství s dávnými českými králi; polský král Zikmund se dovolával silného slovanského citu a tradic, které činily polský svazek jedním z hlavních pilířů národního programu. Francouzští vyslanci zkoumali situaci a v Praze hledali odvetu za neúspěch ve Wormsu.
Po několika týdnech většina uchazečů poznala, že jejich šance na úspěch jsou mizivé. A i když se hned nevzdali svých osobních nadějí, snažili se alespoň oslabit svou porážku tím, že bránili volbě Ferdinanda. Po bitvě u Pavie se část Evropy spojila proti Karlu V.; jak bývalo časté v 16. a 17. století, nepřátelé Habsburků hledali spojence v Čechách i v Uhrách. Podporovali – byť velmi vlažně – kandidaturu bavorských vévodů Ludvíka a Viléma.
Vlastenecké svědomí, které se u Čechů na okamžik probudilo zprávou o porážce u Moháče, pokud připustíme jeho opravdovost, je nesvíralo dlouho. Jednotlivé strany mezitím spěchaly využít příležitosti k upevnění svého postavení a k tomu, aby své protivníky přinutily podrobit se jejich vůli. Jak hlubokou nemocí země trpěla, dokládá tato rozhodující krize, která namísto probuzení vlastenectví rozpoutala touhy a zášti. K starým roztržkám se přidala otázka dědictví…
Právo na českou korunu Habsburkům formálně nenáleželo, byť k ní měli nejblíže ze všech uchazečů. O osudu trůnu rozhodovali čeští stavové, kteří však v samotné volbě spatřovali především příležitost k upevnění vlastního postavení a k dosažení osobního prospěchu. Bohužel je nevarovala ani známá habsburská nenasytnost, jež se projevovala nejen v Evropě, ale i v dalších částech světa.
Zdroje:
Kniha: Konec samostatnosti české II. – Ernst Denis
