Článek
. A tak v jedné zaprášené sbírce rad zdraví tělesného i duchovního z osmnáctého století se lze dočíst následující moudrost, připisovanou anonymnímu doktoru moralis medicus z Prahy, roku Páně 1723:
„Lepší jest plodníkem svým dvakrát do týdne řádně zatřásti, nežli za ženštinami hampejznými se pídíti, neboť ten, kdo své tělo krotí, chrání tím i duši svou.“
Na první pohled snad zní tato rada obhrouble, ale v tehdejším duchu se nejednalo o nic jiného než o chválu střídmosti. Barokní člověk byl vášnivý, leč i zbožný – a jeho tělo bylo pro něj stejně hříšné jako fascinující. Proto muselo být hlídáno, napomínáno, někdy i káráno, aby nevedlo duši ke zkáze.
V lékařských spisech té doby najdeme překvapivou otevřenost: autoři s ledovým klidem rozebírají, co vše může nadměrná pohlavní činnost způsobit – „ochabnutí nervů, rozptýlení mysli, mdlobu ducha i mdlobu těla“. Zatímco střídmost, ba i jistá forma „ventilace“,byla podle nich cestou ke zdraví. A tak, kde dnešní medicína mluví o hormonech a krevním tlaku, barokní lékař by hovořil o „vyvážení žluči, žáru a studené páry“.
Jeho přístup byl jednoduchý: kdo hřeší přespříliš, ten slábne; kdo se drží míry, ten sílí.
A když už duše příliš třeští a tělo žádá, pak — jak by poznamenal onen anonymní doktor — „lépe jest, člověče, vykonati svou potřebu v ústraní než v náručí hříchu“.
Slova možná směšná, ale moudrost v nich nezanedbatelná.
Barokní lékař
Zajímavé je, že podobné myšlenky se v barokní Evropě vyskytovaly i v učených lékařských textech: francouzský lékař Nicolas Venette ve svém spisu Tableau de l’amour conjugal (1686)pojednával o manželském styku jako o lékařsky potřebném, ovšem s mírou, „aby životní šťávy nebyly zbytečně vypotřebovány“. I němečtí kolegové psali o tom, že zdrženlivost přináší dlouhověkost, leč potlačování žádosti zcela vede k melancholii.
Také naši barokní kazatelé o těle nehovořili jen s odsudkem. V kázáních se často objevuje rada: „Tělo sluha jest, ne pán – ale sluha, jemuž se občas má dopřáti krmě i oddechu, aby dobře sloužil.“ I proto se může zdát rada onoho anonymního doktora nakonec spíš projevem laskavého realismu než přísné mravnosti.
Kdybychom ji přeložili do moderní řeči, zněla by asi takto: „Mírná tělesná úleva je menší hřích než nezkrotná vášeň.“A přestože by dnešní lékař raději mluvil o serotoninu než o hříchu, duch barokního učení je překvapivě věčný: všechno s mírou, i cudnost.
A kdo ví – možná právě díky těmto „tělesným poučením“ se barokní doba vyhnula některým novověkým hysterickým zákazům. Člověk tehdy chápal, že tělo a duše nejsou nepřátelé, jen potřebují občas domluvu. A pokud k ní dopomůže lehké „zatřesení plodníkem“, pak budiž — nechť i andělé přimhouří oko.
Zdroje knihy:
Ottův slovník naučný
O pověrách v lékařství Adamík Richard 1913
