Den, kdy Bůh vypnul vesmír. O původu šabatu a svatém umění nic nedělat

Když Bůh dokončil stvoření světa, udělal něco, co by se dnes dalo nazvat revolučním činem: přestal pracovat. Po šesti dnech chaosu, tvoření, oddělování světla od tmy a vody od vody, prostě vypnul systém a dal si pauzu. Tóra to popisuje s odzbrojující prostotou:

„A dokončil Bůh sedmého dne své dílo, které konal, a odpočinul sedmého dne od veškerého díla, které učinil.“ (Genesis 2:2)

Rabíni k tomu později dodají, že sedmý den nebyl prázdnotou, ale novým stvořením. Všechny ostatní dny přinášely něco viditelného – hory, stromy, živočichy. Ale sedmý den Bůh „stvořil klid“. A jak praví midraš s typicky židovskou logikou: „Když skončila práce, zbývalo jediné, co ještě ve světě chybělo – odpočinek.“

Šabat, odvozený od hebrejského šavat, tedy „přestat“, není jen o lenošení. Je to spíš rituál zadržení, okamžik, kdy člověk přestane dokazovat světu, že bez něj všechno padne.
Jinými slovy: Bůh chtěl lidstvu vštípit, že i On umí vypnout – a že my to máme zkusit taky.

V Exodu už se z tohoto božského gesta stává zákon.

„Pamatuj na den sobotní, abys jej světil. Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci, ale sedmého dne je sobota Hospodina, tvého Boha.“ (Ex 20:8–10)

A kdyby měl někdo tendenci se vymlouvat, Tóra připomíná:

„Proto Hospodin požehnal den sobotní a posvětil jej.“ (Ex 20:11)

Rabíni to čtou jako výzvu, ne zákaz. Šabat není „nesmíš pracovat“, ale spíš „nemusíš“. Jak říká Talmud: „Ten, kdo si myslí, že svět se zastaví, když on přestane, ten nikdy nepochopil, proč byl stvořen.“

Tóra říká: „Nebudeš konat žádnou práci.“

V praxi to znamená: žádné telefonování, žádná jízda autem, žádné vaření, psaní, svícení, nakupování, žádné zapínání čehokoli. Zní to jako středověk? Ano, dokud to nepochopíte.
Pro ortodoxního Žida nejde o zákaz, ale o luxus nezasahovat. V sobotu ráno svět jede dál – ale bez něj. A on sedí, jí, zpívá, studuje Tóru a raduje se z toho, že je svět konečně schopen existovat i bez jeho zásahu.

V židovské tradici se šabat stal malým stvořením v čase – dnem, kdy svět znovu získává rovnováhu. A není náhoda, že právě Židé, národ věčně pronásledovaný a rozptýlený, si udrželi identitu ne skrze chrám (ten padl), ale skrze šabat. „Ne Izrael zachovává šabat,“ říká se, „ale šabat zachovává Izrael.“

Šabat začíná v pátek večer, když zapadá slunce. Dvě svíce, víno, chléb a požehnání.
Navenek prostý rituál, ale duchovně geniální. V ten okamžik se zastavuje nejen práce, ale i čas.
Žádné účty, žádné zprávy, žádné opravy, žádné „ještě dodělám“.
Rabíni říkají, že při šabatu se člověk má chovat, jako by byl už v ráji. Ne proto, aby se tam dostal, ale aby si připomněl, že svět může být rájem, pokud na chvíli přestane spěchat.

A co všechno je zakázáno?

Vtip je, že čím víc se zákazů přidalo, tím víc se rozvíjela židovská vynalézavost, jak se jim elegantně vyhnout. Klasický židovský humor říká: „Šabat nás učí, že i Boží přikázání lze dodržet s chytrostí a úsměvem.“

Například při šabatu se nesmí přenášet nic z domu na ulici. Vynález? Éruv – symbolický provaz natažený kolem čtvrti, který z celé ulice udělá „jedno velké obydlí“.
A protože se nesmí zapalovat oheň, Židé dávno před vynálezem chytrých domů věděli, jak si nastavit světla, aby se rozsvítila „sama“. Tóra se plní, Bůh se neurazí a člověk si odpočine – typicky židovské „všichni spokojeni“.

Mnohé rodiny mají připravené tzv. šabatové hodiny – časovače, které samy zapnou světla či ohřev jídla. Tím se neobchází zákon, ale „technicky“ naplňuje. Rabíni tomu říkají „šlemut“ – dokonalost v hranicích. Člověk se nesnaží obejít Boha, ale spolupracuje s Ním na jemné hraně pravidel.

A pak je tu ticho. V době, kdy se svět topí v notifikacích, je ortodoxní šabat téměř radikální: 24 hodin bez obrazovek, bez mailů, bez účtů. Pouze člověk, jeho rodina, jídlo, zpěv a modlitba. Nejdřív to působí jako asketismus – ale po chvíli pochopíte, že to je vlastně návrat do ráje. Jak říká staré židovské úsloví: „Kdo zachovává šabat, ten se dotýká věčnosti.“

Když v sobotu po západu slunce zazní havdala – modlitba, která šabat uzavírá – má to v sobě nádech nostalgie. Víno, vůně koření a plamen svíce, který se znovu rozdělí na práci a čas. Šabat odchází, ale zanechává za sebou tichý otisk v duši.
Rabíni říkají, že v sobotu má každý Žid „přidanou duši“ – nešama jetera – která s koncem šabatu opět odchází. Možná proto ta melancholie, ten krátký stesk po něčem, co trvalo jen jeden den, ale dalo sílu na celý týden.

Historicky měl šabat i společenský význam. Ve starověku, kde se pracovalo od úsvitu do noci a otroci neměli právo na oddech, bylo židovské „sedmý den nic“ radikální. Římany to popuzovalo. Říkali „líný národ, co si vymyslel den volna“. Řekové si klepali na čelo: „Božstva mají slavit lidé, ne lidé sami sebe.“ Ale Izraelité věděli, že šabat není oslava člověka, ale Božího stvoření v člověku. Člověk přestává pracovat, aby si připomněl, že není jen výrobní jednotka, ale živá bytost s duší.

Moderní psycholog by řekl, že šabat je terapie vyhoření stará tři tisíce let.
A kdybychom to přeložili do současného jazyka: Bůh nám v podstatě přikázal digitální detox.
Sedmý den vypni všechna zařízení, neřeš nic, jen buď. Kdo to zvládne, pochopí, že i klid může být formou víry.

Rabín Šlomo Carlebach kdysi řekl: „Kdo nezná šabat, neví, co je radost. Kdo ho zná, ví, že svět bez něj by se zhroutil.“ A jiný dodal: „Na světě je sedm divů – šabat je osmý, protože trvá každý týden.“

A pak jsou tu vtipy, které říkají možná víc než výklady. Třeba ten o muži, který se ptá boha: „Bože, proč jsi Židům přikázal šabat?“ A Bůh odpoví: „Protože jsem věděl, že kdybych jim ho jen doporučil, nenašli by si na něj čas.“

V moderním židovském světě tak vzniká zvláštní rovnováha: liberální Žid říká, že šabat si přetvořil k obrazu svému, ortodoxní, že se on přetvořil k obrazu šabatu.
A možná mají pravdu oba. Protože zatímco první v něm hledá odpočinek od světa, druhý v něm hledá dotek stvoření. Jeden zapaluje svíčky pro rodinu, druhý pro Boha. A přesto oba – každý po svém – drží oheň, který kdysi zapálil sám Stvořitel.

Nakonec trocha židovského humoru, nelze nezmínit Roubíčka. „Byl šabat, a Roubíček na ulici našel peněženku – plnou peněz. Pětiset eurovky, sto dolarovky, plná prkenice. Jenže šabat, to se na peníze nesmí ani šáhnout. Roubíček stojí, potí se, přemýšlí, modlí se. Přece mě v tom bůh nenechá. A najednou kouká – všude kolem je pořád šabat. Jen kolem něj… úterý.

Zdroje : Bible

Tóra

Halacha