Článek
Tyto knihy zachycují nejen jazyk a styl soudního písaře, ale i obraz tehdejšího myšlení, morálky a každodenního života. Městské právo, na jehož základě byly procesy vedeny, patřilo mezi tzv. zvláštní právní soustavy středověkého českého státu. Jeho původ sahá do 13. století, kdy česká města získala vlastní právní autonomii — zpravidla podle magdeburskéhonebo norimberského vzoru. Základní privilegia, potvrzená například listinou z roku 1243 pro Brno, umožnila městům vykonávat samostatné soudnictví prostřednictvím rady a rychtáře.
Soudní rozhodnutí byla zapisována do městských knih a tvořila později základ právních sbírek. Starší nálezy městských soudů sloužily jako precedenty, stejně jako rozsudky Vrchního práva městského, tedy Královské apelační rady zřízené roku 1548 Ferdinandem I. na Pražském hradě. Ta fungovala jako nejvyšší odvolací instance pro města až do 18. století.
V 16. století zesílila potřeba právní unifikace. Brikcí z Licka (1488–1543), písař komorního soudu, sepsal kolem roku 1530 tzv. Knihy práv městských,
které měly sjednotit městské právo v Čechách. Jeho dílo, vycházející částečně ze staršího Schoppenbuchu, nebylo sice přijato oficiálně, ale stalo se základem pozdější kodifikace.
Význačnou památkou českého městského práva z doby předhusitské je právní kniha brněnského písaře Jana, známá též jako Kniha písaře Jana z Brna. Tato sbírka práv a zvyklostí, vzniklá v první polovině 14. století, vycházela z práv magdeburských a norimberských, ale přetvářela je pro potřeby českého prostředí.
Teprve léta Páně 1579 byla oficiálně přijata nová kodifikace městského práva, dílo mistra Pavla Kristiána z Koldína – Práva městská království Českého. Tento zákoník, schválený císařem Rudolfem II., se stal závazným právem pro všechna královská města v Čechách. Koldínova práce vycházela ze starého práva pražského, které doplnil o ustanovení brněnská, magdeburská a římskoprávní. Zákoník spojil domácí právní tradici s učeností evropských škol a stal se základem městské justice na více než dvě století.
předvádění nástrojů práva útrpného první stupeň tortury
Jedním z těžkých zločinů zaznamenaných ve smolné knize hrdelního soudu města Bystrého je vražda manželky nedlouho po porodu a zohavení vlastního nemluvněte. V knize doslova, ve staré češtině zapsáno v roce 1659: „Vyznání útrpné Václava Maška, kterýž jest tu neděli po Božím Těle v soumrak manželku v šesti nedělích na šlak potrefenu zamordoval a dítěti a nemluvňátku svému v témž koutě ručičku pravou po loket uřezal, kteréžto nemluvňátko mnoho nedělí po tom živo bylo a ta ručička jemu se sama od sebe zahojila.“
Týž Václav Mašek ze vsi Banína byl dvakrát na zámku v Bystrém přísně vyslýchán — v přítomnosti pánů úředníků zámeckých i bysterského úřadu— a přes mnohé otázky k ničemu se nepřiznal.
Teprve když bylo oznámeno, že pro něj posílají mistra popravního, a když byl znovu odveden do vězení, přiznal se panu purkrabímu, jen aby nemusel býti trápen.
Vypověděl, že v den po svátku Božího Těla, když se za soumraku vrátil domů, udeřil svou manželku kamenem do hlavy, až spadla ze stolice, a poté, přiskočiv k ní, ji rdousil.
Ona se mu dvakrát vyprostila a prosila jej, aby ji nezamordoval, slibujíc, že nikomu nic nepoví.
Toto jeho dobrovolné přiznání bylo odesláno do Prahy k milostivé vrchnosti
a od Jeho Excelence předloženo Apelaci (Vrchnímu městskému právu). Ta pak odeslala zpět nové otázky, na něž měl Václav Mašek, býti Mistrem popravním útrpně tázán a trápen, aby odpověděl podle pravdy. Podezřelá byla ještě Zuzana Hegerová, která s ním pokoutně obcovala, že ho k vraždě naváděla.
Apelační soud nařídil nový výslech, právem útrpným, za účasti Zuzany Hegerové. Otázky směřovaly zejména k tomu, zda se oba domlouvali na zabití jeho manželky, zda jej Hegerová k tomu naváděla a podněcovala, zda mu radila použít rtuť nebo jej nabádala, aby manželku při porodu zardousil či bodl, a také zda mu na nákup jedu dala peníze a zavázala ho přísahou, že svůj čin vykoná.
Na všechny tyto otázky odpovídal Václav Mašek dne 9. září 1659, když byl Mistrem popravním útrpně trápen. Ve svém výslechu postupně doznal, že „je vše pravda, že Hegerová ho naváděla na různých místech a vícekrát, že mu dala šest krejcarů na zakoupení rtuti, a že jí přislíbil, že vše vykoná. Potvrdil, že vše, co uvedl dříve, je pravdivé a neomylné, a že na tom chce umřít, protože Zuzana Hegerová mne k tomu vedla, radila mi a o všem, co jsem učinil, věděla“.
Při tomto výslechu stála Zuzana Hegerová pod žebříkem a jeho výpověď slyšela. Všemu silně odporovala, a ani když viděla Maškovu bolest, k ničemu se nepřiznala. Podle nařízení vrchnosti byla nakonec vložena do palečnic a přinucována k přiznání, avšak i přes utrpení setrvala na svém popření. Přiznala se pouze v jednom bodě, že s Václavem Maškem dvakrát tělesně obcovala, a to již v době, kdy měl manželku. Dále připustila, že jí skutečně řekl, že manželku bodl šídlem, ale že ona o ničem zlém nevěděla, nenaváděla ho a že jí činí křivdu, když ji obviňuje z účasti na vraždě. Tvrdila, že jen od něho slyšela jeho doznání a že mu na to odpověděla: „Ty jsi falešný, prvé jsi mne podvedl a chceš mne ještě podvést.“ Zuzana Hegerová zůstala při svém výpovědi a opakovala, že žádného zlého úmyslu proti manželce Maškově neměla.
Obě jejich útrpná vyznání byla poté odeslána do Prahy, „tam, kdež náleželo“, tedy k Vrchnímu soudu Apelačnímu, který měl rozhodnout o jejich konečném trestu:
„Rozsudek v příčině Václava Maška pro mord nad manželkou a vlastním dítětem svým provedený, jako i Zuzany Hegerovy strany nezřízeného s dotčeným Václavem Maškem obcování, při právě Měst. Bystrý vězením zjištěných o naučení odeslanou žádost a otázku v svém pilném a bedlivém povážení, na ni toto své naučení dávají a z práva nacházejí, že nadjmenovanému Václavu Maškovi pro taková jeho těžká přečinění předně dva řemeny na hřbetě řezané a trhané potom pak na místě popravním jemu ruka pravá uťata a nato on kolem z hůry dolů začnouce lámán, do něho vpleten a s ním do povětří vyzdvižen; ona pak, Zuzana Hegerova z města ven metlami vymrskána a z Království tohoto Českého na věčnost vypověděna býti má, podle práva. Tomu na svědomí pečetí Jeho Milosti Císařskou a Královskou, k tomu soudu obzvláštně zřízenou, jest zapečetěno. Actum na Hradě Pražském ve čtvrtek po památce povýšení Svatého Kříže, 18. dne měsíce září Léta Páně šestnáctistého padesátého devátého.“ Adolff Wratislaw z Sternbergka.
Trest to byl poměrně mírný, dá-li se to tak říci. Lámání kolem bylo nařízeno od shora dolů, tedy většinou hned záhy byl odsouzenec kolem usmrcen, buď úderem na hlavu, nebo zlomením vazu při úderu na krk. Při lámání kolem od spodu na horu jsou kolem nejdříve přeráženy holeně, pak stehenní kosti atd. Tedy smrt je mnohem trýznivější.
Když byl později z šatlavní kobky vyváděn k popravě, ještě dodatečně přiznal, že ji dobil a dotloukl motykou. Poprava byla vykonána 10. října 1659.
Cesta na popraviště
Unikátním soudním případem zachyceným ve smolné knize hrdelního soudu města Bystrého je obcování s kravkou. Dopustil se ho pasák vepřů Urban Wiessmann a soud ho vyšetřoval roku 1711.
Zápis z výslechu svědkyně Mariny Klodnerové, ze Schönbrunnu, dne 7. července léta Páně 1711.
Svědkyně, děvečka asi dvacetiletá, vypověděla: že onoho dne o polednách, když vstoupila do stáje, spatřila pasáka prasat Urbana Wiessmanna, jak stojí na stoličce za kravou, má své přirození venku a počíná si podezřele. Jakmile ona vešla, on s okamžitou rychlostí odešel.
Výslech obviněného Urbana Wiessmanna téhož dne, 7. července 1711: Obviněný vše popírá. Tvrdí, že si jen chtěl „vytrhnouti několik chlupů z kravského ocasu“, přirození neměl venku a na stoličce prý nestál. Jeho odpovědi byly zaznamenány v deseti bodech. Vše pečlivě zapisoval krevní písař. Výpovědi se zapisovali doslovně. Spis pak putoval k apelačnímu soudu, který po prostudování nařídila konfrontaci svědkyně s obviněným,
a poté opětovné předložení celého případu.
Druhé slyšení proběhlo dne 25. září 1711 byla Marina Klodnerová znovu vyslechnuta (11 otázek a odpovědí). Ve všech bodech setrvala na své původní výpovědi, a zdůraznila, že viděla obviněného zřetelně a z malé vzdálenosti.
Zároveň byl znovu vyslechnut Urban Wiessmann (6 otázek). Tentokrát přiznal, že měl své přirození v ruce a stál za kravou, jednou nohou na stoličce. Řekl, že měl „něco v úmyslu“,
ale v tom prý zakrákal havran, on se lekl, ohlédl, spatřil děvečku a tím se vše překazilo.
Spisy byly znovu zaslány k Apelaci, která nařídila další výslech obviněného, zejména o tom, co přesně měl s krávou v úmyslu. Tentokrát nařídil i „Předvedení mistra popravního se všemi k tomu potřebnými nástroji, pokud bude třeba, avšak samotná ostrá otázka (tj. mučení) nechť se koná postupně, krok za krokem, až po oheň vyjímaje.“ Bylo tedy povoleno použít všechny stupně mučení kromě pálení ohněm. Poté znovu předložit spisy k rozhodnutí. Dne 6. listopadu 1711 podepsán: J. hrabě z Wrtby, Trüppenbach.
Na základě rozkazu Apelace byl obviněný Urban Wiessmann znovu vyslýchán. Nejprve dobře (tj. mírně), poté útrpně (podle práva útrpného). Výslech se konal 11. listopadu 1711. Ani po domluvě, ani po pohrůžce katem nechtěl říci nic bližšího,
proto byl podroben mučení. Teprve tehdy doznal, že „vstrčil své přirození do krávy“.
Omlouval se tím, že v ten den nemohl být se svou ženou a že vypil za dva groše kořalky.
Spis byl znovu předložen Apelaci, jejíž rozsudek došel 24. března 1712
a 8. dubna 1712 byl vykonán. „Za tak těžký a ohavný zločin nechť je Urban Wiessmann spravedlivě potrestán, pro výstrahu a odstrašení ostatních, aby byl mečem sťat, poté hozen na hranici a spálen.“ Podle práva, dáno dne 12. ledna 1712. Podepsán: J. hrabě z Wrtby, Trüppenbach. Opatřeno pečetí.
Je evidentní, že obcovat se zvířaty se v té době moc nevyplatilo.
Zdroj: Knihy Černé jinak Smolné při hrdelním soudu v městě Bystrém od r. 1625 –Emil Pavel 1946
