Článek
Podobnost s jakýmkoli úřadem a jakýmkoli úředníkem je čistě náhodná!
Vedoucí Kozího úřadu měla jednu velkou přednost, dokázala úplně ignorovat všechny problémy, které se na ni valily. Říkalo se, že kdyby se před její kanceláří objevila hořící hromada služebních spisů s nápisem „Urgentní“, přikryla by ji obálkou „Vyřídit později“ a pokynula sekretářce, ať zavře okno, „aby jí ten chaos nepronikl do myšlení“.
Měla totiž pevně zakořeněnou představu, že nejlepší způsob, jak řešit stížnosti, je neřešit je vůbec. Každá oprávněná stížnost byla podle ní jen mazaný pokus, jak si někdo z podřízených připravuje cestu na její místo. A předsedkyně se přece nenechá sesadit nějakým referentem, který zná zákony lépe než ona. To už by byl konec veřejné správy.
„Kdo upozorňuje na problémy,“ říkávala, „ten buduje vlastní kariéru. A to já nepřipustím.“
Problém byl, že zatímco se dívala podezíravě do patra pod sebou, intriky se pekly přímo v její kanceláři. Po jejím boku stáli věrní spolupracovníci, obklopeni kohortou loajálních přitakávačů.
Pan K., muž specializující se na pomluvy, manipulaci a takzvané „komunikační strategie“, což v praxi znamenalo, že šířil šeptandu rychleji než vir v otevřeném prostoru. Vedoucí úřadu mu věřila, protože „působí jistě a loajálně“, což bylo přesně to, co lidé jako on uměli nejlépe. Pan K. byl přesně ten druh úředníka, kterého v kanceláři nikdo nechce, ale kterého se nikdo neodváží vyhodit. Nebyl nepostradatelný, ale uměl se tvářit, že je. Umí se tvářit, a předstírat, že hájí zájmy vedoucího úřadu, ale přitom jen hájí svoje zájmy, svoji ochranu a svůj vnitřní svět církevního hodnostáře. Měl zvláštní talent přesvědčit vedoucí úřadu, aby pochybovala o těch lidech, o kterých pochybovat neměla — a slepě věřit těm, kterým věřit neměla.
„Byl jako potichu otevřené okno: nikdo si nevšiml, že je průvan, ale všichni cítili, že je jim zima.“
Paní které nikdo neřekl jinak než „Polibek smrti“, byla přesným opakem pana K. Kde on šířil šeptandu, ona šířila ticho. Takové to husté, institucionální ticho, ve kterém se lidé instinktivně narovnají a sklopí oči. Působila dojmem drába. Stačilo, aby se objevila ve dveřích. Její tvář nevyjadřovala nic. Žádnou sympatii, žádnou nevoli. Jen tichou, neústupnou kontrolu. A to bylo přesně to, čeho si vedoucí úřadu cenila. Nikdy jí nedošlo, že absolutní neutralita může být stejně nebezpečná jako otevřené nepřátelství.
Zatímco pan K. ovládal informační mlhu, „Polibek smrti“ ovládala dokumenty. Ne ty, které skutečně řeší problém, ale ty, které ho zakrývají. S panem K. na to byli specialisté úřadu. Nikdo nevedl pracovní skupiny pro řešení stížností tak vynalézavě jako ona. Vedoucí úřadu dostávala podklady, které vypadaly jako precizní právní práce, ale jejich obsah byl často: nesprávný, účelově zkreslený, nebo rovnou protiprávní. Zdánlivě plnila jen zadání shora, ale se skrytou záminkou. Jen to bylo napsáno tak sofistikovaně, že by i zkušený právník musel třikrát nadechnout, než by vyslovil: „Tady něco nesedí.“
Polibek smrti
Ve skutečnosti sedělo vše přesně podle plánu. Plánu, o kterém se nemluví. Pracovní komise byla ideální štít. Široký, těžký a neprůstřelný. Zaštítila se jí pokaždé, když dokumenty obsahovaly chybu, kterou sama vložila. Argumentovala tím, že „materiál prošel pracovním týmem“, i když tento tým viděl materiál pouze při podpisu a netušili, kdo ho ve skutečnosti vytvořil. Když se kdokoli odvážil zeptat: „Kdo toto doporučil?“ odpověď byla vždy stejná: „Pracovní komise.“ Jako by to bylo samoúčelné kouzelné heslo, které nahrazuje logiku i odpovědnost. A členové pracovní komise? Ani netušili, že se stávají součástí vyšší hry a zodpovědní za to co podepsali.
Varování, které vedoucí úřadu nikdy nepochopila, mělo jen dvě slova v latině. „Cui bono?“. Asi nikdy nestudovala latinu, jinak by jednoduchou otázku pochopila. „Komu to prospěje?“
Z pěšáků se nestávají generálové, ale generálové mnohdy vedou puč. Nikdy nenastavují vlastní krk. Vždy skrytě pošlou jiné, nebo potají vrazí nůž do zad. Jejich doménou není odvaha, jako těch co se kuli bezpráví ozvou, ale skryté tahání za nitky.
Chybné citace paragrafů, nesprávné výklady závazných pokynů, manipulace se spisy, které by věc zvrátily. Vše pečlivě promyšlené, neviditelné.
A vedoucí úřadu?
Ta si myslela, že má po boku profesionálku.
A v jistém smyslu má. Ale vedoucí úřadu podepisuje, ona nese kůži na trh, ale chyby vnáší někdo jiný.
Nikdo z úředníků by to nahlas neřekl, ale když „Polibek smrti“ kráčí kolem kanceláře vedoucí, všichni si všimli, že se její pohled na okamžik stočí k židli:
Ne se zaujetím.
Ale s touhou.
S jakousi profesionální zvědavostí, jako když dozorkyně kontroluje, zda je cela správně připravená.
Všichni to viděli.
Všichni to chápali.
Jen vedoucí úřadu ne.
Možná si měla některou otázku položit dřív. Například tu nejzákladnější, která v latinských učebnicích stojí hned vedle definice podvodu:
Cui bono?
Komu to prospěje?
A odpovědět si sama, bez nápovědy okolí, které jí tak rádo napovídá…
A tak válka o židli z kozlí kůže neskončila. Jen je o patro výš, aniž by to vedoucí úřadu tušila. Na Kozím úřadu žádná intrika neumírá – jen mění spisovou značku.
Vedoucí úřadu dál věřila těm, kteří ji ukládali ke dnu, a dál se bála těch, kteří jen chtěli spravedlnost. Úřad zůstal stejný. Jen podpis na rozhodnutí občas psala jiná ruka.
A zaměstnanci, kteří to celé sledovali zpovzdálí, si mezi sebou šeptali jednoduchou větu, kterou nikdy nikdo nahlas nevyslovil:
„Kdo se bojí pravdy, ten si nakonec splete nepřítele s rádcem – a rádce s katem.“
Na Kozím úřadu se tomu říká běžný den.
Zdroje: zákony pro lidi
