Článek
O této cestě se nám dochoval jeden z nejstarších českých cestopisů popisujících severní Evropu. Islandia aneb krátké vypsání ostrova Islandu, v němž jsou věci divné a zvláštní, v těchto zemích nevídané, oči spatřeny a některé od obyvatel ostrova tohoto hodno věmých slyšánků i pravdivě poznamenané věci, které předcházejí kuriózní ostrov, Island nebo krátký popis tato naše vlastní země, očitými svědky a věrně zaznamenanými důvěryhodnými obyvateli ostrova. Dříve byli názvy knih poněkud delší. Knihu vydal Daniel Michálek v Praze r. 1673, později znovu vydaná Dr. Čeněke Zíbrtem v Praze 1894. Původní spisek byl sepsán polsky a vydán již roku 1638 v Lešně, kde Daniel řídil bratrskou tiskárnu. Tedy tiskárnu Jednoty Bratrské, která v tu dobu již byla v exilu po Bílé hoře.
Daniel Strejc byl synem významného duchovního Jednoty bratrské, spisovatele a překladatele Žalmů Jiřího Strejce‑Vettera. Když se vydal na svou cestu na ostrov Islandia, tedy Island, nebylo mu mnoho – sotva jedenadvacet let. Stejně starý byl i jeho nejbližší přítel Jan Salmon, krajan z nedalekého Podhoří u Hranic.
Strejc studoval nejprve v Brémách a poté se zapsal na školu v Herbronnu. Odtud pokračoval na univerzitu v Heidelberku, kde se věnoval bohosloví. Aby se uživil, dával kondice – mimo jiné i nejstaršímu synovi budoucího českého krále Fridricha Falckého, kterého učil češtině. Později pokračoval ve studiích na akademii v holandském Leydenu, odkud se však už do vlasti nevrátil. Mezitím totiž doma vypukly události spojené s Bílou horou a lidé jeho přesvědčení nebyli v Čechách vítáni. Později oženil – a ne s ledajakou ženou. Jeho manželkou se stala krásná schovanka Jana Amose Komenského, osiřelá Polka Kristina Poniatowská, proslulá svými extatickými viděními. Spolu přivedli na svět tři dcery a dva syny.
V češtině se kniha šířila původně v ručních opisech, nedlouho po polském vydání, o čemž svědčí dochovaný přípis v jednom dochovaném exempláři. Důvodem bylo potírání českých knih vydávaných protestanskými osobami. „Urozenému pánu panu Karlovi Zahradeckému z Zahrádek, též urozeným a statečným rytířům panu Janovi Bořitovi z Budce a panu Janovi Vlkovi z Kvítkova Jich Milostem ke mně laskavě příchylným (!) zdraví, pokoje Božího a hojného požehnání jeho vedle těla, obzvláště ale podle duše upřímně žádá…. A z takových míst a krajin jest Island ostrov na půlnoci vysoko ležící, kterýž se mně také dostalo nyní viděti, ale i nemalý díl jeho projeti. O kterémž nedávno Vypsání polským jazykem na světlo sem vydal a tím svým pánům krajanům k tomu příčinu dal, že na mě, abych to v mateřském jazyku učinil, dotírali. Činím tedy tak a vydávaje jej, Vaše Milosti za patrony téhož traktátu jakožto pány v světě bývalé a skutkům kozím více než jiní rozumějící sem sobě obral… Z Lesna 4. juni 1632. K službám všelikého času volný Daniel Vetterus.“
V sedmnáctém století patřily cesty na tento vzdálený ostrov k výjimečným a riskantním podnikům. O to podivuhodnější je osud dvou velmi mladých mužů, Daniela a Jana, kteří se navzdory svému původu na pevnině vydali na dalekou plavbu. Nevedlo je nic jiného než zvědavost a touha spatřit neznámou krajinu ležící osamoceně v Atlantském oceánu mezi dvěma světy. Po třech měsících strávených na moři je brémská loď vysadila na západním pobřeží Islandu, v blízkosti kostela Helgafell.
Již sama cesta byla velmi dobrodružná, jen co se dvakrát vymanili pirátům: „Druhá žalostná věc aneb nebezpečenství byla nemoc mořská, kteráž nemálo, ale velice nás trápila a zarmoutila. Nebo několik jich stonalo, i kupec, s nímž jsme se byli vypravili, i marinář sám tak bídný byl, a v nemnohých dnech, jak jsme se na ostrov dostali, umřel. K tomu jeden z pomocníkův jeho, jenž toliko den a dvě noci stonal, na šífu umřel. Kteréhož hned na vrch šífu vytáhli a do truhly zabednili, chtějíce jej rádi někam k břehu přivézti a pochovati, čehož však dovésti nemohli. Nebo moře tudíž a hned ten den bouřiti se počalo, vítr odporný odtud, kamž jsme se plaviti měli, tak násilně vál, že znamenitou bouři na moři způsobil.“
Rituál na Islandu
A přivítání, ještě před vyloděním, bylo vskutku námořnické: Nakonec přistáli. Tedy i ti živí. Ovšem ještě než se noha prvního Čecha dotkla islandské země, čekalo na příchozí hanslování. „To hanslování takové pro ty, kteří nikdy v Islandu nebyli, od těch, kteří tam prvé bývali, v tom vězelo, že vsazeni byli každý jeden po druhém na provaz, po skřipci třikráte do moře vpuštěn a pohřížen, a když ho z vody vytáhli, tedy myli mu hlavu mořskou vodou a provazem velikým ruky ztloušti ho mydlili. Tak podobně i s námi zacházet chtěli.“ Zdá se, že Daniel tomu mydlení unikl. „My jsme viděli nepříjemnost takové lázně, ovšem pak i nebezpečenství, neboť kdyby se kdo provazu dobře nedržel, snadno by z něho do moře spadnouti mohl, a než by jej oni odtud zase vytáhli, v tom čase by se dokonale utopil aneb dobře vody napil.“ Abychom to však nezamluvili: Jakpak se Češi z toho mydlení vyvlékli? „A za příčinou toho hanslování nezastavují se, nýbrž i v tom nejsilnější plavení je vykonávají.“ Ale – jak to, že je nehanslovali? „Raději jsme se jim vyplatili.“
Po příjezdu měli štěstí, že se jich ujmul syn rychtáře a jednoho ze soudců a vzal je na místní sněm. Tomu sněmu, se říkalo, a dodnes říká, Althing. Jde o nejstarší evropský parlament. Althing se po staletí scházel pod širým nebem na severním břehu jezera Thingvallavatn, a to už od roku 930. Oproti dnešním lidovým zástupcům byli tehdejší Islanďané zřejmě mnohem otužilejší. Mám na mysli fyzickou odolnost; co se týče otrlosti, tam jsou ti dnešní nepřekonatelní. Poslanci byli voleni na čtyřleté období a roku 1000 přijali pro celý Island křesťanství.
Zachytil nám i místní stravu a postřehy z cesty na sněm: „Suchý štokfiš neslaný a nevařený s máslem putrovým, třebas čtyřmecítmaletým (Pro vysvětlení: sušená ryba, většinou treska, tvrdá jak prkno (štokfiš), bez soli a bez vaření, jen s máslem z sudu, klidně čtyřicet let starým). Dostali-li jsme kdy kousek masa vařeného, i to bylo bez soli vařené a vše bez chleba jísti jsme musili. Nápoj byla voda aneb syrovátka, ale vždycky chutnější byla voda nežli syrovátka. Cesta, kterouž jsme se ubírali, byla velmi nezvolná. Nebo přes hrozné vrchy skalnaté a opálené, z nichž i dým jakjsi časem vystupoval, až vlasy na hlavách hrůzou vstávaly, jsme jeli, k tomu přes hrozná místa vypálená a podhořelá, též přes veliká bahna, k víře téměř nepodobná, o čemž něco toho doleji v Traktátu poznamenáno. Když jsme se pak na ten jejich sněm dostali, nemalý, ale dosti veliký počet obyvatelův ostrovu toho tam pospolu shromážděného jsme spatřili. Jiní z nich vida nás, nám se divili, jiní pak otevrouce ústa (co telata na nové vrata) na nás hleděli, pěkně však mnozí, přívětivě i uctivě k nám se měli a chovali.“
sopka na Islandu
K Islandu samozřejmě patří sopky. Jedna z nich zaujala i Daniela Strejce: „hora Heckla aneb Heckelsberg slově, asi tři míle od Schalholtu ležící, též podobně velmi hrubá, široká, vysoká a na pohledání náramně hrozná, takže od samého na ni patření člověk se hroziti a báti musí. Má na sobě mnoho malých skal opálených a velmi černých, mezi nimiž jeskyně rozličné se spatřují. Při hoře této mnoho jest věcí divných, mezi kterýmiž i tyto jsou: oheň aneb plamen stále vždycky z ní vystupující, kterýž však někdy více a někdy méně se zjevuje a vyskytuje, ustavičně však v ní zůstává. Pročež i dým z ní vystupující nad ní vždycky jako oblak nějaký se vznáší, a v té věci některé jiné hory hořící, jako v Sicílii horu Etnu, převyšuje. Často pak, zvlášť zimního času, když u nich noc jest, plamenem vystupujícím celou zemi osvěcuje. Kamení ze sebe náramně vysoko a daleko vyhazuje, takže na dvě míle i více vůkol žádný bydleti nemůže a nesmí. Nadto zvuk, kvílení a křik právě jakoby lidský se slýchává. Plamen z ní vycházející papíru, plátna a k těm podobných věcí suchých nespaluje, než cokoliv jiného aneb mokrého zastihne, pojednou to v okamžení sžírá. Odkudž pochází to, že čím mokřejší rok jest, tím větší plamen se vyskytuje, jako v zimě, když mnoho sněhu napadne. Obludy rozličné těm, kteříž blíže Hekle jsou, se ukazují, až i lidé někteří, kteří třeba nedávno předtím zemřeli, a když tázáni bývají, co tu činí a proč se nemají zase domů s nimi navrátiti, tehdy žalostně a vzdycháním odpovídají a říkají, že do Hekle citováni jsouc, tam zase odjíti a navrátiti se musejí. Nejobecněji pak hora tato silně hořívá a zvuk z sebe hrozný vydává, když se něco nového na světě státi má a proměna nějaká obzvláštní nastává, takže to Islandeři za jisté znamení mívají, že se něco obzvláštního kdekoli stane, ale co by to bylo, věděti nemohou, až v čas příjezdu německých neb jiných kupcův, kteříž jim, jestli co nového vědí, oznamují. Ne jedni pak pokoušeli se blízko k hoře této přistoupiti, ale ne bez hrozného a velikého nebezpečenství, ano i hrdel svých ztracení. Mnoho jich tam někdy jde, ale ne všichni, kdož tam jdou, zase odtud se vracejí, neb mnoho okolo hory té jest propastí, rozsedlin a rozvalin divných a až do vrchu popelem vyplněných a spolu s jinými místy celistvými zarovnaných, na kteráž místa ti, kdož tam jdou, když přicházejí, jakž jen na ně vstoupí, ihned do hlubokosti té skrze popel jako skrze prach se propadají. Jiní nemajíce na sebe dobrého pozoru (poněvadž oheň ten vnitřní kamení malé i velké vyhazuje) z hůry tím kamením zaraženi a zbiti bývají. Někteří také od plamene (lehko se vyráží) postiženi jsouce, zachváceni bývají.“
Když se Daniel Strejc vrátil ze své cesty, nevedly jeho kroky domů, ale do Lešna. Než namočil brk a začal zapisovat vše, co měl ještě v paměti, uplynulo pětadvacet let. Do života mu vstoupily jiné, naléhavější starosti. Probíhala třicetiletá válka. A jak říká staré rčení: inter arma silent musae – mezi zbraněmi múzy mlčí.
Přesto si Strejc uchoval vzpomínky natolik přesné, že mohl roku 1638 vydat spis s názvem Islandia aneb krátké vypsání ostrova Islandu.
Člověk by čekal, že půjde o latinský spis. Ale ne – první vydání bylo polské. Ještě téhož roku následovala verze česká a o dva roky později německá. Mohlo by se zdát, že jde o překlady, ale není tomu tak. Ve skutečnosti vznikly tři samostatné verze, tři svébytná zpracování Strejcových zápisků, které autor doplnil o poznatky z tehdejší literatury, historií, kosmografií a map.
Nejlépe když se autor rozloučí svými slovy. Níže odkaz, kde si lze přečíst celou knihu.
„Až potud dotknuto jest o těch věcech některých, kteréž se v Islandu spatřiti mohou. Mnohoť pak se ještě pomíjí, a to ze slušných příčin: předně, že v času krátkém nebylo možné všeho v dokonalosti shlédnouti, a protož, mělo-li by něco necelé, ovšem pak při něčem omylně psáti, raději se toho zanechává, nechť na tom připomenutém přestáno jest. Líbí-li se komu něco více věděti a viděti, může se tam sám vypraviti. Pak potom i z té příčiny, že kdyby vše to vypsáno býti mělo, což od obyvatelův ostrovu toho vypravováno bylo, nejedni snad našli by se, kteříž by za pravdu toho přijíti nechtěli; nebo mnozí lidé rádi podle vlasti své, v níž zrozeni jsou, jiné krajiny měří neb soudí, myslíce, že všady jednostejný způsob jest, a když něco divného uslyší, tehdy tomu odpírati obyčej mají. Ale každý rozumný a soudný člověk, zvláště pak ten, jemuž se dostává jiné krajiny a země viděti, takový povolnější bývá k přijetí za pravdu toho, což se divného o jiných zemích vypravuje. Tak se zajisté líbilo Pánu Bohu, aby na světě, v krajinách a zemích divní rozdílové byli, jakož pak může řečeno býti, že ani jedné země není, aby ve všem všudy s jinými se srovnávala; nebo jedna každá něco obzvláštního pro sebe má. Odkudž se příčina dává hleděti na to, že poněvadž světa tohoto (na nějž nás Pán Bůh postavil) divný jest způsob, tehdy žeť ovšem ten jest předivný, kterýž všechen svět moudrostí svou zpravuje, a že jest Pánem mocným, to patrně osvědčuje. Jemuž samému z skutků v předivných jeho čest i sláva na věky. Amen.“
Zdroje:
https://kramerius5.nkp.cz/view/uuid:bd0d9680-566a-11de-9d68-000d606f5dc6?page=uuid:e8a48780-7c64-11e7-b92d-005056827e51&fulltext=sn%C4%9Bm
Český rozhlas – Toulky českou minulostí
