Článek
Dvě věci, sobě na první pohled protivné, bývají stran čistoty měst středověkých pravdivé: za prvé, že čisto nebylo, a za druhé, že se o čistotu stále horlivě jednalo. Nebylo snad města, kde by se každoročně nepsaly příkazy o vymetání ulic, vyvážení hnoje a nevylévání splašků z oken, a přece boj to byl ve skrze marný.
Městské knihy jsou plné zpráv a nařízení. Dnes působí někdy až humorně, stejně jako dříve marně.
V Novém městě pražském roku 1407 úřad zakazuje: „aby sousedé nelili nečistých hrnců s oken na ulici pod pokutou pěti grošů“, ale sto let potom zase táž věc znovu musí býti zakazovaná. V Praze roku Páně 1508 se přikazuje, „aby žlaby dlouhé, kteréž jsou při domích, a na něž lidé lejí nečistoty z domů, trpěny žádnému nebyly, nebo jsou ku škodě lidem a k hanbě městu; než toliko místo těch žlabů a střech aby byly trouby dolů při zdech dělány, jako od starodávna, a těmi aby lito bylo“ Toť ovšem moudrý rozkaz, jenže sotva kdo ho poslechl. Úřad tak dovoloval líti vodu nadbytečnou, nikoliv však „neřády“. A opětně roku 1610, čteme v městských knihách zákaz, aby: „vody smradlavé s oken vylévány a nečistoty házeny nebyly“. Zkrátka se to moc nedodržovalo, spíše vůbec.
Z toho patrno, že lilo se po tři sta let pořád s oken, a že sousedé neodvykli. Některý lil s takovou chutí, až slil mimojdoucího. Roku 1510 vylévala v Praze manda Kohútka „nějaké nečistoty s okna a slila bábu Dorotu, kteráž pro to hrozně „v latra bila“.
Roku 1606 způsobili Vlaši a jiní císařští služebníci u domu Holianova v Starém městě Pražském noční bouři velikou. Vybili kamením kde které okno, a to proto, že na ně vylil někdo nerad „urinam“ (moč) s okna.
Roku 1566 stalo se v Praze, že polit byl škrobem sám konšel Jan Petráček, když byl „na vejchoze v ouřední službě“. Ihned položil svůj plášť na soud, a obeslav vinici, chtěl na ni za tu nenáležitou škodu 30 kop, ale pak něco slevil.
V Židovském městě pražském bývalo vždy ne velmi radno toulat se pod okny v čistém šatě. Roku 1610 viní Kašpar Sauer Josefa Lazara žida pražského, že ho polil s okna. Žid se bránil, že má jen díl domu, a z toho jeho dílu že nic vylito nebylo. Ale ortel pánu pražských byl moudrý: Prý „ví se dobře, jak čistotně židé v ulicích chovají se, a jakou šetrnost ve vylívání zachovávati obyčej mají, proto aby zaplatil pokuty pro zlití — dvě kopy.“ Takových to soudních tahanic jsou zaznamenány tisíce.
Poměrně pokrokovým městem byla Kutná Hora. Již roku 1462 rozkazují konšelé: hospodářům všem, aby mívali před domy čisto „žádných nečistot ani smradů nevylévajíce ani nevypouštějíce před domy, ani potřeb u a před dům aby nechodili ani dopouštěli choditi, ale aby sobě způsobovali prevéty a ty potřeby k tomu slušné, nebo takové ohavnosti se před domy dějí, že mrzko jest hleděti a zvláště, když knězi s tělem Božím chodí“.
V Praze nebývalo lépe, ačkoli vyskytuje se mezi Novoměstskými měšťany roku 1529 Kašpar prevétník. Nicméně ještě téměř po stu letech čte se, „že domy některé pod Uzdaři na Starém městě latrýn žádných nemají, a neřády na ulici že se lejí z nich“. A stížnost se dostává až na císařský stůl k Rudolfovi II. a císař roku 1606 praví v přísném rozkaze o čistotě: že v domech nad branou Strahovskou dolů tajných není, nýbrž štolami všecky nečistoty ven na ulici neb do ouvozu se tlačí, a odtud v čas přívalu až na Oujezd přicházejí a tu zůstávají, nemajíce volného odpadu. Též na Malé Straně, kde prevéty mají, že není všude tajných dolů, nejhůře v ulici Vlašské. Dvořané prý „žalují na smrad v Malé Straně, odkud morové nakažení vzejíti by mohlo“.
V Kutné Hoře roku 1469 bylo přísně zakázáno: aby sousedé nesypali smetí na ulici ani hnojů leč pouze „když hodně prší“, aby jim déšť nečistotu odnášel z ulic všude nakloněných. Ale ne vždy se schraňování hnoje a neřádů vyplatilo. Roku 1553: soused Vorel nakladl konečně tolik hnoje na ulici, že tím i vody dešťové a jiné zastavil a všechny své sousedy vyplavil.
Kutná Hora a soused Vorel
Oldřich z Rožmberka byl mnohem ráznější: ten oznámil Krumlovským roku 1485, že nebude hnoje v ulicích trpěti nikda déle nežli tři dni pod pokutou 5 grošů.
Nejhůře bývalo ovšem v městě Židovském. Někdy sice přišli Židé na myšlenku: že hnůj, slámu, hadry před svými domy na ulicích veřejně spalovali, ale obyčejně zanechávali, co vyhodili, s pokojem ležeti.
Někdy nakupilo se hnoje tolik a tak pevně, že nabyl doslova domácího práva. Na Rynečku na Malé Straně pod Píseckou hranou vzrostla do roku 1604 tak ohromná hromada hnoje a smetí, že v ní měli pražští tuláci svoje peleše! Dokonce vznikla císařská komise která k řešení přizvala všechny obyvatele okolí: v pozvání se praví „Na témž rynečku veliká hromada rumu a hnoje jest, v kterémž se chodci, štercýři a jiní neužiteční lidé zdržují a své peleše mají; odkudž lidem, na též'ulici bydlejícím, protivný, nezdravý a nesnesitelný smrad pochází.“.
Vyhlášený byl i příkop mezi městem Starým a Novým.. Obě města o překot sem házela smetí, přes to že už Karel IV. hřivnou stříbra za pokutu pohrozil těm: „kdož by v příkop metali hnoje a rumy“. Příkop se znečišťoval čím dále více, při čemž obě města navzájem se urážlivě k čistotnosti napomínala. Marně příkop více a více tonul v odpadu.
Na kupky smetí všude po městech obvyklé házeny byli i mršiny a tu nechávány tak dlouho: „až je ouřad odkliditi dal rasem neb katem. Bylo nepředstavitelné, aby se ctný člověk co by jen mršiny dotkl. Dotkl-li se řemeslník mršiny, vyloučil ho cech ze sebe jakožto nepoctivého.
