Článek
Největším problémem stavovských vojsk, během povstání bylo financování. Vojáci byli buď nevycvičení sedláci a měšťané, nebo žoldnéři. Ti samozřejmě bojovali hlavně za žold, kterého se věčně nedostávalo. Nebyla vytvořena efektivní státní pokladna nebo vojenský rozpočet. Každý kraj nebo město řešil financování po svém, což vedlo k roztříštěnosti. Zahraniční pomoc byla spíše zbožným přáním. Fridrich Falcký a protestantské státy slibovaly pomoc, ale ta byla spíše symbolická než finančně významná. Anglie a Nizozemí poskytly jen omezené prostředky, Švédsko se zapojilo až později. Konfiskace statků katolické šlechty, byla spíše výjimkou.
Habsburkové měli k dispozici císařskou pokladnu, která čerpala z rozsáhlých držav po celé Evropě – nejen z českých zemí, ale i z Rakouska, Uher, Španělska a Itálie. To jim umožňovalo pružněji financovat válku. V některých oblastech se vybíraly tzv. válečné kontribuce, které platili obyvatelé za „ochranu“ před rabováním. Císařská strana si brala půjčky od bohatých bankéřů, zejména z Janova a Augsburgu. Ty to půjčky byly kryty budoucími příjmy z daní nebo konfiskovaným majetkem poražených. A statky se zabavovali již před Bílou Horou.
Potrestání odbojných stavů v Království českém konfiskací jejich statků za účelem uhrazení válečných výloh bylo již na počátku povstání jednomyslně schváleno císařskou radou ve Vídni.
Již roku 1619, na základě císařského dekretu ze dne 6. srpna, adresovaného dvorské vojenské radě, bylo rozhodnuto ve spolupráci s císařským vojevůdcem hrabětem Karlem Bonaventurou Buquoyem, že veškeré statky odebrané rebelům mají být ponechány císaři. Na základě tohoto rozhodnutí bylo dne 21. srpna 1619 nařízeno Maximilianu Breunerovi, aby se během své cesty na Moravu informoval u císařského nejvyššího Henrycha de Valle, hraběte z Dampierra, zda by na již konfiskované statky ve prospěch císaře nebylo možné získat půjčku pro potřeby vojska.
Podle dalšího rozkazu ze dne 7. září 1619 měl Johann Jakob von Breuner, nejvyšší hofmistr, podat komoře dvorské zprávu o tom, které osoby by měly zájem odkoupit statky, jež již připadly císařskému fisku. Z toho je zřejmé, že již při prvním vpádu císařského vojska do Moravy a Čech v letech 1618 a 1619 byly statky povstalců zabavovány ve prospěch císaře a následně zastavovány za peněžní částky určené k financování armády. Například v roce 1619, když se hrabě Dampierre zmocnil hradu Landštejn v Čechách se všemi statky, jakožto válečnou mocí získaný a císařskému fisku připadlý – předán k užívání bývalému císařskému hejtmanovi Kristiánovi Hybnerovi, a to výměnou za složení několika tisíc kop míšeňských.
Po té co Bavorský vévoda Maximilian vytlačil stavovské vojsko z jižních Čech.
Odbojným stavům byly ve prospěch císaře zabaveny nejen města dobyta vojenskou mocí spolu s přilehlými statky – jako například Písek, Prachatice, Týn nad Vltavou, Soběslav, Rudolfov, Vodňany a další – ale také veškerá panství náležející hlavním rebelům. Konfiskovány byly rovněž statky všech osob, které se ke stavovskému povstání připojily, nebo které ze strachu před císařským vojskem své statky opustily.
Mezi takto zabavená panství patřila zejména sídla Petra ze Švamberka: Nové Hrady, Rožmberk a Libějovice, jejichž hodnota činila nejméně jeden milion kop míšeňských. Tato panství, spolu se statky Žumberk a Cuknštejn, byla císařským listem ze dne 6. února 1620 darována hraběti Buquoyovi (viz seznam pokutovaných, str. 651, 163 a 223).
Další panství – Miličín, Vlčkóvice, Broumovice a Neustupov – byla v roce 1620 zastavena Donu Baltasarovi de Marradasovi, kterému již dříve bylo slíbeno, že za své válečné služby bude odměněn statky konfiskovanými v krajích Bechyňském, Prachenském a Plzeňském. Následně byla zabavena panství Hluboká, patřící bratřím Malovcům z Malovic, včetně jejich statků Štěken a Cehnice.
V kraji Budějovickém byly konfiskovány statky: Mezipotočí a Čákov, Svébohy a Olbramice, Koroseky, Hněvkovice, Habří, Chřenovice a Dubné, Čejkovice, Volešnice a Dvorce, Třebín, Pasovary, Poříčí, Hamr a Pláně Věžovatá.
V kraji Píseckém: Žihobce, Brloh, Dlouhá Ves Stará, Březí Vlachovo, Krsice a Neřestce, Mileňovice, Cerhonice, Řepice, Dražejovice, Bohumilice a Zdikov Malý, Běleč, Hrádek, Čejkov, Skočíce, Dub a Zálezly, Nemilkov, Horažďovice.
V kraji Táborském: Hlasivo, Mezříč, Makov a Výrec, Smyslov, Vesce, Čachořice, Vřesná.
A mnohé další statky v uvedených krajích, včetně kraje Čáslavského.
Tyto statky – spolu s městy výše uvedenými – byly po bitvě na Bílé hoře, ač značně zpustošené, oceněny (bez panství Švamberských) na 1 673 366 kop míšeňských. Jejich skutečná hodnota však byla přinejmenším dvojnásobná, spíše trojnásobná. Z toho je patrné, že již před bitvou na Bílé hoře bylo v jižních Čechách odbojným stavům konfiskováno majetku v hodnotě čtyř až pěti milionů kop míšeňských. Tato suma nám dnes moc neřekne, ale byla na tu dobu obrovská.
Bitva na Bílé Hoře
Aby mohly být statky, které císařští vojevůdci zabrali ve prospěch císaře, zejména v kraji Prácheňském a Plzeňském, řádně spravovány, byl císařským listem ze dne 14. října 1620 vyzván Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka, pán na Hradci Jindřichově a Telči, president královské komory české a nejvyšší lenní soudce v království Českém, tehdy se zdržující v Pasově, aby podal své stanovisko k tomu, jak by měly být tyto statky prozatímně spravovány.
Zároveň měl navrhnout, jak obnovit města Prachatice a Písek, v nichž bylo po jejich dobytí odbojné obyvatelstvo pobito, a jak je navrátit do předchozího stavu, zejména pak zajistit jejich duchovní správu katolickými kněžími.
Dle Slavaty, který svůj návrh předložil císaři z Pasova dne 3. listopadu 1620, měly být v každém kraji, jenž již byl přiveden k poslušnosti, ustanoveny dvě osoby jako císařští komisaři. Ti by se neprodleně ujali všech statků — jak pozemkových, tak městských — patřících tvrdošíjným a neposlušným obyvatelům, a to ve jménu císaře. Od poddaných by přijímali přísahu věrnosti a poddanosti, na každém rozsáhlejším statku nebo na dvou blízko sebe ležících by ustanovili spolehlivého a schopného správce, který by vykonával potřebné úkony ve prospěch císaře.
Správci těchto statků měli komisařům týdně zasílat výkazy denních příjmů a výdajů, a z důchodů měsíčně odvádět hotové peníze. Z těchto prostředků nesměli komisaři bez zvláštního císařského rozkazu vydávat nic kromě týdenního platu pro sebe a dva písaře.
Komisaři se měli ujmout také domů a majetku některých sousedů ve městech, zejména v Sušici, Vodňanech a dalších městech, kteří uprchli ještě před příchodem císařské armády a připojili se k neposlušným poddaným v Praze nebo jiných místech.
Naopak se komisaři neměli ujímat statků těch obyvatel, o nichž bylo známo, že zůstali císaři vždy věrní. Podle Slavaty mezi ně patřili: Adam starší ze Šternberka, nejvyšší purkrabí království Českého; Henrych Libšteinský; Joachym Novohradský z Kolovrat; Jan Krištof Kavka z Říčan v kraji Prácheňském; Jan Klenovský z Klenového, zemský písař království Českého, a jeho syn Vilém Klenovský; Karel z Říčan; Jeníšek z Újezda, nižší zemský úředník, a jeho bratr Jan Jeníšek v kraji Plzeňském.
Současně bylo císařem nařízeno knížeti Bavorskému, polnímu generálu hraběti Buquoyovi a Donu Baltasarovi de Marradas, aby komisařům sdělili jména osob, které byly takto na místě císaře přijaty na milost, a aby je při ujímání a správě statků všemožně — i vojensky — podporovali.
Co se týče měst Prachatice a Písek, o jejichž stavu Slavata neměl žádné informace, měli komisaři neprodleně vyšetřit, v jakém stavu se tato města nacházejí. Mezitím se měli ujmout vesnic náležejících k těmto městům ve prospěch císaře. O všech těchto záležitostech, stejně jako o svém uvazování do statků rebelů a o dalším postupu, měli komisaři podávat císaři zprávy v německém jazyce — buď přímo ke dvoru, nebo k rukám prezidenta české komory, podle toho, zda komisaři podléhali přímo císaři nebo komoře české.
Sídlo komisařů mělo být v kraji Prácheňském v Sušici a v kraji Plzeňském v Klatovech. Bylo jim dovoleno, aby si za svou práci, službu a výdaje — včetně cestovních nákladů — brali z důchodů zabavených statků týdně 50 nebo 40 kop míšeňských, podle toho, zda náleželi k panskému nebo rytířskému stavu. Svým písařům pak měli týdně vyplácet po 3 kopách míšeňských.
Podle tohoto návrhu Slavaty, k němuž byly přiloženy i formuláře císařského rozkazu a patentu v českém jazyce, měla být komise v kraji Prácheňském svěřena Henrychu Libšteinskému z Kolovrat na Zichovicích a Hrádku Starosedlském, císařskému radovi a komorníkovi, a Janu staršímu Vratislavovi z Mitrovic na Protivíně. V kraji Plzeňském pak Vilému Klenovskému, císařskému komorníkovi, a Jeníškovi z Újezda.
Poprava českých pánů na Staroměstském náměstí byla tragickým aktem císařské pomsty. Její symbolická síla však bledne ve srovnání s daleko zhoubnějším důsledkem — systematickým rozprášením protestantské elity prostřednictvím rozsáhlých konfiskací majetku. Zasaženy byly celé rody, celé rodiny, včetně jejich potomků.
Bitva na Bílé hoře sice ještě nebyla vybojována, ale zkáza Českého království začala už před ní. Rozklad politické, náboženské a kulturní struktury země se rozběhl ve chvíli, kdy se věrnost císaři začala měřit majetkem a vírou.
Zdroje:
Archiv místodržitelství, C. 215, C. 10/39
